skip to main content

První vizuální vjem, který ve mně zanechal stopu? Karlovarská kolonáda, říká Aleš Najbrt

6 minut čtení

Co spojuje Karlovarský filmový festival, Kunsthalle, Prahu, Ostravu, Národní galerii, Grandhotel Pupp, Českou filharmonii, Hodinářství Bechyně nebo restaurace ze skupiny Ambiente? Jedno příjmení. Najbrt.

První věc, kterou uvidíte, když vejdete do vnitrobloku v pražské ulici U Nikolajky, kde sídlí Studio Najbrt, je opravna deštníků. Vskutku. Opravna deštníků. Hlavou se člověku v tu chvíli honí samé otázky. Je to fór? Je to relikt minulosti? Vážně dnes někdo opravuje deštníky? Vážně si dnes někdo nechává opravovat deštníky? Dvakrát ne, dvakrát ano.

„Skutečně tam opravují deštníky a skutečně tam chodí lidé,“ prohodí s úsměvem Aleš Najbrt. „Třeba příště půjdeš dělat rozhovor tam!“ dodá hbitě. Relativně nenápadný muž ve výrazných brýlích se pohybuje mimo reflektory. Tak nějak v pozadí, podobně jako v pozadí sídlí jeho studio, které vede společně se Zuzanou Lednickou. Kromě toho, že by to nebylo moudré, je však vyhnout se jeho rukopisu téměř nemožné.

Ať už jde o logo Prahy, legendární logo Ostravy se třemi vykřičníky, vizuální identitu Grandhotelu Pupp, Karlovarského filmového festivalu, nebo restaurací ze sítě Ambiente, Najbrt na vás mlčky křičí téměř všude. A občas křičí i veřejnost.

„Když jsme na tiskové konferenci 49. ročníku KVIFF představili festivalové logo, což byla dětská verze prasátka složená z čísla 49, snesla se šílená vlna kritiky. No a nakonec se na hrníčky s prasátkem stály fronty a během festivalu se musela dodatečně vyrábět,“ vypráví Aleš Najbrt. Na kritiku si prý postupem času zvykl.

Vadí ti, že tě lidé často definují na základě plakátu KVIFF, který vždy jednou za rok obletí republiku?

Vůbec ne. Práci pro festival považuji za velmi důležitou, trvá už téměř tři dekády a jiří Bartoška nám umožňuje realizovat věci, které jsou, řekněme, ne zcela běžné pro takto rozsáhlou akci. Když se dívám do minulosti, musím mu vzdát hold za to, co schválil.

Reklama

Ať už to byla znělka s Tros Sketos, což působilo jako reklama na varieté, nebo to prasátko, jehož autorem je Marek Pistora. Takže ne, nevadí mi to. Navíc si myslím, že lidé vnímají i naši další práci.

Jezdíš každý rok?

Od třicátého ročníku jsem nevynechal. Když se mi v jednom z těch ročníků narodila dcera, odjel jsem na porod a pak jsem se zase vrátil na festival. (smích)

Nezpychne člověk, když vidí svou práci všude kolem?

To ať řeknou jiní, ale věřím, že ne. Mnohokrát jsme ostatně dostali od lidí přes prsty, zejména u příležitosti KVIFF. Jako třeba s tím prasátkem… I když se lidé dívají na náš návrh negativně, tak je to často přitahuje a jsou zvědaví, jak to bude vypadat v těch Varech.