Pod označením introvert si běžně představíme uzavřeného, plachého, hůře čitelného a společensky méně aktivního jedince. Prostě opak všech lidí, kteří jsou veselí, komunikativní a přátelští a kteří se tak nějak bez větších obtíží domluví v podstatě s každým.

Čtěte také: Jak ustát šéfa psychopata? Tím, že si uvědomíte, proč se sami nemáte rádi

Introverze ale neznamená, že se s úkoly všedního dne vyrovnáváte obtížněji.

Ať už se jedná o vystupování před větším množstvím lidí, nebo o vedení týmu, nic pro introverta není ztraceno, pakliže se zaměří na to, na co se může u sebe jedině spolehnout – což je v případě introverta jeho nitro.

Úskalí zobecnění lidí na dva typy

Obecné dělení lidí na introvertní a extrovertní osobnosti neznamená, že se člověk chová vždy a za všech okolností pouze podle jednoho neměnného schématu.

Každý z nás má více životních rolí, přičemž některé z nich nás přirozeně do společenského dění zapojují, zatímco jiným rolím je bližší soukromí a nutnost koncentrace. Redukce na „buď, anebo“ je většinou produktem různých testů osobnosti a potřebou škatulkovat, která plyne z neschopnosti porozumět lidem. Testy postihují povrch, ale nepronikají k podstatě.

Dalším úskalím je naše schopnost přehlížet, že existuje jak svět vnější (objektivní), tak lidská zkušenost v něm (subjektivní). Jedno bez druhého ztrácí význam.

Zapomínáme, že vše, co kdy člověk vymyslel, nejprve vzniklo v jeho nitru. Pro člověka je tak důležité mít v rovnováze jak svůj vztah k vnějšímu světu, tak k sobě samému. Tím pádem vybalancovat i svou introverzi a extroverzi.

Pohled dovnitř a ven

To, čím se od sebe introverti a extroverti liší, je směr zaměření jejich pozornosti.

Extrovert se orientuje na vnější svět, druhé lidi, kteří mu poskytují vodítko a upoutávají jeho zájem za cenu přehlížení vlastních potřeb. Extrovert neočekává, že ve svém nitru narazí na cokoli hodnotného. Jeho subjektivní potřeby jsou vytěsněny či uměle poníženy, čímž ovšem nezmizí, jen se přesunou mimo oblast jeho vědomé vůle.

Primárním se stane vztah k vnějšímu světu, zatímco vztah k sobě vede nevědomím. Z nežitých vlastních potřeb se stávají nutkavé nároky, které je postupně třeba začít tlumit alkoholem či léky. Dlouhodobé přehlížení těchto nároků může vyústit v životní krizi, nemoc, zhroucení nebo rozpad soukromého života. A až tím si ono přehlížené (skrytý vztah k sobě) vynutí extrovertovu pozornost.

Introvert se naopak opírá o to, co se odehrává v něm. Mezi sebe a vnější svět staví svůj subjektivní názor. Jeho vztah k vnějšímu světu je sekundární a vede nevědomím, kde je opět zatížen typickými projevy, jako jsou strach a úzkosti z druhých lidí, které jeho okolí může vnímat jako zbabělost v prosazování vlastních názorů.

Čím víc se ovšem introvert tlaku vnějšího světa vyhýbá (čemuž by se vyhýbat neměl, neboť vnější svět prostě existuje), o to větší moc nad ním tento svět (a druzí lidé) získává.

Ničeho se nakonec introvert nebojí více než afektů druhých lidí, až se jeho ideálním místem pro život stane opuštěný ostrov.

Proč se všude řeší jen introverti?

Ne nadarmo se pozici, kterou si introverti v naší extrovertní společnosti vydobyli, říká „extrovertní introvert“.

Ať už je to tím, že na nás na každém rohu něco volá a strhává naši pozornost, nebo tím, že na sebe (tedy směrem ven) pozornost strhávají rodiče v průběhu výcviku, jemuž se říká výchova, výsledkem je jakási předpojatá optika, v jejímž důsledku byl nejeden introvert přeškolen na extroverta.

