Před třemi týdny vypukly mezi arménskými a ázerbájdžánskými vojsky ty nejtěžší boje o území Náhorního Karabachu za posledních 26 let. K prudkému vyostření konfliktu došlo poté, co se arménské obyvatelstvo stalo terčem útoků bezpilotních letounů, které proti Náhornímu Karabachu za podpory spojeneckého Turecka nasadil Ázerbájdžán, na což karabašská strana reagovala odvetným úderem.
Ani poslední ze série dohodnutých příměří nemělo dlouhého trvání, a tak se o minulém víkendu boje, které si už vyžádaly na stovky životů, za vzájemného obviňování obou stran rozhořely s novou silou.
Více než 100 let po arménské genocidě, kdy Osmanská říše vyvraždila 1,5 milionu Arménů, se dnes musejí obyvatelé Náhorního Karabachu (též známého jako Republika Arcach) stejně jako představitelé arménské diaspory po celém světě potýkat s pocity strachu a ohrožení.
Na Serji Tankianovi, frontmanovi americké metalové kapely System of a Down a nositeli ceny Grammy arménského původu, si přetrvávající boje vybírají obzvlášť velkou daň. Tankianovi prarodiče přežili genocidu a zpěvák se od doby, kdy se ještě jako dítě přestěhoval z Libanonu do Spojených států, celý život věnuje obhajování arménských zájmů, a to cestou prosazování demokracie, svobody a míru.
„Každé ráno se probouzím se stejnou myšlenkou: Kéž by už ty útoky skončily,“ říká třiapadesátiletý Tankian, „každé ráno.“
JEREVAN, ARMÉNIE – květen 2018: Nikol Pašinjan, Serj Tankian a Pašinjanova manželka Anna Akopjan oslavují Pašinjanovo zvolení premiérem.
S počínajícím rozpadem Sovětského svazu propukla mezi Ázerbájdžánci a místním obyvatelstvem arménského původu válka. Arménie, která čerstvě nabyla samostatnosti, poté roku 1994 v konfliktu zvítězila a od té doby funguje sporné území zcela nezávisle na Ázerbájdžánu. Z hlediska mezinárodního práva je však Náhorní Karabach stále ještě jeho součástí.
Od 27. září, kdy region neočekávaně zachvátila nová vlna násilí, vyrážejí aktivisté po celém světě do ulic a volají po mírovém urovnání konfliktu. I přes poslední pokus o příměří ze 17. října však přináší list The New York Times zprávy o lidských tělech rozesetých po celé délce bojové linie.
Zatímco celý svět má plnou hlavu pandemie a amerických prezidentských voleb, veškeré Tankianovo úsilí míří na zvýšení povědomí o konfliktu a zajištění humanitární pomoci.
Matka truchlí nad synovým hrobem v karabašském Stěpanakertu.
S drobnými redakčními úpravami vám přinášíme rozhovor pořízený ve čtvrtek 15. října, v němž umělec přibližuje svůj pohled na válečný konflikt v Náhorním Karabachu (který místy nazývá Arcach). Zmiňuje se i o reakci obou prezidentských kandidátů a objasňuje podstatu zásahů, které by podle něj měly situaci v regionu stabilizovat.
Mnoho Arménů dnešní dny popisuje jako velmi traumatické. Jak je vnímáte vy? Cítíte smutek? Nebo si ve snaze rozšířit povědomí o konfliktu udržujete bojového ducha?
Chvílemi člověk cítí zármutek, hrdost, pak zase zlost. Když jsou proti vašemu národu páchány akty agrese a bezpráví, a to nejen ze strany Ázerbájdžánu, ale i Turecka, cloumají s vámi nejrůznější emoce. Pro nás je to boj o přežití.
Před časem jsem hovořil s německými novináři, a sice jsem nic neřekl, ale hlavou se mi honila myšlenka: „Jak by se asi cítili Izraelci, kdyby se Německo nikdy nepřiznalo k holokaustu a teď si jen tak začalo bombardovat Izrael?“ Asi takhle se teď cítíme my.
