Máte náročnou práci? Pusťte si seriál Urgent, dost možná to přehodnotíte. Pokud tedy zrovna nepracujete na akutním příjmu v nemocnici. Právě zde jsou totiž zaměstnaní protagonisté oceňovaného amerického seriálu z produkce HBO. A po jejich práci by asi toužil málokdo.
Oddělení urgentního příjmu v nemocnici je strhující dějiště. Není divu, že oblíbená americká televizní série Pohotovost, ve které se neproslavil nikdo menší než George Clooney, se dočkala dokonce patnácti řad.
Právě v Pohotovosti se pak coby dvacátník v roli doktora poprvé objevil i Noah Wyle. Hlavní herec a zároveň výkonný producent i oné „současné Pohotovosti“ alias populárního seriálového dramatu The Pitt (česky Urgent).
Poslední epizodu jeho druhé řady na sklonku minulého týdne odvysílala HBO. A stejně jako v první divácky i kriticky oceňované (získala Emmy i Zlaté glóby) sérii, i v jeho druhé řadě sledujeme jeden den ve špitále. Odehrává se de facto v reálném čase: co hodinový díl, to jedna hodina náročné směny ve fiktivní nemocnici v americkém Pittsburghu ve státě Pensylvánie na východním pobřeží Států.
Místní primář doktor Robinavitch (zmíněný Noah Wyle), kterému sotvakdo z kolegů řekne jinak než Robby, přichází na svůj na dlouhé měsíce poslední den v nemocnici. Chystá se podniknout tříměsíční cestu na motorce.
Divák se tak okamžitě ocitá v roli nevěřících kolegů a kolegyň. Všichni společně pochybujeme, že by Robby po další neméně šílené směně, než které jsme byli svědky v první sérii, měl prostě a jednoduše nasednout na motorku a odjet.
S blížícím se koncem šichty jako by Robbyho odhodlání sláblo i sílilo zároveň. Jeho cesta tu funguje jako nevyhnutelná katarze, metafora dokonání vnitřního boje sám se sebou.
Jejím cílem je vymanit se z prostředí nemocnice a systému, v němž doktoři a doktorky musejí vždy děj se co děj být připraveni okamžitě zasáhnout, hasit jednu krizovou situaci za druhou. Jak dostát svému lékařskému poslání i opustit práci, jež je pro jedince stejnou měrou strhující a naplňující jako i ničivá?
„Nic už nebude mít takovou váhu jako to, co dělám tady nemocnici. Jenomže mě to zabíjí,“ říká Robby v závěru série svému protějšku z noční směny, doktorovi Jacku Abbottovi.
Vedoucímu lékaři navíc rozhodnutí odjet komplikuje nová postava – doktorka Baran Al-Hashimi (Sepideh Moafi), která by v době jeho nepřítomnosti měla oddělení převzít. Postava doktora Robinavitche v ní získává svůj protějšek. Někoho, kdo si – a zdá se, že nadevše – cení pravidel i možností umělé inteligence. Avšak zároveň s sebou stejně jako doktor Robby přináší nedocenitelnou erudici i letitou praxi.
Doktorka Baran tu zkrátka ztělesňuje odlišný přístup k vedení traumatologického nemocničního centra. I ona však v náročném povolání zápasí nejen s nespravedlivým systémem, jenž znevýhodňuje chudé či menšiny, byrokracií nebo násilnými pacienty. Největší bitvu, jak bývá zvykem, svádí hlavně sama se sebou.
Foto HBO Max
Seriál zde pokládá nelítostné otázky: Je to opravdu jen Robby, kdo se každodenním nasazením pro své pacienty a pacientky znovu a znovu vydává na sebevražednou misi?
Anebo: Je práce v traumatologickém centru diagnózou sama o sobě? Lze takový extrémní režim fungování někdy opustit jinak než radikálním sebezničením? Je možné jej vůbec kompenzovat jinak než riskantním chováním? Je možné být dobrým doktorem, doktorkou i bez spasitelského komplexu?
