Během svého osobního, nikdy nekončícího úkolu najít dokonalý mobilní telefon jsem na poslední tři měsíce zakotvil u iPhone 15 Pro Max, současného vlajkového telefonu od Applu. Dostojí své pověsti?
Na začátek bych měl říci, že ačkoli moje předchozí zkušenost s Apple produkty byla vždycky ryze pracovní, nepovažuji se ani za zarytého androidistu.
Naopak, vyhýbal jsem se této platformě, jak dlouho to šlo – včetně používání obskurních linuxových zařízení, jako byla třeba Nokia N9. Když BlackBerry v roce 2015 s modelem Priv, což byl můj poslední BlackBerry telefon, přešlo na Android, trochu jsem to oplakal.
Ale zpět k iPhone 15 Pro Max. Již dávno se neženu za každým papírovým parametrem, jaký dnes reprezentuje třeba závod o nejabsurdnější digitální zoom. Na telefon mám trochu specifické nároky, které by teoreticky nemělo být zase tak těžké splnit. Přesto téměř vždycky končím u kompromisů.
Mezi mé požadavky patří intuitivnost a plynulost používání, konstantní výkon (u kterého se nemusím příliš omezovat) a výdrž, plynulý multitasking, vysoká míra zabezpečení zařízení a komunikace, schopnost bez přemýšlení a složitého nastavování pořizovat kvalitní fotografie, vysoká fyzická odolnost, absence bloatware. A to celé v atraktivním prémiovém designu a rozměrech, které mi neutrhnou kapsu u kalhot či saka.
Kdysi dávno se k těmto parametrům řadila ještě plnohodnotná QWERTY klávesnice, která vám po krátké učební křivce umožnila psát rychlostí, jakou nikdy nedosáhnete na žádném dotykovém displeji.
Plnohodnotná klávesnice nepozorovaně z trhu vymizela právě díky úspěchu první generace iPhonu – vážně díky, Apple. iPhony obecně tento nedostatek, na rozdíl od většiny Android telefonů, alespoň kompenzují perfektní haptikou.
BlackBerry telefony většinou z těchto parametrů disponovaly a bylo to silně návykové. Ne nadarmo se mezi uživateli vžil termín Crackberry. Pozdější zkušenost se nesla už vždy ve znamení kompromisů. Telefon, u kterého jsem podobný pocit po delší době neměl, je právě iPhone 15 Pro Max.
První, co mě na telefonu okouzlilo, bylo, že je navzdory své velikosti pocitově velmi lehký. Ani v zimě nějak extrémně nestudí a na rozdíl od jiných „pádel“ se nezařezává do ruky, která jej drží. Právě zařezávání byl přitom problém alespoň posledních tří generací Pro verzí iPhonu (a zdaleka ne jen jich).
Váha, která dělá navzdory velikosti jen 221 gramů, jde na vrub hlavně netradiční volbě titanové konstrukce, jež nahrazuje tradiční nerezovou ocel. Termín nerezová je navíc trochu zavádějící, pokud jste někdy viděli telefon vytažený po delší době z mořského dna, víte, o čem mluvím.
Přestože přechod na titan se neobešel bez jisté kontroverze, osobně bych se za něj přimlouval i u dalších prémiových telefonů. Vedle nižší váhy je pocitově příjemnější, je dostatečně pevný a na rozdíl od čistého hliníku působí dostatečně prémiově a nejsou na něm tolik vidět otisky.
U iPhone 15 Pro Max je to ale celkem jedno. Hlavní styčná plocha vaší ruky s titanovým tělem je totiž pokryta vrstvou skla. To je trochu odvážný krok, protože máte najednou ne jednu, ale hned dvě strany telefonu, o které se strachovat, pokud vám přístroj náhodou někde upadne.
Přístroj patří do první generace iPhonů s USB-C konektorem, který nahrazuje peklo zvané Lightning, s nímž si zejména k velké nelibosti Evropské unie vystačil déle než dekádu.
Zde lze vytknout snad jen dvě věci. U telefonu dodávaný kabel neumožňuje naplno využít přenosovou rychlost použitého portu. To je věc, kterou bych u zařízení v této cenové relaci čekal celkem automaticky.
Apple samozřejmě nabízí i rychlejší variantu kabelu, za to si ale musí uživatel připlatit, a to ne zrovna málo.
Slabší je i samotná rychlost nabíjení, která zůstává na dnes již trochu podprůměrných dvaceti wattech. Kdo je zvyklý dobíjet bezdrátově, ten se něčím podobným nemusí vůbec trápit. Samotná výdrž baterie při běžném provozu je naopak parádní.
