Ve třech letech byla prohlášena za mrtvou, dnes je jí pětaosmdesát. Na dotaz, zda poznala rodiče, může odpovědět ano i ne, aniž by lhala. Toto je osud Jarmily Doležalové, poslední přeživší z nacisty vyhlazených Ležáků. Žádný další takový na světě není.
Ukazuje na něco, co není. Do minulosti napřažená ruka jí napřímí tělo, závaží současných let ho naopak hrbí, alespoň ona sama to tvrdí. Ve skutečnosti by se na hrázi před studeným větrem hrbil každý.
Kromě větru, prozrazuje paní Jarmila, nedávno letěla nad hladinou rybníka volavka, tedy ten samý druh ptáka, kterého si 13. listopadu 1939 spletla jedna z ležáckých žen s čápem a ptala se, kohopak to asi nese.
Volavka nebo čáp, dceru nese. Do mlýna, ke Šťulíkovým. Novorozeně dostane jméno Jarmila, to jméno pak ztratí a zase ho získá zpět. Třináctého listopadu 2024, na den přesně po pětaosmdesáti letech, stojí paní Jarmila tam, kde se narodila.
Navzdory všemu tu stojí. Navzdory tomu, že nic dalšího, co tu před pětaosmdesáti lety stálo, už na tomto místě není. Ani nikdo další ne.
„Támhle, co je teď ta louka,“ ukazuje stará paní, „támhle, co je teď ta louka, stával barák, který před válkou vyhořel.“ Mlýnské kolo lidských osudů nevyzpytatelně mele, dole je nahoře, tragédii klidně otočí ve štěstí. „Požár té rodině zachránil život – když tady vraždili Němci, ona už v Ležácích nebyla.“