Mozek Česka je na jižní Moravě
Vydání Forbesu Mozek Česka je na jižní Moravě

Společnost se ovšem takto může profilovat pouze s tichým souhlasem obou typů. Extrovert to má zdánlivě snazší, neboť je do současného světa lépe vybaven, zatímco introvert se kvůli zpronevěře své vlastní podstatě ocitá v pozici jakési podivné menšiny.

A tak se řeší, jak mu pomoci v pro něj příliš hlučném světě, zatímco skutečný problém spočívá v jednostranném zaměření tohoto světa, který produkuje zástupy neurotiků, jakkoli navenek úspěšných.

Pomyslný souboj je samozřejmě bez vítěze, protože klíčem ke spokojenému životu je rovnováha mezi světem vnějším a vnitřním. A to je stejná výzva pro oba typy osobností.

Introvert na scénu!

Jak znovu objevit význam subjektivního světa a zakomponovat jej do běžného života, si ukážeme na dvou konkrétních příkladech.

Je zřejmé, že popasovat se s veřejným projevem je pro introverta těžší. Ale představa, že bychom jej měli nějak speciálně chránit, rozhodně není namístě! Introvert, a každý dospělý člověk, se musí naučit prosadit a postarat se o sebe sám.

Co tedy v takových situacích dělat? Ze všeho nejvíce je potřeba vrátit se ke své podstatě a přestat přemýšlet o tom, jak se budu líbit ostatním.

Nejistota, zda to, o čem budu mluvit, má vůbec nějakou hodnotu, je umělá. Nejeden řečník si přece na prezentaci vystačí s omíláním tří témat pořád dokola. Jak je to možné? Je přesvědčen o důležitosti svých sdělení.

Pojistky proti strachu a nejistotě nám mají zajistit, aby byl náš projev dobře ohodnocen okolím. Ale chtít od druhých, aby za nás ocenili to, co neumíme ocenit sami, je naivní.

Ani vedení týmů není introvertům zapovězeno, naopak. Každý z nás jsme silný v něčem jiném a schopnost vést hlubší a smysluplné konverzace jeden na jednoho je nedocenitelná vlastnost každého introverta. Tuto formu vedení kolegů lze bez větších obtíží využívat jako většinovou, pakliže vím, že právě ona je mou hlavní, a nenechám se rozhodit názory, že by to mělo být nějak jinak.

Introvert si ovšem vždy musí dát pozor na to, že může působit uzavřeně. Lidé se pak za ním typicky bojí přijít s problémem, dokud nebývá příliš pozdě. Je potřeba postarat se o vyřešení nejasností hned na začátku a počítat s tím, že zádrhele zkrátka vznikají.

Co je introvertovi jasné hned, nemusí být ani zdaleka jasné všem. Zodpovědnost za to, že mi druzí lidé porozuměli, ze mě nesejme nic jiného než moje vlastní vykročení z komfortní zóny. Víc chválit a víc podporovat – právě v těchto oblastech se nedostatky u introvertů vyskytují nejčastěji.

Introvert a životní potřeba klidu

Nejeden introvert touží po tichu a klidu a často tuto potřebu řeší ve vnějším světě. Určitá potřeba samoty je introvertům vrozená, ale kompenzační reakce v podobě uzavírání se do sebe, stranění se lidí či odhlučňování svého okolí nám klid nepřinesou.

Nechtějme od druhých, aby naše problémy řešili za nás.

Už ze své vlastní podstaty musíme pochopit, že jako introverti máme začít hledat uvnitř. V našem případě je to vždy rámus v nás, co nám nedá chvíli pokoj. Rámus, který sice nepříjemně, ale přesto (nebo právě proto) vzniká, aby konečně nasměroval naši pozornost tím správným směrem.

Podobně je čas v práci, kdy mohu v klidu přemýšlet či na něčem pracovat, časem navýsost produktivním a jako introvert zde nejen nejsem v rozporu, ale naopak, mám jakousi konkurenční výhodu. Výhodu, že nemusím vždy a u všeho být. A schopnost důkladně promýšlet svěřené úkoly, ta je k nezaplacení.