Zažíváme skutečně velmi traumatické chvíle, protože Erdoganova vláda nejenže doposud genocidu popírá, ale navíc Armény místo toho všestranně očerňuje a teď na nás ještě ke všemu spolu s Ázerbájdžánem i zaútočily. Je za tím rasismus a nesnášenlivost.
Karabašský lid, který si samostatnost vydobyl už v roce 1994, žil v klidu a míru. Budovaly se tam kostely, školy, kulturní střediska i podniky, vzkvétala tam města. My totiž nehledě na minulost své děti nenávisti vůči ostatním neučíme. Myslíme do budoucna. Celou tuhle situaci zkrátka nesou Arméni po celém světě opravdu těžce.
Jak byste tedy popsal současnou situaci v Náhorním Karabachu?
Považuju to za naprostý výsměch vůči konceptu lidských práv. Ázerbájdžán ostřeluje obytné čtvrti arcašských měst kazetovými bombami, umírají nevinní lidé. Dokonce zaútočili i na území samotné Arménie. Jde o jasný případ porušování lidských práv a páchání válečných zločinů.
(Pozn.: Ázerbájdžán odnedávna rovněž hlásí ztráty na civilním obyvatelstvu, 17. října tak při útoku na město Gandža přišlo o život nejméně 13 civilistů.)
Zatímco NATO agresivním krokům jednoho ze svých členských států v podstatě nečinně přihlíží, Evropská unie se proti intervenci Turecka aspoň vymezila. Je ale nejvyšší čas uvalit na něj sankce, aby už konečně s vražděním nevinných lidí přestalo.
Chtěl bych, aby se ve světě vědělo o našich úžasných mladých lidech, kteří dobrovolně odcházejí na frontu, aby ochránili své rodiny. Ale potřebujeme vaši podporu, potřebujeme sankce. Je nesmírně důležité, aby se Náhornímu Karabachu dostalo mezinárodního uznání, a tím i ochrany ze strany světového společenství i mezinárodních organizací.
STĚPANAKERT, NÁHORNÍ KARABACH – 17. října 2020: Karabašské ženy stojí v objetí nad troskami obytného domu ve Stěpanakertu.
V roce 2018 jste v rozhovoru uvedl, že za vašeho mládí nebyla otázce arménské genocidy ve Spojených státech věnována téměř žádná pozornost. V roce 2019 ji ale americký Senát, i přes Trumpovy výhrady, konečně uznal. Řekl byste, že mají tyhle průtahy a apatie co do činění s nynější chabou odezvou světového společenství?
Turecko-ázerbájdžánští agresoři si útok záměrně načasovali tak, aby byl celý svět zaneprázdněn koronavirovou pandemií a americkými prezidentskými volbami. Udělali to schválně. To ale neznamená, že bychom jim něco takového měli nechat projít, ignorovat vraždění nevinných lidí a dát volnou ruku bezpráví. Právě naopak. Měli bychom umět prohlédnout ten podlý úmysl a společně se proti němu postavit.
Co říkáte na reakci Trumpova kabinetu?
Vím, že mnozí členové Kongresu požadují po americké vládě zavedení sankcí proti Turecku a Ázerbájdžánu i uznání nezávislosti Republiky Arcach. Ve Sněmovně reprezentantů zase právě koluje návrh rezoluce o vyjádření podpory Arménii. Trumpův kabinet se ale mezitím vyhýbá účasti na jakémkoli politickém vyjednávání a učinil jen zběžné prohlášení o nutnosti usednout za vyjednávací stůl. To je teda fakt, řeknu vám, rada nad zlato. Kdyby to bylo možné, tak by přece k té zatracené válce vůbec nedošlo.
Jako Američan arménského původu si zkrátka myslím, že k diktátorům, jako je Erdogan, chová Trump až moc velkou úctu. Ostatní má prostě na háku. Z amerického ministerstva zahraničí se pomalu stává Trumpův volební štáb. Je to až k pláči.
