Ratingová agentura Fitch poprvé v historii ohodnotila Francii hůře než Českou republiku. Hlavní rating Francie sice nechala na stupni AA-, ale výhled zhoršila ze stabilního na negativní. Česká ekonomika si mezitím udržuje stabilní hodnocení. Co to znamená a jaké to bude mít důsledky?
Agentura Fitch Ratings zhoršila ratingový výhled Francie ze stupně AA- stabilní na negativní jen den poté, co francouzská vláda představila plán na zvládnutí enormního dluhu. Mezinárodní investory ani evropskou komisi ovšem tento krok nepřesvědčil a otázku, proč přijmout euro, když druhá největší ekonomika eurozóny má horší rating než Česko s korunou, si teď možná budou pokládat i čeští zastánci přijetí eura.
Dluh Francie vůči HDP dosahuje více než 110 procent a ratingová agentura Fitch předpokládá, že do roku 2028 vzroste na 118,5 procenta HDP. V loňském roce vládní deficit činil 5,5 procenta HDP a letos by mohl podle predikcí překonat dokonce šestiprocentní hranici. Francie tak ani zdaleka nesplní Maastrichtské kritérium veřejného deficitu do maximální výše tří procent v daném roce.
Podle analytika Raiffeisenbank Martina Krona investory znervózňuje přetrvávající politická nestabilita v zemi, kdy vládu tvoří centristé a pravicoví politici, ale v roztříštěném francouzském parlamentu není jejich pozice silná. K moci by se rády dostaly jak Národní lidová strana, levicové uskupení a vítěz předčasných parlamentních voleb, tak pravicové Národní sdružení. Ani jedno z těchto uskupení se dle jejich návrhů nechystá výrazněji šetřit, a naopak by veřejné finance zatížily dalšími výdaji.
„To se finančním trhům ani trochu nezamlouvá, což se projevuje na rozšiřujícím se rozdílu mezi desetiletým německým a francouzským dluhopisem. Ten aktuálně činí 74 bazických bodů a pohybuje se tak těsně pod úrovní, kdy prezident Macron vyhlásil předčasné parlamentní volby a finanční trhy zachvátila panika z potenciálně drtivého vítězství Marine Le Pen,“ dodává Kron.
Vývoj ve Francii podle analytika může vyústit v dále rostoucí rizikové prémie, což by mohlo znamenat odklon investorů z druhé největší evropské ekonomiky. „Konsekvence to může mít ale i na celoevropské úrovni, kdy nedávno zveřejněná zpráva bývalého italského premiéra a prezidenta ECB Maria Draghiho navrhuje obří investice, které by byly financovány společnými půjčkami. Proti ale byly vždy spořivější státy v čele s Německem a jejich hlas bude možná ještě hlasitější, aby si státy jako Francie nejdříve zametly před vlastním prahem,“ odhaduje Kron.
Přístup Česka k této problematice byl vždy spíše rezervovanější a pravděpodobně takový i nadále zůstane. „Můžeme také předpokládat, že nelichotivý vývoj ve Francii bude silným argumentem pro zastánce zachování české koruny a nepřijetí eura přinejmenším v současných podmínkách, ve kterých se nachází eurozóna,“ předpokládá analytik. Diskusi ohledně potenciálního přijetí eura to prý ale nevyřeší a patová situace mezi dvěma „znepřátelenými“ tábory bude pokračovat.
Samotné srovnání francouzského ratingu s tím českým není podle hlavního ekonoma společnosti Cyrrus Víta Hradila z pohledu finančního trhu až tak podstatné, nicméně symbolicky to podtrhuje závažnost francouzských rozpočtových problémů. To je podle něj vidět třeba na ratingu Spojených států, které sice oproti Česku mají výrazně vyšší míru zadlužení, nicméně jedná se o tak dominantního světového ekonomického hráče, že i přesto má oproti nám příznivější rating.
„Francii tak nyní už ani pozice druhé největší evropské ekonomiky a patrně i druhé nejmocnější evropské politické síly nestačí na to, aby si udržela příznivější rating než Česko, země střední velikosti a lehké politické váhy. Tento kontrast ukazuje, že Francie musí mít se svými veřejnými financemi skutečně vážný problém,“ upozorňuje Hradil.
Zhoršení ratingu či jeho výhledu obecně znamená, že udělující agentura ztratila část víry ve spolehlivost dané země jakožto dlužníka. „Agentura se tak svým klientům – typicky investorům – snaží předat varování, že jistota, že peníze, které dané zemi půjčí, dostanou zpět, klesá,“ vysvětluje Hradil. Důsledkem je obvykle to, že tito investoři výměnou za další půjčené prostředky budou požadovat vyšší rizikovou přirážku, která jim má kompenzovat právě nižší bezpečnost jejich investice.
„Pro Francii to tedy znamená, že za jakýkoli budoucí nový dluh, ale i za refinancování toho stávajícího, bude nucena platit vyšší úroky. To je krajně nepříjemné, jelikož to samo o sobě zvýší tlak na její rozpočet, který se již tak nachází v neutěšeném stavu,“ dodává Hradil.
