Na televizních obrazovkách aktuálně běží již čtvrtá řada mimořádně oblíbeného dokumentárního seriálu Modrá krev, který mapuje historii českých šlechtických rodů a jejich často neuvěřitelné životní příběhy. Pořadem už skoro deset let provází hrabě František Kinský, jenž se díky Modré krvi nyní, ve svých 78 letech, těší obrovské popularitě.
Jen pro ilustraci, první díl čtvrté série sledovalo na České televizi v průměru 649 tisíc diváků starších patnácti let.
„Pracovala jsem pro významné umělce v době jejich největší slávy, teď ale František vyletěl takovým způsobem, že se to nedá porovnat,“ potvrzuje Kinského manažerka Jana Dioszegi s tím, že po každé odvysílané epizodě dorazí od aristokratových podporovatelů až čtyři stovky nových e-mailů.
František hrabě Kinský, celým jménem Maria František Jan Emanuel Silvestr Alfons Kinský z Vchynic a Tetova, kterého Forbes v roce 2023 zařadil do svého výběru 7 nad 70, s noblesou a klidem kýve.
„František to moc neříká, ale já myslím, že dnešní doba je složitá, a proto lidi zaujme to hezké, slušné a pozitivní,“ myslí si Dioszegi. Samotný Kinský to vidí střízlivěji, jako by popisoval počasí. Něco se podle něj sešlo, něco dozrálo a něco se vrátilo v pravý čas.
„První řada také vzbudila zájem o mou osobu, tedy ne výhradně o mě, ale obecně o příslušníky aristokratických rodin. Pak byla dvojka a nic moc se nedělo. Trojka byla příjemná, občas jsem dal rozhovor do rádia,“ líčí nonšalantně.
A pak přišel covid a s ním časová mezera, která zřejmě udělala to, co umějí mezery dělat nejlépe. Vytvořila hlad. „Mezi třetí a čtvrtou řadou byla najednou daleko větší proluka a čtvrtá řada teď zažívá úplně neuvěřitelný boom a zájem. Nepřikládám to své osobě. Myslím, že je zájem o téma, které pozitivně rezonuje,“ soudí Kinský.
Odezva je patrná i na sociálních sítích, kde má seriál rovněž enormní sledovanost. Kritika ze strany diváků je přitom minimální. Mezi tisícovkami reakcí a podnětů se zpravidla objeví jeden nebo dva vulgárnější příspěvky.
„Když člověk vidí, že poměr je tisíc vůči dvěma, tak ho ani nenapadne komentáře mazat, aby si čtenáři nemysleli, že jsme tak úžasní, že nás všichni na světě mají rádi. Některým lidem určitě musím lézt na nervy z principu, a to se nedá nic dělat,“ podotýká hrabě Kinský smířlivě a vyrovnaně.
Pořad má skutečně rekordní sledovanost, jenže pro Františka Kinského jsou čísla jen čísla. Zásadně důležité jsou pro něj hlavně reakce diváků.
Foto Anna Kovačič
„To je skutečným smyslem toho, proč jsme jednotlivé série dělali. Smyslem každé řady bylo předvést rodiny skrze současné představitele a ukázat, že je léty zakořeněná představa o šlechtě zkreslená. Jsou to lidé úplně obyčejní, pracovití, zodpovědní a pečující,“ vysvětluje.
Navíc jsou podle něj veskrze pozitivní a velmi skromní. „Museli jsme je někdy přemlouvat, aby s námi do toho šli. Říkali s pokorou: Čím jsem výjimečný, že mám být součástí takového projektu?“ popisuje Kinský. Jejich výjimečnost podle něj spočívá v tom, že jsou nositelé jména, na které je vidět.
Ostatně slovo pokora je význačné pro celý projekt. „Táhne se seriálem jako červená nit. Slovo pokora se objeví v různých souvislostech v každém dílu,“ navazuje.
Jeho název – Modrá krev – může některým evokovat třídní oddělení na „my“ a „oni“. Kinský však s nadhledem říká, že je to název, který má jednoduše své historické kořeny. Dávno se ustálil a těžko ho změníme.