Je třeba, aby se Američané probrali a zaskandovali: „Dost, tohle zašlo příliš daleko.“ Pokud zaujmeme pevný postoj, můžeme ovlivnit jak legislativní, tak výkonnou složku moci. Trumpovi by stačilo jen zvednout telefon a zavolat Erdoganovi, aby si sbalil svoje saky paky a zařadil zpátečku, nemyslíte? Já si teda myslím, že by to klidně udělat mohl. Jenže on nehne ani prstem. Co si z toho asi tak máme vyvodit?
4. prosince 2019: Americký prezident Donald Trump a turecký prezident Recep Tayyip Erdogan opouštějí pódium, aby se vydali do londýnského hotelu Grove na zasedání v rámci summitu NATO.
Viděl jste prohlášení, které na svém webu publikoval Joe Biden?
Velmi si cením prohlášení bývalého viceprezidenta Bidena a Kamaly Harris, v němž odsuzují turecko-ázerbájdžánskou agresi a požadují po Turecku, aby se zdrželo zasahování do konfliktu. Tomu říkám správné poselství. Jen se bojím, aby se z mezinárodního hlediska situace nevyhrotila.
Ve vámi sdílené reportáži od Vice News z Náhorního Karabachu lze vidět spoustu mladých mužů, kteří se chystají odjet bojovat za Arménii. Zobrazuje i mladé matky, jak se spolu se svými dětmi před útoky ukrývají v podzemí a přemítají, jestli by měly uprchnout. Proč podle vás tihle lidé válečnou oblast neopustí a rozhodnou se bojovat? Je to spojené s arménskou identitou a historií?
Tak předně to není poprvé, co se tihle lidé stávají terčem bombardování, proto mají taky kryty. V určitém slova smyslu jsou na to zvyklí. Za války v 90. letech se děly stejné hrůzy, ne-li ještě horší, protože i tehdy ostřelovala ázerbájdžánská strana oblasti obývané civilisty.
Zadruhé: opustit svou tisíce let starou vlast přece není jen tak, a to nehledě na válku i bombardování. Nemůžete jen tak opustit místo, které jste domovem nazývali vy, vaši rodiče i prarodiče. Prožili jste tam život, vybudovali si farmu, nějaký podnik, je těžké odtud odejít. Každý ví, že se oblasti postižené válkou opouštějí těžko. Ta navíc prozatím netrvá měsíce ani roky, ale týdny.
Bombardování je hrozné samo o sobě, ale Turecko ho navíc ještě podněcuje. Poskytlo totiž Ázerbájdžánu své letecké síly. Je to strašně smutné. Ale beztak je pro místní těžké odejít. Posílají pryč své rodiny, to ano, ty nejzranitelnější členy, a někteří se skutečně uchýlili do bezpečnějších oblastí Arménie, ale všichni se chtějí vrátit. Je to jejich domov.
NÁHORNÍ KARABACH – 2. října 2020: Civilisté se ukrývají v protileteckém krytu ve Stěpanakertu.
Kdybyste si vzali k ruce mapu dnešního Turecka a rozdělili ji vejpůl, celá pravá strana tvoří území historické Arménie. V těchto krajích žily miliony Arménů. Žili jsme tam po dobu 600 let pod osmanskou nadvládou a neodešli jsme, dokud nás Turci nezmasakrovali. To je ten jediný důvod, proč jsme odešli – protože nás zmasakrovali! A abychom teď odešli z Karabachu, protože si Turci přišli i pro něj? Uvědomujete si, jak to zní?
Ázerbájdžán využívá moderní vojenské technologie. Al Jazeera navíc zveřejnila rozhovory s muži, kteří o sobě tvrdí, že jsou syrští žoldáci najatí tureckou vládou. Přestože Turecko tato tvrzení odmítá, jejich pravdivost potvrdil i francouzský prezident Macron. Arménie má k dispozici vojsko v podstatě složené z civilistů, které se snaží odrážet útoky dronů. Nepřijde vám to jednoduše nemožné?
A přece se jim to daří! Daří se jim bránit svoji rodnou zemi a jsou připraveni pro ni i umřít. Je to jako boj Davida proti Goliáši. Podívejte se, my jsme naši zemi zvyklí bránit už po tisíciletí a defenzivní pozice je vždycky lepší než ta ofenzivní. Navíc my bojujeme za svoje rodiny, oni bojují bůhví pro co. Díky téhle síle lidského ducha se jeden náš voják vyrovná jejich deseti.
