Jako malá (a vlastně i později jako mladá dospělá) jsem byla závislá na chvále, ocenění a uznání. Pilně jsem se učila, měla samé jedničky, vystudovala vysokou školu.

Měla jsem silnou potřebu dělat věci tak, aby na mě byli mí nejbližší, moji učitelé a šéfové pyšní. Neznala jsem a netušila jsem, v čem všem jsem dobrá a proč. Dokonce jsem ani pořádně nepoznala, co všechno mě opravdu baví a naplňuje.

Vystudovala jsem Elektrotechnickou fakultu na ČVUT a v té době to bylo tak, že koho baví počítače, tak přece chce být programátor. Pár let jsem pracovala v IT firmě a přes prvotní nadšení mě to vlastně příliš nebavilo. Pak se jednoho dne přede mnou jako z oblak snesl inzerát od Českých aerolinií a já konečně cítila jinou energii.

Nebyl to v žádném případě můj životní sen pracovat na palubě letadla, jako jsem to tehdy slýchala od kolegů, ale byl to právě ten obrovský krok do neznáma, co mě na tom lákalo.

Umožnilo mi to naprosto změnit prostředí a křižovat světové metropole sem a tam s obrovským řádem, v uniformě, s velmi malou možností ovlivnit, kdy budu pracovat a kdy ne. Bylo to zajímavě platově ohodnocené, umožnilo mi to poznat kus světa a bavilo mě to celou dobu.

Když jsem otěhotněla s první dcerou, přestala jsem ze dne na den létat. Přišel první velký milník, kdy jsem řešila, co budu dělat dál. Bylo mi 28 let. 

V té samé době manželova softwarová firma Eleveo rapidně rostla a expandovala do zahraničí. Z výpomoci pár hodin denně se stal full-time job a já jsem najednou viděla, že ve světě IT je mnoho jiných, strašně zajímavých oborů.

Řešila jsem technické tréninky, přes správu dokumentace až po produktový marketing. Najednou jsem viděla, že mě tohle všechno nesmírně baví – software jako produkt a vše s ním spojené a zároveň vůbec nevadí, že nejsem programátor.

Cíleně jsem po několik let měla práci nastavenou mimo každodenní management mého manžela. Udělali jsme to tak schválně, aby to nebylo bráno, že jsem zaměstnaná jako „manželka“. Pracovala jsem o to tvrději, abych všem okolo sebe ukázala, že na tuto práci mám, protože v ní jsem skutečně dobrá.

Mojí mantrou v té době bylo pracovat, „i když se nikdo nedívá“, strávila jsem hodiny a hodiny prací, unášena vidinou, že si někdo mých výsledků všimne a pochválí mě. Kompenzovala jsem si tím imposter syndrom, pocit viníka, že na to, jakou mám roli, toho umím šíleně málo a musím se neustále učit.