StartupJobs za měsíc oslaví osm let od svého vzniku. Za tu dobu firma pomohla více než 15 tisícům lidí najít novou práci – a více než 1500 firem alespoň jednoho zaměstnance. Rok 2020 měl být pro StartupJobs rekordní. Pak ale přišel koronavirus.
Jak se jednička na tuzemském trhu se startupovými pracovními nabídkami udržela nad vodou, popisuje v upřímné výpovědi pro Forbes.cz její šéf Filip Mikschik.
Nedávno jsem si volal s jedním zakladatelem startupu. Říkal: „Vy jste v pohodě, ne? Všechno šlape, rozjíždíte nové projekty.“ Když jsem mu řekl, že jsme teď na polovině běžných příjmů (o plánu nemluvě) a co vše jsme museli osekat, abychom mohli fungovat, také se rozpovídal o aktuální situaci.
Zeptal jsem se ho, jak to zvládá on osobně, a zjistil, že jsme na tom prakticky stejně. Málokterý podnikatel přizná, jak se ve skutečnosti cítí, když přijde krize. Skoro nikdo se veřejně nepochlubí tím, že jde o sakra těžké období. A i když se každý tváří sebevědomě jako Elon Musk, uvnitř jsme také jenom lidé.
I proto jsem si řekl, že se svými dojmy naopak pochlubím. Sdílení fuckupů a „temné stránky“ podnikání pořád ještě není běžné. Já už si fuckupem prošel, když jsme budovali Hiri.cz. A pochlubil se s ním. Byla to zkušenost, ze které i v současné situaci čerpám.
Předehra: Vše je o. k., nebo…?
Když jsem našemu týmu ve středu 11. března večer na Slacku oznamoval, že jdeme všichni od zítřka preventivně na remote, přemítal jsem, jestli to není přehnané. Do té doby to udělalo jen pár firem, ale říkal jsem si, že maximálně za pár dní zase napíšu, ať se vrátí. A na dálku tu chvíli bez problémů zvládneme. Zatím k návratu nedošlo a tyhle řádky píšu z kanceláře, kde je kromě mě jen jeden odvážný programátor.
Fáze první: Šok
A pak se vše začalo valit. Karanténa, opatření, zákazy. Jen jsem seděl a sledoval, co se to sakra děje. Během víkendu jsme se ale rovnou pustili do práce: spustili jsme inzerci pro firmy, které v nouzové době pomáhaly a díky kterým jsme mohli zůstat doma v bezpečí i my.
Během pár dalších hodin jsme spustili sdílení zaměstnanců, protože nám začaly psát firmy, že během chvilky přišly o příjmy a nechtějí své lidi hned propouštět. Nakonec jsme rozjeli pomoc i s tím propouštěním. Vše proběhlo hrozně rychle v řádu hodin, v rámci úvodního šoku a snahy něco udělat.
Mám tohle období trochu v mlze, protože představovalo intenzivní nával občas trochu překotných aktivit. Vše na dálku, tedy s ne ideální komunikací. Mezitím jsme sledovali, co to udělá s inzercí na StartupJobs. A tam jsme viděli propad. A docela velký. Prakticky přes noc nám zmizelo 70 procent příjmů.
Fáze druhá: Strach
Na nějakou formu ekonomické korekce jsem se připravoval už delší dobu. Že nám postupně bude klesat poptávka, že budeme muset zkoušet jiné přístupy… Ale nečekal jsem, že to bude ze dne na den. Jeden večer mi to všechno došlo. Uvědomil jsem si, že jsem skoro osm let budoval firmu, kterou se mi teď snaží během pár dní zbourat něco, co nemám absolutně pod kontrolou.
A teď přichází ta část, o které se moc nemluví. Já už jednou zažil, že mi projekt, na kterém jsem roky pracoval, skončil z měsíce na měsíc. Vím, co to se mnou dělá. Přišla paralýza. Nechtělo se mi vůbec nic dělat. Ráno vstát z postele. Proč taky, když s tím virem prostě nic neudělám?
Hrozně to na mě padlo. Po těch osmi letech už jsem se dostal konečně do fáze, že jsem měl rozumnou pracovní dobu a taky tým, na který jsem opravdu pyšný a mohu se na něj spolehnout. Středy jsem trávil s rodinou na výletech, abych alespoň částečně kompenzoval všechny ty pracovní hodiny.
Víte, jak dlouho ta fáze trvala? Přesně tři týdny. Tři týdny, kdy jsem byl s celým nastavením a týmem maximálně spokojený. A pak se mi to všechno, včetně celé firmy, snaží sebrat nějaký virus.
Ta situace je pak hrozně paradoxní. Na jedné straně od vás všichni čekají, že zachráníte svět – lidé, které máte rád, nepřijdou o práci a firma bude fungovat, udržujete intenzivní kontakt s investory (za což Milana a Ondru z Mitonu velmi oceňuji!) a na druhou stranu jediné, co chcete, je lehnout si na gauč a pustit si Netflix.
Už jen ta zodpovědnost za lidi, za to, že budou mít na nájem a uživí svoje rodiny, je enormní. Málokdo, kdo takovou zodpovědnost neměl, si to umí představit. Zvlášť když máte s podřízenými velmi dobré vztahy. Člověk se nebojí o sebe, ale o to, že zklame lidi a pošle je na pracovní trh, který pro ně teď není dvakrát příznivý.