Jak se podle vás konflikt podepsal na novinářích?
Do Ázerbájdžánu mají novináři z cizích zemí vstup zakázán, ledaže by byli z Turecka. Existuje sice pár výjimek, ale většina tam nesmí. V Arménii i Arcachu mají naopak všichni novináři dveře otevřené.
Chtěl bych uvést jedno srovnání, o kterém se nikde nemluví. Arménie je moderní a progresivní demokracií, především od roku 2018, kdy tam došlo k poklidné sametové revoluci. Proti ní stojí Ázerbájdžán a Turecko, kde se novináři posílají do vězení. Turecko vraždí Kurdy a zavírá gulenisty. V Ázerbájdžánu ve vězení sedí opozice i žurnalisté. I dnes, za války, tam probíhají opoziční protesty: „Kde je můj syn? Nezveřejňujete ztráty! My víme, že nám lžete!“
Ti dva [Ilham Alijev a Recep Tayyip Erdogan] nejsou nic víc než jen zkorumpovaní grázlové, kteří okrádají vlastní lidi. A taky že si to ještě odskáčou. Jenže do té doby nemáme tu nejmenší chuť zastávat roli obětních beránků.
ŠOŠ, NÁHORNÍ KARABACH – 17. října 2020: Karabašský rodák s útočnou puškou přes rameno v domě poničeném po nočním náletu.
Od roku 1994, kdy bylo podepsáno příměří, se svět razantně změnil. Dneska můžou lidé z první linie vysílat pomocí sociálních sítí a videokamer. Jenže ve světě pandemie a plošných karantén žurnalistům nezbývá než se snažit přebrat veškeré informace a rozeznat ty pravé od propagandy. Všímáte si, nakolik dává tahle nová realita novinářům zabrat?
Ano, což nás přivádí zpět k základům investigativní žurnalistiky. Buď někoho na místo pošlete, anebo to přeberete od Reuters, tyhle informace ale potom musíte ověřit. Z ázerbájdžánské i turecké strany se k nám dostává obrovské množství fake news. Přestože americký Kongres, prezident Macron, Putin i mnozí jiní disponují informacemi dokazujícími skutečnost, že Ázerbájdžán proti Arménii nasadil syrské žoldáky, Erdogan opakuje stále stejnou písničku: „Ne, ne, my o žádných žoldácích ze Sýrie nic nevíme.“
To určitě, taková snůška keců! Ale co můžete čekat od člověka, co popírá genocidu? Když někdo dokáže bezostyšně předstírat, že v jeho zemi „nikdy nedošlo“ k masakru půldruhého milionu lidí, čekáte, že teď zničehonic kápne božskou? Není vůbec čemu se divit.
Informační válka je ale skutečně v plném proudu. Tak třeba trvalo týden, než si světová média uvědomila, že za rozpoutáním konfliktu stojí Turecko s Ázerbájdžánem a Arménie s tím neměla co do činění. My jen bráníme svou vlast.
Pravda a spravedlnost jsou ale na naší straně. Jsme jednotní a nenecháme se umlčet. Shromažďujeme finanční prostředky, jenže stále se nám nedostává podpory mezinárodního společenství. Hlavně pokud jde o Turecko. Právě turecký vliv totiž situaci v regionu destabilizuje a dost dobře by mohl vyvolat i třetí světovou válku.
Soucítíte i s ázerbájdžánskými civilisty?
No samozřejmě. Soucítím s každým, kdo si musí projít válkou. Bylo mi sedm, když jsem na vlastní kůži zažil bombardování v Bejrútu a nemohl jsem jít do školy. Vzpomínám si, jak jsme se k sobě s bratrem tiskli v našem pokoji, zatímco nad městem svištěly bomby. Vždycky říkám: Když už jednou slyšíte vybuchovat bomby, nikdy se vám nebude chtít je na někoho shazovat. A nenecháte něco takového udělat ani svou vládu. Je to příšerná zkušenost. Upřímně doufám, že se najde řešení.