V tom, že jako diváci doktorovi Robinavitchovi jeho odhodlání odjet nevěříme, hraje roli i to, že nám seriál doktory a doktorky víceméně nikdy neukáže v jiné situaci než uprostřed nemocničního mumraje, oddané svému poslání v bílém plášti. (Jen s tím rozdílem, že v případě americké nemocnice je jeho barva zcela opačná – černá.)
Postavy si proto v jiné, běžnější situaci ani moc představit nedokážeme. A právě s touto narativní výpustkou tvůrce série Kanaďan R. Scott Gemmill s týmem scenáristů pracuje navýsost obratně. Příkladem za všechny je postava Becky (Tal Anderson), sestra doktorky Mel (Taylor Dearden, mimochodem dcera amerického herce Bryana Cranstona).
Z první série o Becce víme jen to, co vyslechneme skrze videohovory, jež Mel se svou sestrou vede po telefonu, či to, co o své sestře sdělí kolegům a kolegyním. Ve druhé řadě se však Becca z obrazovky iPhonu přesouvá přímo do nemocnice. Příčinou jsou akutní zdravotní problémy.
Více prozrazovat nebudu. Jen řeknu, že spolu s Mel zažijeme určitý otřes, který tvůrci precizně vystavěli právě na základě naší dosavadní představy o Becce.
Foto HBO Max
A stejně to funguje i v případě doktora Dennise Whitakera (Gerran Howell; na obsazení velšského herce do série má údajně podíl sám Clooney). O jeho vztahu s ovdovělou farmářkou z první řady si můžeme myslet ledacos. Ovšem jen do chvíle, kdy i ona přijíždí do pittsburské nemocnice.
Když se mladá ovdovělá žena a matka pečující o malé dítě objeví na parkovišti vyzvedávající Whitakera po vyčerpávající směně, najednou v divácích vzbuzuje patrně podobný soucit, který k ní chová Whitaker.
Mezi ostatními špitálovými dramaty posledních let (namátkou Chicago Med či Puls) vyniká Urgent především ve třech směrech. Zaprvé je to názornost a preciznost, s jakou jsou zde představovány nejrůznější zdravotní komplikace: otevřené zlomeniny, nekrózy končetin, hrozící selhání vnitřních orgánů způsobené nadměrnou konzumací kurkumy, ale i nejrůznější úrazy vyžadující složité operace, či dokonce císařský řez.
Podobně naturalistický pohled lze připomenout z deset let starého seriálu Knick: Doktoři bez hranic z dílny Cinemaxu, zasazeného do newyorské nemocnice zkraje dvacátého století. Ostatně u obou sérií se na věrohodnosti a „choreografiích operací“ při přípravě i natáčení podíleli skuteční lékaři a lékařky.
Foto HBO Max
„Byl to intenzivní výcvikový tábor; všechny nás posadili do místnosti, provedli nás každým zákrokem, ukázali nám velmi explicitní záběry všech procedur a krok za krokem nás jimi provedli,“ uvedl Howell před pár dny pro BBC.
Druhou devízou seriálu jsou pak propracované a neustále se vyvíjející postavy. A to navíc v seriálu, kde plynutí času víceméně odpovídá tomu reálnému a tvůrci de facto nemají možnost budovat zde romantická či jiná vztahová napětí, jež by se vyvíjela v čase.
V kontextu vztahů mezi postavami pak nelze než vyzdvihnout především ten mezi Mel a doktorem Langdonem (Patrick Ball), který se do špitálu vrací po odvykačce kvůli závislosti na lécích proti bolesti.
Na Langdona v první sérii udělala dojem Melina empatie, s jejíž pomocí odhalila pacienta s poruchou autistického spektra. Druhá série na jejich vybudovanou důvěru navazuje a dále ji rozvíjí, a to vzdor krizové situaci, kdy Langdonovi ujedou nervy a na Mel v jednu chvíli křičí.
