Tendr v objemu několika stovek miliard korun na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany a možná i Temelína se dostal do své další a zároveň finální fáze. Elektrárenská skupina ČEZ totiž v minulém týdnu předala vyhodnocení přihlášených nabídek vládě, která by měla v průběhu července rozhodnout, kdo nakonec jaderný blok či bloky v Česku bude v následujících letech stavět.
Rozhoduje se mezi francouzskou skupinou EDF a jihokorejskou KHNP, jejichž nejvyšší představitelé byli v minulém týdnu osobně v Praze.
„Model hodnocení nabídek byl nastaven na základě doporučení Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Všechny cenové vstupy a všechna rizika byly kvantifikovány,“ řekl po vyhodnocení nabídek a jejich předání vládě člen představenstva a ředitel divize nová energetika ČEZ Tomáš Pleskač.
Zároveň dodal, že „obě nabídky byly porovnány podle stejného kritéria, a to ceny na vyrobenou megawatthodinu, za jakou by vyráběl elektřinu nový blok od každého z uchazečů“.
Cena za výstavbu jednoho bloku je to, co každého zajímá a co je zároveň ostře střeženo. Ale popravdě dnes ani není tak podstatná, protože je stejně jen orientační. Během výstavby, která by dle původního harmonogramu měla trvat dvanáct let, se může změnit.
Výstavba jednoho jaderného bloku o výkonu 1200 megawatt se nicméně odhaduje na nižší stovky miliard korun a už dnes tak můžeme s jistotou říct, že pokud bude tendr opravdu realizován, půjde o největší investiční akci v dějinách republiky.
Cenu je ovšem předčasné řešit, když vláda zatím nemá jasno ani v tom, kolik bloků budeme jako Česko vůbec stavět. Tendr byl otevřený původně pro výstavbu jednoho bloku v Dukovanech, vláda jej ale v úvodu roku rozšířila na výstavbu až čtyř nových bloků – dvou v Dukovanech a případně i dvou v Temelíně.
„Myslím, že budou dva nebo čtyři. Dělat tři nemá moc logiku,“ uvedl v březnu v obsáhlém rozhovoru pro Forbes ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela.
Z pohledu energetické bezpečnosti a nezávislosti, tedy abychom nemuseli dovážet elektřinu od sousedních zemí, bychom potřebovali vystavět co nejvíce bloků. Jeden blok by totiž nahradil dosluhující reaktory v jaderné elektrárně Dukovany, jejíž životnost je uměle úředně prodlužována.
Navíc ještě v této dekádě Česko pravděpodobně zcela odstoupí od uhlí, což v energetické bilanci smaže několik dalších gigawatt výkonu.
Na druhé straně pak visí nepříjemná otázka, z čeho bychom čtyři bloky v době schodkového rozpočtu financovali. Její odpověď se zatím bojí kdokoli z politicky zodpovědných vyřknout, občanům by se totiž nemusela vůbec líbit.
Faktem je, že u Evropské komise si Česko dojednalo takzvanou notifikaci, tedy možnost veřejné podpory výstavby, pouze pro jeden blok. Dnes tedy není jasné, jak a kdo by další bloky financoval.
ČEZ vyhodnocením nabídek a zasláním doporučení vládnoucí garnituře přihrál míč na stranu vlády. Ta tím nyní drží otěže osudu největšího tendru v dějinách Česka jen ve svých rukou. Rozhodnout o vítězi by měla do 15. července.
V tomto kontextu ovšem přišlo v minulém týdnu překvapivé vyjádření premiéra Petra Fialy, který uvedl, že vláda bude mít jasno o tom, kolik bloků bude dle současně vypsaného tendru, až na konci srpna.
„Aktuálně vyhodnocujeme, zda tendr rozšířit i na další bloky, kolik jich budeme stavět. Jasno budeme mít do konce srpna,“ řekl premiér ve středu. Není přitom žádným tajemstvím, že vláda si od výstavby čtyř bloků najednou slibuje nižší cenu.
Podobné změny ale provází tendr od jeho samotného vypsání. Tou první překvapivou bylo zmiňované rozšíření tendru z jednoho na až čtyři nové jaderné bloky, s čímž vláda přišla letos v lednu.
Poté se posouvaly dříve stanovené termíny vyhodnocení a nyní se finální rozuzlení posouvá z července na konec srpna. Protahování termínů jen podněcuje nervozitu a oživuje vzpomínky na poslední tendr na dostavbu Temelína, který vláda Andreje Babiše nakonec zcela zrušila.
To se může ostatně stále stát i nyní. Ovšem v tom případě by Česko utrpělo velký šrám na kredibilitě a v dalším tendru už by s námi nikdo nemusel chtít ztrácet čas.
Obzvláště v době evropské jaderné renesance, kdy mají jaderné reaktory růst v okolních státech jako houby po dešti.
Zbyla by nám pak v podstatě jediná možnost, a tou by byla bilaterální jednání mezi vládou a pouze jedním zájemcem, tak jako to udělali například Poláci s Westinghousem.
