Bonjour a au revoir, popřála naposledy Lucie Šafářová. Právě dokončila misi olympijské glosátorky v pořadu Bonjour, Paris, produkovaném stanicí Eurosport a vysílaném v pěti zemích. „Moc mě to bavilo,“ usmívá se jedna z nejúspěšnějších českých tenistek.
Na olympiádě před osmi lety sama získala medaili. A dva triumfy ze čtyřhry má i z pařížských tenisových dvorců, tradičního dějiště ostře sledovaného French Open i aktuálního dějiště olympijského turnaje.
Z olympijského angažmá se však Šafářová nevrací z Paříže, nýbrž z Bukurešti. V rumunské metropoli se pořad, jímž Eurosport pravidelně vstupuje do nového olympijského dne, vyráběl. Televizní olympijský „předkrm“ je prostřednictvím obrazovek servírován v Česku, Rumunsku, Maďarsku, Bulharsku a na Slovensku a vrací se k vrcholům včerejška spolu s pozvánkou na klání nadcházejících hodin.
Pět zemí, pět olympijských kruhů – a Šafářová byla jednou z komentátorů z řad profesionálních sportovců a sportovkyň. Olympijskou „hlídku“ držela na Eurosportu do 31. července, kdy ji střídá další tenistka Cvetana Pironkova z Bulharska.
Bonjour, Paris není jen o tenise. Jaké bylo mluvit o dalších sportech?
Do tenisu jsem vnášela expertizu, tu pro ostatní sporty nemám. Šlo tedy o můj osobní vhled, ale o to víc mě to bavilo. Sama jsem startovala na třech olympiádách a vždy se mi líbilo, že se na ní mísí hodně sportů, na jejichž sledování jsem ale neměla dost času.
V Londýně 2012 jsem však z olympijského turnaje brzy vypadla, což mě samozřejmě mrzelo, ale zároveň jsem díky tomu stihla navštívit beachvolejbal nebo medailovou jízdu kajakáře Vavřince Hradilka. Tyhle návštěvy jiných sportů jsem si opravdu užila.
V tom je kouzlo her: objevujete sporty, které jinak tolik nesledujete.
Moc mě baví atletika a gymnastika, v Paříži se hraje na nádherném místě pod Eiffelovkou beachvolejbal, a když už byla řeč o vodním slalomu, k němu mám obrovský obdiv – musí být velké umění nedotknout se v rychlosti na vodě branek. Nebo šermíř Choupenitch a šerm vůbec, ohromně zajímavé! V tom je kouzlo her: objevujete sporty, které jinak tolik nesledujete.
Studovala jste předem jednotlivé disciplíny, případně i favority těch méně známých?
Tím jsem se zabývala až přímo v Bukurešti. Pravda je, že ačkoli už mám s mikrofonem zkušenosti, protože jsem nějaké tenisové zápasy komentovala a v současnosti to dělám pro Canal+, olympijská zkušenost byla hodně odlišná.
Ranní pořad Eurosportu se odehrával v angličtině, kterou jsem pochopitelně během kariéry mluvila často, ale přesto jsem si musela nastudovat výrazy, na které v běžném životě prakticky nenarazíte. Díky účinkování v Bonjour, Paris například vím, že gymnastická kladina se řekne „beam“. Také jsem si dávala pozor na správnou výslovnost sportů, o nichž jsem předtím nemluvila.
Máte na své vystupování nějaké ohlasy?
Hezké mám od rodiny, která samozřejmě vše sleduje: mé dvě malé děti prý lezou po televizi a volají „Máma, máma!“, to je roztomilé. Také ohlasy odjinud jsou fajn – pozitivní v tom smyslu, že se pořad líbí, a mě těší, že jsem k tomu snad i já přispěla.
Souhlasíte, že i kdybyste za sebou neměla kariéru na kurtech, ani tak byste se v pořadu nemohla vyhnout bitvě tenisových titánů Novaka Djokoviće s Rafaelem Nadalem?
Rozebírali jsme to. Věkově není mezi Novakem a Rafou skoro žádný rozdíl, zato je mezi nimi obrovský rozdíl ve zdraví, ve fyzické kondici. Roli v tom hraje i genetika, ale Novakovi a jeho týmu patří obrovský kredit, že jsou všichni schopni držet jeho tělo, aby bylo pořád schopno výkonnosti na nejvyšší úrovni.
Zlato přeju Djokovićovi. Zasloužil by si ho za to, co vše tenisu obětoval.
Novakův doktor, fyzioterapeut, ale i jeho přístup ke stravě, o níž napsal i knížku, to vše svědčí o odhodlání dát stále tenisu absolutně všechno. V mužském turnaji je mi sympatická i mladá španělská hvězda Alcaraz, ale olympijské zlato bych přála Novakovi, zasloužil by si ho za to, co vše obětoval.
A čtyřhru ať urvou Alcaraz s Nadalem, to by bylo krásné.
Šanci na medaili mají v tenise i Češi…
A já jim moc fandím, ani na Eurosportu jsem se tím netajila. Jednou z adeptek na bednu je Bára Krejčíková, která má za sebou neskutečné šňůry na trávě, kdy vyhrála Wimbledon a v Paříži zatím zvládla dva velmi těžké zápasy. Bára může udeřit i ve čtyřhře s Kateřinou Siniakovou, s tou může ve smíšeném deblu uspět i Tomáš Macháč.
Jak to vlastně tenisté s olympiádou mají? Na rozdíl od spousty sportovců to pro ně není vrchol kariéry.
Osobně jsem stavěla olympiádu hodně vysoko. Na druhou stranu je jasné, že z profesního hlediska živí tenisové profesionály grandslamy, o tom nemá cenu diskutovat – pokud mají kupříkladu kolizi v nabitém kalendáři, olympiádu vynechají, aby byli fit na čtyři velké turnaje v roce.
Olympiáda ale dává něco navíc. Byť i na turnajích člověk reprezentuje svou zemi a svítí za ním na tabuli vlaječka, na olympiádě tohle nabude nového významu. Když jsem s Bárou Strýcovou získala v Riu 2016 bronzovou medaili, byly to speciální emoce. Nevím, jak je porovnat s těmi z grandslamů, byly zkrátka jiné.
Přijdou ještě ve vašem případě nějaké emoce spojené s tenisem? Těsně před olympiádou jste se po delším čase ukázala na turnaji…
Po delším čase? Po šesti letech!
Fajn, tak tedy po dlouhém čase.
A strašně jsem si to užila! S dlouholetou parťačkou Bethanií Mattek-Sands jsem se ve čtyřhře pražského turnaje dostala až do finále, byla skvělá atmosféra, koukaly se obě děti.
Bude pokračování?
Jsme tenisová rodina a já si díky tomu stihla zahrát se starší sestrou a mladší ze dvou neteří. Teď bych si chtěla ještě zahrát i se starší neteří, v tom bude asi spočívat můj návrat na některém menším turnaji. Cestování a každodenní tenisová rutina mi ale vůbec nechybí a prioritou je rodina – abych mohla hrát pořádně, musela bych ji odsunout a to nepřipadá v úvahu, to by bylo velmi sobecké.
