Ředitel Českého hydrometeorologického ústavu Mark Rieder se stal hlavní kladnou postavou letošních ničivých povodní. Právě on řídil tým, jenž s předstihem predikoval zářijové povodně, a právě on všechny přesvědčil, že predikce mají brát vážně. Lidem i firmám tím ochránil majetek za desítky miliard korun a předešel vyššímu počtu obětí.
Na komořanském zámku v závěru listopadu fouká jako na větrné hůrce. Možná nám jde příroda vstříc a chce nám vyjádřit jistou symboliku, možná právě proto zde má svůj výpočetní mozek a hned naproti sídlí Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ), na jehož měření počasí, a hlavně predikcích je dennodenně závislý každý obyvatel České republiky i všechen byznys.
A doslova každý na ně upíral zrak při letošních zářijových povodních. Vůbec poprvé v historii je ústav s dostatečným předstihem předpověděl a snížil tím škody na majetku, jež zatím dosáhly vyšších desítek miliard korun, a především ztráty na lidských životech.
Jedním z klíčových mužů tohoto úspěchu, za kterým jsme se do pražských Komořan opakovaně vypravili, byl právě šéf ČHMÚ Mark Rieder. V říjnu za to z rukou prezidenta republiky převzal státní vyznamenání. „Nemrzí mě, když jsem zosobněním neúspěchu. Na druhou stranu mi nepřijde fér, když jsem pouze já zosobněním úspěchu,“ říká skromně šestapadesátiletý Rieder, když mu pro účely focení vůbec poprvé připínáme na hruď ani ne měsíc starou státní medaili.
Je vystavena ve vstupní hale ředitelství ústavu, aby bylo jasné, že patří všem zaměstnancům. Právě ti správně s předstihem spočítali, že na Česko se ženou ničivé povodně. A jejich šéf pak přesvědčil ředitele povodí, politiky a tím i veřejnost, že predikce mají brát smrtelně vážně. K úspěchu předpovědí povodní letos poprvé notnou dávkou pomohly i technologie.
Proto nás Rieder za okamžik zavádí do útrob přilehlého zámku, kde neúnavně dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu hučí a blikají diody obrovských výpočetních serverů. Jde o dva superpočítače, na nichž běží známý numerický model Aladin, který předpovídá počasí pro nejbližší dny, vedle v místnosti je pak jeho dlouhodobější verze sledující klimatickou změnu.
„Máme tu výhodu, že jako malinká země si můžeme dovolit i druhý superpočítač pro modelování klimatické změny. Je to něco, co nám celá řada zemí závidí.“ Mark Rieder má ochranu majetku tak trochu v krvi. Jeho německy mluvící předci byli po generace správci lichtenštejnských panství, která postupně střídali. Po jejich stopách se dnes Rieder ve svém volném čase často vydává.
„Dělám vlastně to, co dělali mí předci. Spravuji cizí majetek,“ vypráví, když ve své pracovně usedá na zelenou pohovku. Nad ní na něj z portrétu na zdi dohlíží Tomáš Garrigue Masaryk. Stejně tak na něj dohlíží i jeho asistentka Markéta, která nám zrovna přináší lipový čaj a k němu přisune sklenici s medem. Je domácí, Mark Rieder je totiž i včelařem. A jak poznáváme během našich návštěv, domácí atmosféra panuje v celém ústavu.
Foto Anna Kovačič
Mark Rieder nezní jako české jméno.
Můj otec je geolog a jako student dostal možnost vyletět na postgraduální studium na Západ. Šel na Univerzitu Johnse Hopkinse v Baltimoru. Maminka tam za ním se sestrou přiletěla, počali mě tam a tam jsem se i narodil. Takže proto jméno Mark. A příjmení Rieder mám po německých předcích.
Tito předci byli po generace správci jednotlivých lichtenštejnských panství a Lichtenštejnové s nimi hodně lifrovali. Ve volném čase proto objíždím tato panství a dívám se, kde mí předci žili, kde se rodili, kde umírali. Vyměnil jsem si i pár dopisů s lichtenštejnským knížetem Hansem Adamem II. Vlastně si říkám, že v určitém slova smyslu nedělám nic jiného než to, co dělali mí předci. Spravuji cizí majetek.
A děláte to dobře. Lidem i firmám jste letos díky přesným povodňovým predikcím uchránil majetek za miliardy, o lidských životech nemluvě. Právě za to jste v říjnu převzal státní vyznamenání. Jak vaši nenadálou popularitu prožívají doma?
Manželky jsem se ptal, co si o tom všem myslí. Je jasné, že jsem chtěl slyšet, že je na mě pyšná. Místo toho mi odpověděla, že je to se mnou adrenalinový zážitek, že se kolem mě teď pořád něco děje. Ale že by na mě byla pyšná, to mi neřekla. Asi ví, co s chlapem dělá ješitnost. Druhou věcí je, že má manželka je nositelkou mého jména, které je dost specifické a do jisté míry nese v naší profesi určité stigma. Manželka je vystudovaná technoložka vody a lidé jsou k ní kvůli příjmení buď neupřímně kamarádští, nebo upřímně nepřátelští.