„Někteří mi říkají, že nemají modrou krev, že jejich je úplně červená. Jiný řekne, že má fialovou krev, protože jeden rodič je modrokrevný a druhý ne,“ vypráví hrabě.
„Moje známá výtvarnice a typický bohém se nad touto otázkou zamyslela a odvětila, že má krev barvy bordó, protože miluje bordeaux. A pak mi velmi roztomile herec Friedrich Thun, česky Bedřich, řekl, že má modrou krev, jinak bychom prý za ním nepřijeli,“ dodává s úsměvem.
Když dojde na srovnání pořadu s mainstreamem a reality show, které seriál ve sledovanosti poráží, Kinský reaguje: „Já jsem jeden z těch pořadů na deset minut viděl a v životě už ho vidět nechci. Vybublá tam to, čeho se člověk ani nechce dotknout. Na druhou stranu tuším, že někteří lidé právě tyto pořady rádi vidí, protože nejvíc pobaví neštěstí někoho jiného, že?“
Stejně tak ale podle něj lidé touží vidět pozitivní zprávy. „Vidí sdělení lidí, kteří si nestěžují, hledí do budoucnosti. Považují sami sebe za článek dlouhého řetězu. Pozitivní přijali, nesou ho v sobě a předávají dál,“ tvrdí.
Jakou má vůbec seriál fanouškovskou základnu? „Samozřejmě Modrou krev sledují i pánové, ale František má především fanynky. Před kamerou je přirozený, jeho persona na obrazovce dobře vypadá a ženám všech generací se líbí,“ prozrazuje manažerka Dioszegi.
„Prosím, ty generace upřesněme, mé největší fanynky jsou ve věku šedesát let plus. Každou z těch fanynek mám rád, protože jsou to mé milé vrstevnice,“ doplňuje hned Kinský s vlídným úsměvem.
Věrní fanoušci, respektive fanynky, ho navíc na obrazovce mají šanci sledovat už bezmála deset let, během nichž měl ambici zachytit i temnější stránky domácí historie. „Je mi líto, že jsme některé osobnosti již nestihli natočit, pamětníci časů minulých bohužel odcházejí,“ konstatuje.
„Představte si, že žijete po roce 1948. Přežijete útrapy a ústrky – ztrátu smyslu života, protože jste byl původně předurčen k určitému poslání – a najednou vás někdo ve společenském žebříčku srazí úplně dolů. Chopíte se práce, která je, protože žádná práce není dole ani nahoře. I když zametáte ulici, zůstane po vás ta ulice čistá,“ líčí osudy mnohých tuzemských aristokratů.
„Ob generaci však už není ona noblesa. Vědomí tam je, ale noblesa už ne. Pel už na dalším květu není,“ dodává.
Kinský postupně vypráví příběhy, které v seriálu otevíral. „Když jsme byli vyzváni, vstoupili jsme do jejich domovů,“ říká jednoduše a vzápětí popíše zvláštní normálnost světa, který zvnějšku může působit jako muzeum.
„V jednom z dílů zaznělo, že ty takzvaně vzácné věci, mezi kterými vyrůstali, nevnímali jako vzácné. Pro ně to bylo přirozené životní prostředí. Když hráli hokej v pokoji, barokní komoda byla branka,“ poznamenává.
Vylíčený obraz působí téměř jako z filmu. Puk naráží do barokního dřeva a místo katastrofy je šrám, který pak při výkupu paradoxně vylepší cenu, protože nábytek vypadá opotřebovaný časem.
Foto Anna Kovačič
„Do svých domovů nás lidé v klidu pustili. Občas si někteří trochu zoufali, když jim štáb kvůli záběrům přestavěl nábytek,“ svěřuje se Kinský a přiznává, že scénář rozhovorů vždy připravila scenáristka a režisérka Alena Činčerová.
Když Kinský začne mluvit o tom, jaké to je, když se člověk dívá sám na sebe, přizná něco, co zná skoro každý, jen to málokdo řekne nahlas.
„Během vysílání první série mi bylo skutečně špatně. Nemohl jsem se na sebe dívat. Dokonce mi vadil i vlastní hlas. Celý můj život mě bude překvapovat, že můj hlas skrze ucho zní úplně jinak. Když se člověk slyší zevnitř, krásně mu to zní a myslí si, že má dobrý hlas. Pak ho slyším v televizi a už mi nepřipadá tak krásný,“ odpovídá kriticky, ale v dobrém rozmaru.
