Na začátku devadesátých let vyráběl tehdy třicetiletý Ivo Holík pracovní rukavice prakticky pro všechny velké podniky u nás. Jeho firmu ve Štípě u Zlína ovšem zasáhl dovoz levných rukavic z Číny, musel během půl roku propustit 80 procent zaměstnanců a ztratil několik milionů korun. On se ale rozhodl bojovat.
„Máme znalosti a umíme řemeslo. Pojďme najít technologii a vyrobit specializované rukavice, které jen tak někdo nedělá,“ řekl tehdy zbylým 10 zaměstnancům. Firma Holík International dnes vyrábí rukavice pro policii, záchranáře a hasičské sbory 50 zemí světa a armádní rukavice například pro české, britské nebo francouzské vojáky. Zaměstnává 200 lidí.
Ivo Holík
Že chce podnikat, věděl Ivo Holík hned po pádu komunismu, kdy ve svých dvaadvaceti letech nastoupil do holešovské firmy Censa. Obrat její divize výroby pracovních rukavic za dva roky zvedl o 100 procent. Když se chtěl osamostatnit, Censa tuto divizi vyčlenila a Holík se v roce 1991 stal jejím padesátiprocentním vlastníkem.
„Tehdy to bylo krásné a jednoduché, protože byla po všem absolutní poptávka. Stačilo jen být aktivní, sednout do auta, objet fabriky v okruhu 200 kilometrů a klepat na dveře. Přijel jsem s autem plným rukavic a odjížděl s prázdným,“ vzpomíná Holík, který se stal jediným vlastníkem poté, co v roce 1993 odkoupil i druhou polovinu divize.
Zlaté časy, kdy vyráběl pracovní rukavice pro Tatru Kopřivnice, Škodu Plzeň nebo OKD, ale po sedmi letech skončily. Na český trh se začaly dostávat levnější pracovní rukavice z Číny a štípská firma na každé rukavici prodělávala desítky korun.
„Byla to první opravdu drsná zkušenost. Byl jsem mladý kluk a musel jsem tehdy propustit pětapadesátileté ženy, které jsem znal odmalička a které mě doslova prosily na kolenou. Tehdy mi došlo, jak moc rozhoduju o osudu celých rodin a že podnikání není jen růst a okouzlení,“ říká Holík.
Podnikatel si sbalil krosnu a vydal se na několikaměsíční cestu po Číně a Pákistánu. Potom co viděl sklepní továrny a dětskou práci, se rozhodl, že nechce rukavice přeprodávat, ale naopak si najde nový segment, v němž zužitkuje řemeslo i zbytek svého týmu. Investoval všechny peníze, které mu zůstaly, a začal objíždět hasičské, policejní a armádní sbory.
„Asi rok jsme každý den mluvili s hasiči o tom, co potřebují, a zároveň rozebírali rukavice ze zahraničí a dívali se, jak to můžeme udělat líp a jinak,“ popisuje dnes Ivo Holík.
Rukavice SensPro, které získaly cenu Red Dot
Stejnou odvahu a sebedůvěru podnikatel projevil, když oslovil vývojové centrum české armády. „Řekl jsem, že jim vyrobíme ty nejlepší rukavice, že všechno víme a všechno uděláme, přitom jsme nevěděli nic,“ směje se Holík. Jeho firma postupně přibrala také výrobu hasičských bot, ročně dnes vyrobí 200 tisíc párů rukavic a 15 tisíc párů bot a má obrat 200 milionů korun.
Kromě toho, že je důležitým dodavatelem rukavic pro české policisty, vojáky i záchranáře, vyvíjí rukavice také pro zahraniční armády od Německa až po Indonésii. „Je to několikaletý proces, ve kterém s danou armádou vyvíjíme a testujeme rukavice,“ popisuje Holík, který kromě vlastního vývojového centra od začátku spolupracuje s univerzitami ve Zlíně, Liberci, Plzni a v Ostravě.
„Za těch pětadvacet let jsem se naučil tři hlavní věci. Na začátku to bylo to, že pokud chceme vyrábět vlastní produkt, musíme se zaměřit na niche market a vytvářet produkt se speciální hodnotou. A pokud nevyrábíte pro masy, musíte se dostat na zahraniční trh, protože ten český a slovenský vám nebude stačit. A to třetí důležité rozhodnutí bylo, že musíme vybudovat silné vývojové a inovační centrum,“ popisuje Holík.
Za svou revoluční hasičskou rukavici se zabudovanou elektronikou a senzory, které měří teplotu v nejbližším okolí hasiče, loni firma získala „designérského Oscara“ Red Dot a momentálně řeší, jak ji uvést na trh.
Přesto ještě jednou tvrdě narazil – když se před pěti lety rozhodl rozjet také výrobu luxusních ručně šitých haute couture rukavic, kterou ale musel i přes vítězství na pařížském nebo turínském fashion weeku minulý rok ukončit.
„Mysleli jsme si, že takto diverzifikujeme rizika. Nakonec nám došlo, že to není rozkročení, ale opravdu velký rozštěp. Nenašli jsme jednoduše ty správné partnery, kteří by naše rukavice prodávali, a neměli jsme peníze, abychom inzerovali jako jiné luxusní značky nebo si pronajali butik na Pařížské,“ vysvětluje Holík. Radila mu dokonce módní poradkyně Michelle Obama Ellen Carey, která neúspěch přičítala neznámému jménu – prostě si podle ní nezíská takové partnery jako zaběhlé luxusní brandy, které rukavice prodávají za podobné ceny (od sedmi do 10 tisíc korun).
„Podruhé ve své kariéře jsem tak musel propustit další tým a společně s módními rukavicemi uspat i ty myslivecké, které jsme jen dotovali a které za těch pět let tvořily jen tři procenta našeho obratu. Na druhou stranu jsme ale dali veškerou invenci a peníze zpět do těch projektů, ve kterých jsme špička. Cítím, jak celá firma ožila,“ říká Holík, který před třemi lety otevřel americkou pobočku. Ta se dostává do černých čísel a on v ní vidí budoucnost – v podobě dosažení celkového půlmiliardového obratu.