TARTAR, ÁZERBÁJDŽÁN – 18. října: Ázerbájdžánský chlapec z vesnice Širarch v domě poničeném během válečného konfliktu.
Jaké je tedy podle vás ideální řešení situace? Karabach jako svrchovaný stát? Karabach začleněný do Arménie?
To záleží na místním obyvatelstvu. Ale osobně si myslím, že by souhlasili s jakoukoli z těchto možností, než aby žili pod cizí nadvládou. Na to za žádnou cenu nepřistoupí.
Teď jde ale hlavně o to, skoncovat s válčením, ostřelováním a ztrátami lidských životů, jde o to, vrátit se k vyjednávacímu stolu. Arménie se třeba už léta snaží přesvědčit Minskou skupinu OBSE, která má zprostředkovat mírové urovnání konfliktu, aby do regionu poslali vojenská monitorovací zařízení. Ta by byla schopná určit, na které ze stran došlo k porušení příměří. Ázerbájdžán na to ale za celých 26 let od příměří z roku 1994 nikdy nepřistoupil.
Váš bubeník John Dolmayan je zároveň i vaším švagrem. V poslední době velmi otevřeně vystupuje na podporu Trumpa. Štve vás to, zvlášť když je taky Armén?
Ano, je Armén. Je můj švagr i můj bubeník. Ptáte se, jestli mě štve, že můj vlastní švagr i bubeník má opačné politické názory? To si sakra pište, že jo. Jasně, že mě to rozčiluje. Jenže to mluvíme o americké politice. Když dojde na Arménii, jsme zajedno. Společně sledujeme ty hrůzy, co se tam dějí, a společně se to snažíme řešit. Pořádáme různé akce a vůbec spolupracujeme na mnoha frontách. Arméni totiž táhnou za jeden provaz, bez ohledu na to, jestli volí demokraty, republikány či nikoho.
Já jsem ale byl stoupencem Bernieho Sanderse a platí to dodnes. Pořád si myslím, že by byl tou nejlepší volbou. Ale vyhovuje mi i Biden. Jsem vděčný za to prohlášení. Volby se už blíží a normálně bych se k nim aktivně vyjadřoval. Jenže tahle válka a rostoucí počet obětí má teď veškerou mou pozornost.
I Kim Kardashian zdaleka nenechala konflikt bez odezvy. Kdo by si to kdy pomyslel, že se zrovna vy dva stanete předními hlasy informujícími veřejnost o probíhající válce. Celé je to tak trochu v duchu roku 2020.
To teda [směje se]. Něco vám o Kim řeknu, mám k ní velký respekt. Párkrát jsme se potkali, a pokud jde o narovnání nespravedlnosti, je opravdu skvělá. Její snahy šířit povědomí o nutnosti uznat arménskou genocidu, o situaci v Arcachu i o nedávné arménské revoluci, která ve Spojených státech zůstala téměř bez povšimnutí, si zaslouží potlesk.
Kim Kardashian na schůzce s arménským premiérem Nikolem Pašinjanem v Jerevanu, 9. října 2019.
Je taky fanynkou System of a Down?
To jsem se neptal [směje se]. Popravdě jsme spolu mluvili jen jednou, a to jsme probírali Arménii. Bylo to skvělé.
Co byste poradil představitelům arménské diaspory po celém světě, kteří se teď potýkají s pocitem bezmoci?
Taky se cítím bezmocný. Dennodenně tomu dávám všechno, co můžu. A stejně jsem bezmocný. Cítím se nanic, protože mám pořád pocit, jako bych nedělal dost. Takže moje rada zní, dejte tomu první poslední. Přispívejte víc, než můžete – víc, než byste měli, až to bude bolet. Ať už máte jakýkoli talent, zasvěťte ho spravedlnosti a svému lidu, protože právě teď vás vaše země potřebuje. My to zvládneme, přežijeme to. Musíme být silní. Musíme být jednotní.
Kdyby chtěl někdo přispět na pomoc Arménii, existuje nějaká organizace, na kterou byste je mohl odkázat?
Armenia Fund. Jedná se o americkou neziskovou organizaci. Budeme vděční za jakýkoli příspěvek na humanitární pomoc.
