Kultura povznáší. A také nefňuká, bojuje. I když už téměř dvě sezony prožívá pod rouškou koronavirové krize. Jak se s historicky nejdelší přestávkou ve svém působení vypořádává Národní divadlo a jak plánuje Česká filharmonie nejistou sezonu?

Národní divadlo zažívá nejdelší etapu, kdy se v něm nehraje. V prázdné budově na Masarykově nábřeží se brzy odpoledne setkávám s jeho ředitelem Janem Burianem. Vcházíme do tmavého kuloáru, který jindy lemují věšáky s naškrobenými kostýmy. „14:20. To by tady zrovna končila zkouška, na chodbách by se hrálo a zpívalo,“ sklesle popisuje šéf divadla, zatímco míříme do sálu, kde na nás už čeká fotograf. Vcházíme do prázdného hlediště.

Divadlo žije, jen když jsou v něm večer diváci. Bez nich se po těch dlouhých měsících udržuje dobrá nálada čím dál složitěji.

Nehraje se, nezpívá. Bez herců a diváků vypadá sál nezvykle malý. „Divadlo žije, jen když jsou v něm večer diváci. Bez nich se po těch dlouhých měsících udržuje dobrá nálada čím dál složitěji,“ přiznává Jan Burian. Jedním dechem ale ujišťuje, že je pořád optimistou. Že divadlo ještě letos otevře. A že bude bojovat.

I když z 1200 představení loni divadlo neodehrálo ani polovinu, za staženou oponou se pracuje na 200 procent. Hned zjara ustanovilo krizový tým, oficiální premiéry přesunulo na příští sezonu, odvolalo hostující umělce ze zahraničí a dnes už se soustředí na sezonu 2022/2023.

„Národní divadlo je obrovský stroj, který když je všechno, jak má být, funguje perfektně. Když se ale něco stane, musí se předělat úplně všechny jeho součástky,“ říká Jan Burian.

Stroj, který má běžně výnosy necelých 400 milionů korun, dosáhl loni na tržbách pouhých 135 milionů. I přesto díky téměř milionovým úsporám i navýšení příspěvku státu o 161 milionů skončil s vyrovnaným rozpočtem.
A prkna, která znamenají svět, dnes najdete online.

Forbes Digital Premium