U druhé a třetí série už si prý na sebe zvykl. Dodává, že třeba herci to mají jistě ještě těžší, protože mění role, kdežto on má stále jen roli moderátora. „Mě neobsadí do nějakého dramatu. Škoda, moc by mě to bavilo. Krále bych také možná zvládnul,“ prohodí skoro až rošťácky a hned se vrátí k tomu, co je jeho úkolem.
„Mou prací je lidi rozmluvit, dostat odpověď na otázku, zdvořile naslouchat a nepřerušovat je. Občas ale udělám jednu moderátorskou chybu, která je mi vytýkána. Když to z nich nejde, tak to řeknu za ně,“ přiznává a cukají mu koutky úst.
I po deseti letech ho nicméně práce před kamerou stále baví. A nejen to. „Mě baví historie. Baví mě lidé. Baví mě žít a baví mě i lenošit. Baví mě nechat se dobře bavit. Na zámku je úžasná paní Tupcová, která všechno cídí. Čas od času jí schválně přerovnám věci. Ona to po mně zase rovná zpátky. Víte, já si obecně nestýskám. Pro mě je každý den novým překvapením. Jsem rozený optimista,“ prohlašuje.
Přizná i svou strategii, která může znít jako lehkovážnost, ale v jeho podání je to spíš důvěra v život.
„Nerad řeším problémy, říkám si, že se nejlépe vyřeší samy. Každý můj zásah do problému může způsobit jenom větší katastrofu. A ač se děje cokoli a projevy některých lidí jsou absolutně mimo realitu, věřím, že se to přežije,“ míní.
Slova víra a život zaznívají během povídání víckrát. „Věřím, že energie po těch, co odešli, zůstává. Věřím tomu, že zde zůstává převážná většina pozitivní energie,“ domnívá se Kinský.
Když hovor následně stočí ke své mamince, Kinskému se změní tón hlasu a jeho vyprávění lidsky zkřehne.
„Musím říct, že třeba pozitivní energii své matky čas od času cítím. Zvládla v životě neuvěřitelné věci, a přesto úplně sálala lásku. To její teplo někdy doslova cítím. Dostal jsem album, kde jsou její fotky a poznámky, které mi nechávala. Když do alba kouknu, brečím jako želva,“ líčí dojatě.
„Je tam nádherná fotografie z posledního období jejího života, kde stojí na schodech, odchází a mává. U toho je vzkaz: Bübo, čekám tě nahoře,“ dokreslí dojemnou chvilku manažerka Dioszegi.
Přezdívka „Bübo“ vznikla z německého slova büblein, tedy chlapeček. Kinského matka byla původem Němka a takto na svého syna do zámeckých chodeb volala. „Když na mě zavolala, tak se to Büüüüboooo velmi dobře neslo,“ vzpomíná Kinský.
Pod tímto oslovením byl doma známý a slyšel na něj ještě i jako šedesátník. V rodině nebyl jediný s přezdívkou. „Každý, kdo přijel do Kostelce (nad Orlicí – pozn. red.), se podepsal do hostinské knihy a pak si člověk četl a řekl si: Jé, to je teta Mici a strejček Tuti,“ říká.
Přezdívky běžně vznikaly v dětství, kdy každý prošel typickou zámeckou výchovou s guvernantkou. Dítěti dala pojmenování, se kterým žilo do smrti.
„Mám tři tety – Mimi, Ainu a Elele – a nemám tušení, jak se doopravdy jmenují. Můj dědeček byl Tuky. Mně měli říkat Franzi, ale krátce po válce se to nezdálo nejvhodnější, tak mi říkali Ferenc. Ale pro matku jsem byl vždycky Bübo.“ Kým tedy je František Kinský, když ne „Bübem“?
„Žiju v Kostelci, spravuji rodinný majetek. Jsem správcem a strážcem toho, co kostelecké větvi Kinských patří. Snažím se pracovat pokud možno tak, abych to svému otci nekazil,“ uzavírá své poutavé vyprávění.
