V řadě oborů je česká věda na špičkové úrovni. Může na tom být ale mnohem lépe. Podmínky, v jakých u nás věda funguje, trpí řadou zásadních potíží, které její potenciál výrazně brzdí. Co by české vědě a jejímu rozkvětu pomohlo, jsme se ptali členek letošního výběru Forbesu top českých vědkyň.
Je celkem nepodstatné, zda odpovídá botanička, matematička, psycholožka, bioložka, lékařka, nebo třeba socioložka. Jejich slova se totiž takřka shodují. Jak by se podle nich mohla česká věda posunout?
Jedním z klíčových témat jsou peníze. Problémem není jen samotná výše financí, které se do vědy pumpují. Zásadní je podle oslovených vědkyň zlepšení a strategické nastavení těchto investic. „Velmi by pomohlo navýšit institucionální financování výzkumu tak, aby vědci a vědkyně nemuseli trávit neúměrné množství času žádáním o granty a byrokracií kolem projektového managementu,“ říká například psycholožka Kateřina Zábrodská.
Top vědkyně
V současnosti totiž platí, že v mnoha případech musí vědci a vědkyně trávit víc času administrativou a byrokracií spojenou s granty než se samotným výzkumem. A to se pak logicky musí promítat do výsledků vědecké práce. „Byrokratická zátěž kladená na vědecké týmy a na nakládání s financemi se přestává slučovat s výzkumnou činností, natož možností pracovat na kompetitivním excelentním projektu,“ upozorňuje bioložka Štěpánka Vaňáčová a dodává, že situace se navíc zhoršuje.
„S každým grantem, s každým rokem se množí počet úkonů, kde musíme zdůvodňovat využití přidělených financí do absurdních detailů. Existuje tu jakési trvalé podezření, že z podstaty všichni chtějí podvádět, a to se musí ohlídat,“ vysvětluje.
Kvůli rostoucím byrokratickým nárokům roste i administrativní aparát, který svým počtem začíná převyšovat počet samotných vědců. „Vědec ale ze samotné podstaty chce ušetřit, aby mohl udělat více experimentů, na druhou stranu se řada výzkumných postupů nedá dělat s levnými produkty z ,Temu‘,“ dodává Vaňáčová.
Například neurovědkyně Pavla Jendelová, která nedávno spolupracovala s profesorem Jamesem Fawcettem z univerzity v Cambridgi a jeho týmem, zjistila, že vědci v Česku jsou přitom stejně kvalitní jako v Cambridgi a mají i podobné materiálové vybavení. „Hlavní rozdíl je v tom, kolik mají času na dotažení výsledků do finální publikace. Oni si můžou dovolit doladit úplné detaily, recenzní řízení v prestižním časopise trvá i přes rok,“ říká Jendelová.
V Česku je oproti zahraničí navíc silný tlak na rychlost a počet publikací. „Pokud taková práce vyjde déle než rok a půl po skončení grantu, jako by nebyla a grant je hodnocený jako nesplněný, i kdyby to byl sebeprůlomovější výsledek,“ dodává Pavla Jendelová.
„Pokud člověk v českém prostředí získá například grant na dva roky, musí už ve druhém roce grantu trávit relativně hodně času přípravou nových grantů a jiných projektů místo toho, aby se mohl soustředit na daný výzkum jako takový,“ potvrzuje trend neurovědkyně Klára Marečková.
Odliv mozků
Kromě vyššího institucionálního a tím pádem jistého financování by podle vědkyň také pomohlo zaměřit se na dlouhodobější granty, u kterých by se minimalizovaly kontroly a administrativní zátěž. „Už jen tato změna by umožnila vědcům soustředit se na velké vědecké otázky, které vyžadují alespoň tři roky práce, ale mají potenciál špičkových výsledků na nejvyšší celosvětové úrovni,“ je přesvědčená Markéta Tomková, která vede vlastní výzkumnou skupinu na univerzitě v Oxfordu.
V posledních letech se sice v Česku pomalu zlepšuje úspěšnost při získávání prestižních ERC grantů, stále je ale prestižních mezinárodních grantů relativně málo. S tím souvisí i fakt, že excelentní vědci z Česka míří do zahraničí, kde se často dlouhodobě usadí. Naopak kvalitních zahraničních odborníků se k nám nedaří lákat dostatek.