Příjemná je možnost telefon připojit k externímu displeji. Vzhledem k čipsetu A17 Pro si tak může uživatel vychutnat – pokud jej vůbec v takové kvalitě sežene – film až ve 4K rozlišení nebo si přes telefon zahrát dostupné AAA hry z předposlední generace herních konzolí.
Nechybí dokonce grafický čip s podporou ray-tracingu. To je ale na můj vkus pro telefon už možná až trochu příliš, hlavně bych se zde obával spotřeby.
Výsledky ve výkonovém benchmarku jsou ve srovnání s vlajkovými modely konkurence i po třech měsících stále impresivní.
Zajímavým prvkem, který silně pomáhá intuitivnosti ovládání, je akční tlačítko. To má zřejmě trochu nahrazovat fyzický přepínač zvukových profilů. Ve výchozím nastavení je jejich funkce stejná, pokud vám ale podobně jako mně přepínač zvukových profilů nic moc neříká, můžete si jej jednoduše přemapovat, na co chcete.
Poslední hardwarový aspekt, u kterého bych se zastavil, je focení. U iPhone 15 Pro Max nenajdete největší digitální zoom ani nejlepší hlavní fotoaparát na trhu, o to ale ani nejde. Jde o to, jak optika a kamerové čipy telefonu fungují coby celek a jak intuitivní zacházení s nimi je. A tady se toho prostě nedá moc vytknout.
Celkem u telefonu nalezneme tři fotoaparáty – hlavní s rozlišením čtyřicet osm megapixelů s optickou stabilizací. Telefon ve výchozím nastavení vytváří čtyřiadvacetimegapixelové fotografie, můžete ale ukládat i dvakrát tak kvalitní fotografie v ProRAW formátu. To se hodí, pokud často používáte zoom – detaily jsou mnohem přesnější – a pro případný další postprocessing.
Pokud často fotíte ve špatných světelných podmínkách, budete fotoaparáty patnáctky milovat. Vylepšený Photonic Engine umožňuje fotit v noci naprosto beze stresu a prakticky bez šumu.
iOS 17 navíc přinesl pro focení docela zajímavou změnu. Pro každou fotografii ukládá hloubková data, takže si můžete u každé fotografie následně pohrát s hloubkou ostrosti nebo bodem ostření.
A tím se pomalu dostávám k poslednímu bodu, který bych chtěl zvýraznit. Apple označuje iOS za nejbezpečnější mobilní operační systém na světě. A pokud se srovnává s Androidem, jen těžko mu můžeme tuto zdánlivou nabubřelost vytknout.
I když Google už řadu let dělá vše pro to, aby špatnou bezpečnostní pověst Androidu napravil, pořád je co dohánět.
Poslední verze iOS skutečně funkce pro ochranu soukromí a zabezpečení dovedly téměř k dokonalosti. Od Face ID ověřování při každé důležitější interakci až po výzvy umožňující zamezit sledování jednotlivými aplikacemi.
iOS 17 do bezpečnostního mixu navíc přidává několik drobných vylepšení, jmenovitě hlavně vylepšený režim uzamčení, lépe chránící před kybernetickými útoky, a vylepšené ovládání oprávnění.
V nadcházejícím updatu iOS 17.3 navíc Apple chystá novou bezpečnostní funkci, která má lépe chránit před zloději. Nová ochrana před odcizením zařízení – Stolen Device Protection, bude vyžadovat ověření pomocí Face ID nebo Touch ID, ale aby byla nejcitlivější nastavení iCloudu v bezpečí, bude navíc o hodinu později opět vyžadovat biometrické ověření.
Logika bezpečnostního prvku je taková, že aby mohl zloděj zařízení resetovat, neobjede se bez opožděného biometrického údaje.
Se vším tím důrazem na bezpečnost a ochranu soukromí musím bohužel u iOS 17 zmínit i tři výtky. Nejde o nic, co by si trochu zdatný uživatel nedokázal sám opravit, už fakt, že ale Apple nechává všechny tři volby po updatu defaultně zapnuté, je pro takového bezpečnostního freeka, jakým jen může bývalý uživatel BlackBerry telefonů být, trochu zklamání.
Jedná se o ve výchozím nastavení povolené funkce NameDrop pro snadné sdílení kontaktů s dalšími uživateli iPhone, trackovací funkce Významná místa (často navštěvované lokace) a Analýza iPhonu, která pro změnu zasílá diagnostická data z telefonu do Cupertina.
Všechny tři může uživatel v nastavení systému snadno vypnout, představa, že ale budu muset vypnutý stav kontrolovat při každém novém updatu, mě zrovna dvakrát netěší.