Bludná spirála dluhu
Jelikož splácení vlastních dluhů je pro každou zemi absolutní priorita, aby se vyhnula bankrotu, je jasné, že i Francii nezbývá nic jiného než finančnímu trhu vyhovět. Dražší obsluha dluhu může ale paradoxně vést k ještě většímu dluhu. Tím země riskuje, že po nějakém čase opět zažije zhoršení ratingu, další nárůst nákladů dluhové služby a tímto způsobem se teoreticky může dostat až do bankrotové situace, protože v určitou chvíli už nebude schopná další zdražení dluhové služby ufinancovat.
„Nebo může zareagovat úspornými opatřeními, tedy zvyšováním daní či snižováním výdajů, aby nejen dokázala zaplatit dražší obsluhu dluhu, ale ideálně i snižovala samotnou míru svého zadlužení. To ovšem pochopitelně narazí na nesouhlas těch skupin obyvatel, kterých se úspory mají dotknout,“ upozorňuje Hradil. Na domácí politické scéně se pak obvykle obratem objeví strany, které se těchto obyvatel „zastanou“ a slíbí jim, že úspory nedopustí. Z rozpočtové krize se pak stane i vnitropolitická a řešení se odsouvá do nedohledna.
Francie má podle Hradila k bankrotu zatím daleko, ale jedná se o další ukázku problematičnosti evropského modelu hospodářské politiky, který je založen na výrazném přerozdělování.
„Evropané si zvykli na to, že jakýkoli sociální či byznysový problém lze řešit přisypáním peněz ze státního rozpočtu. A jelikož neexistuje žádný přirozený strop, na kterém by se požadavky obyvatel na další podporu zastavily, musí jim pomyslnou stopku vystavit právě až finanční trh a ratingové agentury, což bývá bolestivé,“ konstatuje Hradil.
Co když se pletou
Ratingovému „průmyslu“ dominují tři velké agentury, které ovládají 95 procent ratingového byznysu. Mezi nejvýznamnější patří Moody’s Investor Services, Standard and Poor’s (S&P) a Fitch Group. Moody’s a S&P sídlí ve Spojených státech a ovládají osmdesát procent mezinárodního trhu. Fitch sídlí ve Spojených státech a v Londýně a ovládá přibližně patnáct procent celosvětového trhu.
Investorům ratingová hodnocení výrazně napomáhají v orientaci na trhu. Politici je naopak v lásce příliš nemají. Verdikty ratingových agentur dokážou rozhoupat světové trhy. Když se agentury spletou, což není nemožné, prakticky nic jim nehrozí. Ručí ale svojí vlastní důvěryhodností.
Největší vlna kritiky se na ratingové agentury vyvalila po finanční krizi v roce 2008 za to, že udělovaly vysoké ratingy rizikovým investicím, které později způsobily kolaps trhu. Konkrétně se kritika týkala toho, že agentury nedokázaly správně odhadnout riziko hypoteční krize, která vedla k pádu institucí jako Lehman Brothers, a tím i k propadu globálních trhů.
Kritici také poukazovali na potenciální střet zájmů, protože ratingové agentury dostávají za svůj verdikt zaplaceno od emitentů cenných papírů, což podle nich může narušit nestrannost a objektivitu těchto hodnocení.
„Aby se podobné situace neopakovaly, byly po krizi v roce 2008 přijaty některé regulatorní zákony – například Dodd-Frank Act. Ten se týkal nejen regulátorů kapitálových trhů, většinou tedy centrální banky, ale také ratingových agentur, které musely přijmout nejrůznější opatření,“ vysvětluje Martin Kron.
Mezi tyto regulace patří například stanovení jasné metodologie ratingu, nové informační povinnosti, vytvoření interních i externích kontrolních mechanismů, vytvoření kodexu ratingových agentur, aby bylo zabráněno potenciálnímu střetu zájmů, a tudíž posílení jejich nezávislosti. Je také dobré vzít v potaz to, že je jejich hodnocení ryze doporučujícího charakteru.
„Zdá se, že byl v této oblasti udělán značný pokrok, ale samozřejmě nelze se stoprocentní zárukou deklarovat, že se podobná situace jako v roce 2008 nebude opakovat,“ konstatuje Kron.
Hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda zase upozorňuje, že ratingové agentury v roce 2008 selhaly v hodnocení cenných papírů soukromého sektoru, které navíc tehdy byly poměrně nové, nepříliš zavedené. „V segmentu cenných papírů veřejného sektoru, tedy při hodnocení například právě vládních dluhopisů, ratingové agentury neselhaly. V této mnohem zavedenější a tradičnější oblasti je jejich kredibilita obtížně zpochybnitelná,“ ujišťuje.
Vít Hradil poznamenává, že ekonomické předpovědi nikdy nebudou dokonalé, podobně jako například předpovědi počasí. „Někdy se zmýlí kvůli chybné metodologii, někdy vlivem nepředvídatelné náhody. Klíčové je, zda uživateli poskytují nějakou přidanou hodnotu, tedy zda je s jejich pomocí alespoň o něco moudřejší, než by byl bez nich. To podle mého názoru platí v obou případech. Není tedy namístě je brát stoprocentně vážně v tom smyslu, že vidí dokonale do budoucnosti. Ale rozhodně nějakou informační hodnotu mají,“ uzavírá ekonom.
