Chemik, který byl profesorem na slovutné univerzitě v Berkley a mezi přáteli má mnoho držitelů Nobelovy ceny, po návratu do Česka všem vzkazuje: hlavně neseďte celý život na jedné židli.
A nechcete kousek svézt? Takovou nabídku je v chladném listopadovém dopoledni radost přijmout, František Švec se proto skloní k obrazovce svého vozu a anglicky, neboť je na tento jazyk po desetiletích v zámoří stále zvyklý, pronese: „Navigate home.“
Onoho dne nebylo těžké projet Prahou, zato jeho opravdová cesta domů vypadala úplně jinak: byla mnohem delší, mnohem klikatější, a především mimořádně úspěšná – na něco takového zatím žádná GPS navigace nestačí, takto vypadají příběhy patřící výlučně lidem. Výjimečným lidem.
Československo ještě pořád dýchalo revoluční euforií a on měl těsně před padesátkou, když se rozhodl opustit místo úspěšného vědce ve své vlasti a zamířit na druhou stranu Atlantiku. Nakonec to celé trvalo třicet let. V jejich průběhu prof. Ing. František Švec, DrSc., stihl tolik věcí, až se tomu nechce věřit.
Získal profesuru na prestižní Cornell University a poté na ještě elitnějším pracovišti v Berkeley, přičemž nikdy nezapomněl, odkud přišel, a vždy měl v týmu někoho z krajanů. Změnil svůj obor vynálezem takzvaných monolitů, které se uplatňují ve farmaceutickém průmyslu i při ochraně životního prostředí.
Navštěvoval se s držiteli Nobelových cen a zařizoval si kancelář v místech, kde vznikal projekt Manhattan. Čínu učil nanotechnologiím a v Saúdské Arábii zase sledoval, jak to vypadá, když si můžete svoji laboratoř vybavit úměrně petromiliardám. Nic z toho by se nestalo, pokud by ve věku, v němž lidé zpravidla zásadní rozhodnutí nedělají, zůstal doma.
Nebál jste se tehdy, pane profesore? „Nebál,“ praví František Švec klidně, a přesto rázně. Nebál se, neboť se držel svých zásad. Pokud se ho totiž zeptáte na rady, nabídne následující. Nejhorší je něco nezkusit. Nikdy neříkej nikdy. A hlavně – nemůžete sedět celý život na jedné židli. „Poznal jsem to ve vlastním životě,“ řekne s vášní v hlase.
„Klasickým příkladem v Česku je, že člověk jde na univerzitu, tu vystuduje, stane se inženýrem, udělá si doktorát, zůstane jako odborný asistent, docent, profesor – a odchází do penze, aniž by změnil práci. To je ovšem velice hloupé! Ti lidé nevědí, co se děje kolem. Já měl to štěstí, že jsem měnil zaměstnání každých deset patnáct let. Nová místa, nové impulzy, nový adrenalin, noví kolegové, kteří dělají nové věci. To je přece nesmírně důležité.“
Foto Anna Kovačič
Jako razítko na to, že takový přístup je správný, poslouží kupříkladu cena Nadace Neuron za celoživotní dílo, kterou dostal letos v říjnu. Další pocty mu udělila jak Univerzita Karlova, tak ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Velmi vitální pan profesor, ročník 1943, sklízí uznání ze všech stran – Česko si rychle uvědomilo, jaká kapacita se sem loni ze Spojených států vrátila.
„Svým studentům pořád říkám: Jezděte,“ vrací se znovu k tomu, co mu všechna ocenění přineslo. „Nemůžu jim to pochopitelně poručit, doporučit ale ano. Snažím se to dělat tak, že jim vysvětluju, k čemu je to dobré. A můžu to popsat na vlastním příkladu. Příklady táhnou.“ Ten jeho rozhodně.
