Beruška na klíček, plechový traktor s valníkem, nafukovací buvol, tatrovka na písek. Některou z těch věcí měl kdysi doma nejspíš každý z nás. V posledních letech staré české hračky znovu ožívají. A dělají radost nejen nové generaci dětí, ale i dospělým, kteří uvěřili, že tradice a poctivý design nepatří do starého železa a že mohou znovu uspět. Vyplatilo se to. Z hraček našeho dětství se znovu stává milionový byznys. Podívali jsme se na příběhy nejslavnějších z nich a na místa, kde dodnes vznikají. Dnes vás vezmeme do Semil.
Kovap Náchod: O traktoru a berušce na klíček
Ve vzduchu je cítit kolomaz, barva a vůně plechu. Třípatrové stavení nedaleko Semil vypadá uvnitř trochu jako labyrint, úzké tmavé chodbičky, nevelké místnosti. Depresivně to tady přesto nepůsobí. Kam se podíváte, vidíte stoly a pulty plné barevných, úhledně vyrovnaných plechových hraček a jejich součástí.
Tu sto šedesát kapot autobusu zmenšeného v poměru 1:43, tady hranička z částí náklaďáku – kasičky –, jinde zas ponk s nekonečnou řadou temně zelených korbiček se žlutým sedadlem. A vedle hromada jasně červených plechových berušek. A všechno je to člověku povědomé.
„Zrovna ten traktor vypadá pořád stejně už od roku 1957, kdy ho bratři Sedlákové uvedli na trh,“ pokyvuje Lubomír Hošek. Tenhle vysoký a velmi štíhlý muž s knírkem je spolumajitelem firmy Kovap. Letos oslavil šedesátku. A tady v Kovapu pracuje 40 let. „Nastoupil jsem hned po vojně, dělat hračky mi přišlo fajn,“ popisuje rodák ze Semil.
Od té doby tu už zůstal. Začínal docela obyčejně, u soustruhu. „To byla moje profese. Byl jsem seřizovač soustružnických automatů. Dlouho jsem dělal v lisovně, tam mě to začalo bavit. Postupně jsem se vypracoval. Pak jsem dělal mistra, vedoucího výroby, pak vedoucího celého provozu. No a to vlastně dělám dodnes, akorát s tím titulem spolumajitele,“ směje se Hošek pod fousy.
Jeho firma dnes zaměstnává 40 lidí. Právě odtud, z nevysoké budovy stojící v maličké obci Chuchelná v kopcovité krajině u Semil přímo naproti místnímu smíšenému zboží, vyjíždějí jejich plechové mechanické traktory, valníky, válce, náklaďáky a berušky doslova do celého světa.
Barevný plechotisk zažívá nový boom. Obrat firmy nyní činí dvaadvacet milionů korun. „Věříme, že výsledek může být ještě lepší. Do karet nám teď hraje i intervence ČNB, na tu si opravdu nestěžuju. Více než pětapadesát procent výroby jde do zahraničí. Není mi jedno, jestli za euro dostanu 25 korun, nebo 27,50,“ připomíná Hošek. Největším zahraničním odbytištěm je pro Kovap Německo, kde mají plechové hračky dlouholetou tradici a oblibu. Vyváží i do většiny dalších evropských zemí. Traktory a další plechové hračky ze Semil mají odběratele také v Rusku, USA, ale třeba i v Japonsku nebo Jižní Koreji. Zcela novým trhem je Brazílie: exotickou příležitost Kovap získal na lednovém veletrhu v Norimberku.
Kovap je dnes jedinou firmou svého druhu v Evropě, která sídlo i výrobu zachovala v Evropské unii. „Všichni ostatní dnes už vyrábějí v Číně. Jenže to není ono. To už pak nejste tvůrce, jen obchodní organizace. My splňujeme nejpřísnější normy, na všechno máme certifikace, vyrábíme z nezávadných materiálů, tradičními postupy. To se, myslím, dneska cení,“ věří Hošek. Každý plechový model tu má svou reálnou předlohu, za což Kovap majitelům značek platí běžné licenční poplatky.
„Třeba traktory – od Zetoru, Hanomagu a Manu třeba až po Porsche Diesel Master,“ jmenuje snad nejoblíbenější z modelů. „Porsche si u nás v roce 2002 k nějakému výročí objednali 2002 číslovaných modelů svého traktoru. A ještě nám přispěli na výrobní nástroje. Jsou rádi, že tenhle jejich traktor děláme,“ popisuje Hošek spolupráci se slavnou značkou.