Postupně ale začnete získávat nadhled. Třeba i pomocí černého humoru, který je ostatně pro naši firmu typický. Ale ten strach a nejistota zůstávají a nezmizí. Nevím, jak bude naše firma vypadat za rok. Nevím, jaké budou příjmy příští měsíc. Můžu jen doufat. Ale musím ten strach zpracovat, využít a jít dál.
Fáze třetí: Akce
Přežijeme! A všichni! To byla moje první myšlenka, když jsem se pustil do opatření, která nás mají udržet nad vodou. Mohl jsem začít propouštět, měli jsme lidi ve zkušebce, externí spolupracovníky, ale já se rozhodl, že tým prostě udržíme. Protože je skvělý.
Tak bylo potřeba začít šetřit a maximálně si prodloužit runway. Obepsal jsem všechny nástroje a služby, které používáme, jestli by nám s tím nemohly pomoci, a vysvětlil aktuální situaci. Reakce byly veskrze pozitivní – někde jsme dostali kredity, někde slevu na dalších pár měsíců. Každá ušetřená koruna dobrá.
Pak přišla ta z mého pohledu těžší část. Požádat tým, jestli bychom mohli od dubna s platy trochu dolů (sobě jsem zkrouhnul už ten březnový). Uvažoval jsem, jak to udělat, ale pak mi přišlo nejlepší prostě poprosit každého, ať se zamyslí nad tím, kam může jít, aby byl stále v pohodě. Byl to nejtěžší videohovor, co jsem měl. Dva dny jsem se na něj připravoval a dva dny po něm mi bylo fyzicky špatně.
A co na to tým? Jsou úžasní. Řekli „Jasně, promyslíme“ – a o pár dní později jsem si s každým zavolal a náklady se nám podařilo stáhnout o velký kus dolů. Respekt opravdu každému, protože jestli něco udrželo firmu v tuto kritickou fázi nad vodou, byl to tým. I proto je moje top priorita ho udržet. Celý.
Zároveň se změnila dynamika celého StartupJobs. Trh už nebyl o tom, že volných pozic jsou mraky a firmy zoufale hledají. Ze dne na den se pro mnohé stalo nalezení práce, o kterou častokrát přišli velmi nečekaně, velkou výzvou. Jako první jsme se tak zaměřili na to, co ve StartupJobs vyvíjíme. Do té doby byla hlavní mantra cokoli, co přivede dobré kandidáty. To byla ta těžká část. Firmy by si pořídily fax, kdybychom dobré kandidáty posílali faxem.
Nyní stále chceme přivést ty nejlepší kandidáty, ale zároveň vytváříme co největší hodnotu v tom, že firmám pomůžeme dobře a efektivně zvládnout situaci, kdy nebudou zájemce vyhlížet týdny, ale budou se jimi naopak přebírat. V tomto nám jen stačilo přehodit výhybku vývoje, protože jsme byli na změnu trhu připraveni.
Fáze čtvrtá: Pomoc
Když jsme v rámci prvotního šoku spouštěli tři koronaprojekty (inzerci, sdílení, outplacement), věděli jsme, že to budou projekty dočasné. Ostatně některé z nich už jsme ukončili. Ale když jsem pak procházel různé nápady a koncepty ze šuplíku a bavil se s investory a firmami kolem, došlo mi, že teď je ten pravý čas pomoci lidem, kteří nečekaně přišli o práci. A že máme tu moc propojit je s experty z HR, kteří jim umí poradit. Tak vzniklo BezPrace.cz.
Bohužel se obávám, že počet lidí bez práce poroste a reálně není nikdo, kdo by jim se vstupem na pracovní trh pomohl. HR experti jim poskytují feedback na životopisy, profily i další kariérní směřování. Do chvíle, kdy vzniká tento text, využilo naše služby zhruba 200 lidí.
Projekt rozšiřujeme i o aktuální pracovní nabídky, které jsou platné jen týden, aby bylo velmi pravděpodobné, že takové pozice nejsou obsazené. Jsem moc rád, že můžeme pomoci mnoha lidem i mimo naši běžnou startupovou bublinu.
Dohra: Vše je o. k., nebo…?
Takže jsme v pohodě? No, jsme i nejsme. Už nejsme dole o 70 procent. Už je to „jenom“ padesát, ale postupně se vracíme zpět. Tým zůstal beze změny a lidé ve zkušebce ji úspěšně přečkali.
Když jsem se týmu ptal v rámci menšího interního průzkumu, jak hodnotí naše zvládání situace, dostal jsem na stupnici 1 = Pohoda, dáváme si to! až 9 = We are fu*ked dvojku. V rámci prezentace jsem skrze ni ukázal, že vidíme světlo na konci tunelu. Teď jen aby to nebyl vlak.
A jak jsem na tom já sám? Už jsem určitě zažil příjemnější fáze budování firmy. Ale i v této situaci jsem našel, řekněme, vnitřní klid. Vím, že to s tímhle týmem zvládneme, i kdybychom na konci dělali něco, co není pracovní portál. Vím, že StartupJobs bude fungovat dál. Vím, že přežijeme vše, jen nevím, jak budeme na konci vypadat.
Po úvodní ráně mi ale celá situace přijde jako velmi zajímavá příležitost. Příležitost vyzkoušet věci, co delší dobu ležely v šuplíku, protože jsem se bál, že by mohly nějak narušit to, co jsme ve StartupJobs vybudovali.
Ale když člověku dojde, že i to může mávnutím karanténního proutku zmizet ze dne na den, není důvod změny odkládat.
Autor je šéfem internetového portálu StartupJobs.cz.