Třetí výsadou seriálu je schopnost komentovat aktuální dění. Postcovidová léta z první řady vystřídají útoky ICE ozbrojenců, kvůli nimž z nemocnice prchá půlka personálu i pacientů. Nechybí tematizování nerovného zdravotnického systému, kdy chudí lidé umírají v důsledku příliš vysokých nákladů na zdravotní péči a přistěhovalcům se nedaří získat pojištění.
Série tematizuje i závislost nemocnic na elektřině a digitální evidenci pacientů – personál pittsburské nemocnice ve druhé sérii těmto výzvám čelí v důsledku hackerských útoků.
Foto HBO Max
V neposlední řadě je to také empatie vůči obětem sexuálního násilí. Přestože zaměstnanci nemocnice jsou dnes evidentně na příjem podobných přeživších dobře připraveni, i tak je celý proces odběru vzorků psychicky i fyzicky náročnou záležitostí. Navrch korunovaný tím, že policie se důkazní materiál, který by vedl k usvědčení pachatelů sexuálně trestných činů, neobtěžuje z nemocnice vyzvedávat.
V tempu a náročnosti profese i jejího sledování The Pitt připomíná seriálový gastrohit posledních let The Bear (Medvěd). S Medvědem sdílí nepřetržitý tlak na pracovišti a neúprosné tempo. Lékaři pittsburské nemocnice i zaměstnanci chicagské restaurace si během mnohahodinové šichty sotvakdy odskočí na toaletu či v průběhu dne stihnou něco sníst.
Rozdíl je však zásadní. V Urgentu rozhodně nejde o fine dining. Tady se rozhoduje o životě a smrti. My diváci to víme stejně dobře jako postavy lékařů a lékařek. A právě skutečnost, že se nejedná o více či méně uměle generovaný stres, který je vlastní většině moderních povolání, hraje v uhrančivosti Urgentu velmi významnou roli.
The Pitt je nepochybně svébytným příspěvkem do diskuse o stavu současné společnosti. Bohužel nejen té americké. Z jeho druhé, notně tišší a méně „urgentní“ řady, než byla ta první, pak do popředí vystupuje především téma péče a soucitu, jichž se dnešnímu světu zoufale nedostává.
Avšak není to jen péče o druhé (nezaopatřené děti, vdovy nebo pacienty a pacientky), nýbrž i o sebe samého. Ne nadarmo nás personál v letadlech nabádá, abychom dýchací masku nasadili nejdříve sobě a až poté dítěti.
Foto HBO Max
„Všechno bude v pořádku. Na světě je tolik úžasných věcí k vidění. A tolik lidí, které budeš milovat,“ konejší Robby v závěru série rovným dílem sebe i opuštěné miminko, zanechané napospas lékařům i světu.
Seriáloví doktoři a doktorky, jež dennodenně pracují na hraně vlastních sil, dost možná podobně jako ti skuteční, nevyhnutelně čelí vyhoření či sebevražedným tendencím.
Závěrečná karaoke scéna je spolu se sledováním slavnostního ohňostroje (série se odehrává na den americké nezávislosti) veledůležitou připomínkou, jak moc všichni potřebujeme pečovat o vlastní zdroje energie a dobíjet baterky.
A to přesto, že se nám dnešní společnost orientovaná na neustálé podávání výkonu a maximalizaci zisku snaží tvrdit něco jiného. Ani doktoři nejsou roboti, ale především lidské bytosti.
Jako lidé uneseme mnohé, ale stejně tak se někdy potřebujeme stáhnout do ústraní. Lízat si rány a postarat se tentokrát hlavně sami o sebe. Druhá řada Urgentu apeluje, že každý z nás, doktory nevyjímaje, občas potřebuje podat pomocnou ruku. Nezbývá než se nechat překvapit, co přinese již potvrzená třetí řada, která by měla být k vidění již příští rok.