Nově v Kovapu spolupracují také s firmou Wikov, která je s požadavkem přímo oslovila. „Už dostali prvních šedesát ze tří stovek objednaných traktůrků své značky. I proto zajímáme třeba zahraniční sběratele. Sami nám pak píší, jaký model traktoru bychom měli začít vyrábět jako novinku,“ popisuje Hošek a na důkaz svých slov ukazuje výpravnou německou obrázkovou publikaci, kterou mu při poslední návštěvě věnoval jeden z německých příznivců značky Kovap. Objemná monografie pojednává – jen o traktorech.
Vyrobit jeden traktor znamená sto osmdesát dílčích výrobních operací. „Nic nejde ošidit. Proto jsme taky dražší,“ připouští Hošek. Cena základního traktoru na klíček začíná na 350 až 500 korunách, složitější modely se šplhají až k tisícovce. „Záleží také na marži obchodníků, samozřejmě. Levněji to ale dělat nejde,“ je striktní spolumajitel Kovapu.
„Firma vznikla v roce 1946, zakladatelem byl Eduard Sedlák. Připravovat své podnikání začal hned po válce, sehnal prostory i tiskařský stroj a začal dělat mechanické hračky z plechotisku. Původní profesí byl letecký konstruktér. S barvami a chemií mu pomáhal jeho bratr, drogista. Však se taky firma na začátku jmenovala Bratři Sedlákové – Výroba plechových mechanických značek Semily,“ popisuje Lubomír Hošek a dál už o zakladateli firmy, která příští rok oslaví 70 let, nemluví jinak než jako o „Edovi Sedláků“.
Po komunistickém převratu už bratři ze Semil nemohli sami podnikat, a tak se v padesátých letech rozhodli vstoupit do družstva Svet Liberec. „Nebylo to tam tak přísné jako v národních podnicích, mohli pořád dohlížet na to, aby odtud vyjížděla kvalita. V roce 1960 však došlo ke změně krajového uspořádání a Semily padly do východočeského kraje, kde je vzalo pod svá křídla Kovodružstvo Náchod. A z Kovodružstva, jichž bylo všude plno, se později stal Kovap,“ vysvětluje Hošek.
Vedle plechových hraček se tu nějaký čas dělaly i hračky plastové, letadla, kuchyňské váhy, pamětníci si možná vzpomenou na populární oranžovou promítačku Kino 85 s kotouči animovaných pohádek. „Po revoluci bylo ale jasné, že s plastem nemáme šanci uspět. Nešlo jen o konkurenceschopnost. Německým zákazníkům, kterým jsme tehdy začali dodávat, se plast nelíbil, chtěli celoplechové hračky. Plast byl všude. Takže jsme se vrátili k tradicím a plechu. A udělali jsme dobře,“ věří Hošek.
Sám se stal majitelem, jak říká, víceméně souhrou náhod. „Když po revoluci vyšel zákon o transformaci družstev, družstevníci dostali možnost nechat si vyplatit podíl. Toho spousta lidí využila, šlo tehdy o docela pěkné peníze. A tak členové postupně ubývali, nakonec nás bylo ve vedení družstva jen pár. A když jsme zbyli už jen dva, rozhodli jsme se pro transformaci do společnosti s ručením omezeným. Oba ve firmě působíme čtyři desítky let, já začínal u soustruhu, on jako provozní elektrikář, jsme s Kovapem tak nějak srostlí. Vyplynulo to přirozeně,“ vysvětluje Lubomír Hošek.
„Samozřejmě že poptávka může být vždycky větší. Máme ohromný sortiment a to je pro výrobu náročné. Potřebovali bychom dělat víc sériově. Větší objednávky. Prodává se všechno, ale prodává se to po menších částech. To je vždy náročné na výrobní režii, jsou tam velké ztrátové časy, předělávají se lisy,“ vypočítává Hošek.
Nejznámějšího traktůrku s valníkem Kovap prodá okolo čtyř až pěti tisíc kusů ročně, prodeje dalších modelů se pohybují mezi pěti stovkami a dvěma tisíci kusů ročně, dražších modelů se ročně prodá okolo tisícovky. Populární beruška na klíček pak má prodeje okolo dvanácti až patnácti tisíc kusů ročně. „Není to tak, že bychom si zoufali, ale je to občas boj,“ připouští Hošek. Jedním dechem ale dodává, že své plechové hračky nikdy neopustí. „Tahle práce mě strašně baví, i když je spousta starostí. Ty jsou ale všude. Kamarádi mi ale říkají, že si mám, že si vlastně hraju. Něco na tom je.“
Fotografie: Jan Schejbal