„Tato situace motivovala Max Planck Society a MŠMT k vytvoření tzv. Dioscuri center, která nabízejí možnost vědcům ze zahraničí přesunout se do Česka s německým typem grantu, za podmínky, že mají ambici zůstat v Česku dlouhodobě a rozvíjet zde svůj obor,“ vysvětluje fyzička Helena Reichlová, která jedno z nových Dioscuri center v Česku vede, a dodává, že zkušenosti z Polska ukazují, že tento způsob cíleného financování může excelentní vědě ve střední a východní Evropě efektivně pomoci.
Souvisí to s další bolestí české vědy, a sice nedostatkem kvalitních zahraničních pracovníků.
„Za důležité považuji, abychom více přitahovali talenty ze zahraničí. Když jsem pracovala v laboratoři v Glasgow, byla jsem součástí týmu vědců z Itálie, Španělska, Japonska, a jen málo z nich bylo ze Skotska. Takto by to mělo vypadat,“ říká imunoložka Zuzana Ozaniak Střížová a dodává, že díky tomu, že angličtina je univerzálním jazykem vědy, není multikulturní výzkumný tým vůbec překážkou, naopak přináší širší spektrum nápadů.
Podobně to vidí i další vědkyně. Například kybernetička Zuzana Kúkelová upozorňuje, že je u nás pořád podíl zahraničních výzkumníků výrazně menší než jinde ve světě.
Imunoložka Jitka Palich Fučíková rovnou říká, že musíme přestat hovořit o české vědě. „Musíme otevřít naše výzkumné skupiny zahraničním talentům. Věda a výzkumné týmy by měly být mezinárodní,“ zdůrazňuje s tím, že je potřeba podporovat vědecké stáže a zahraniční pobyty.
Podle fyzičky Jany Bielčíkové, která také tvrdí, že rozvoji vědy u nás by určitě pomohlo ještě větší zapojení kvalitních zahraničních vědců, by dokonce vědecký pobyt v zahraničí měl být podmínkou, než vědec či vědkyně vůbec dostane nějakou stálou pozici.
Vědě v Česku chybí i propojení s byznysem a spolufinancování výzkumu ze soukromých zdrojů. „V zahraničí je velice běžné, že výzkumný projekt, profesorskou pozici či stipendium studenta podporuje soukromý investor. Této formě financování je potřeba umět českou vědu otevřít,“ říká Jitka Palich Fučíková, která sama působí na 2. lékařské fakultě UK a zároveň také v biotechnologické společnosti Sotio.
Zlepšení by pomohla ještě jedna věc, která nesouvisí přímo s penězi. „Vědu se v Česku současně musíme naučit lépe komunikovat. A to zejména široké veřejnosti, je to jeden z klíčových nástrojů, které nám pomohou získávat na naši stranu talenty. Současně je to způsob, jak zviditelnit kvalitu vědy a zdůvodnit nutnost financovat tuto oblast,“ dodává Jitka Palich Fučíková.
Podobně o tom hovoří i kinantropoložka Steriani Elavsky, která upozorňuje, že ačkoli jsou v Česku obory, které dokážou konkurovat světové špičce ve vědě, konkrétně v oblasti sociálních věd z hlediska tradičních parametrů hodnocení zaostáváme. „Pomohlo by, kdyby byli čeští vědci zejména v oblasti psychologických věd průbojnější a viditelněji prezentovali své výsledky. Rozdíl není až tak v kvalitě výzkumu a jeho výstupech, ale ve způsobu, jakým se výsledky výzkumu zveřejňují a prezentují,“ je přesvědčená Steriani Elavsky.
Právě odvaha je to, co českým vědcům a vědkyním často stále chybí. „Prospělo by jim více odvahy pouštět se do řešení zásadních otázek v jejich oboru, aby se pokoušeli publikovat v nejlepších odborných časopisech a také aplikovat své výsledky v praxi,“ navrhuje genetička a prorektorka Masarykovy univerzity Šárka Pospíšilová.
Její slova potvrzuje i biofyzička Hana Lísalová, podle které speciálně české vědě chybí prestiž. „Česká věda je plná velkých talentů a spousty kvalitní práce napříč obory, která je svou kvalitou srovnatelná se světem, přesto se tato kvalita v řadě případů nedostatečně odráží v úspěšnosti publikování v prestižních odborných časopisech typu Nature.“ Pomoci by podle ní mohla vyšší míra propagace české vědy jako celku.
