Že „letos“ se naučím mluvit, jsem se rozhodla už před pěti lety.
Na univerzitní ústní zkoušky jsem si tou dobou teprve zvykala, pracovní jednání pro mě byla novinkou a tehdy ještě nedělali podcasty všichni mí kamarádi se stabilním připojením k internetu.
Dnes takový podcast občas zavrhnu po několika sekundách jen proto, že se mi nelíbí hlas jednoho z hostů. Stejně tak se systematicky vyhýbám hostování podcastů s obavou, že jej nevděční posluchači po několika vteřinách zavrhnou jen proto, že se jim nebude líbit hlas můj.
Možná to máte stejně. Anebo vás čeká přednášení na konferenci, pohovor se šéfkou nebo jen týdenní porada. Ze všech těchto důvodů: letos se už opravdu naučím mluvit. A chci, ať do toho jdete se mnou.
Rozhodla jsem se absolvovat individuální hodiny u Petra Vojnara – moderátora, herce i producenta, ale především zkušeného řečníka, který se umění rétoriky věnuje přes pětadvacet let. Mluvený projev už učil politiky, manažery nebo vítězky České Miss.
Po vstupním zhodnocení vašich schopností i rétorických ambicí se spolu domluvíte na individuálním počtu hodin: někomu jich bude stačit pět, jiný potřebuje deset. Podle toho, jestli se chcete naučit vystupovat na veřejnosti, jednat s obchodními partnery anebo si jen vyjednat vyšší plat, dostanete navrch závěrečný projekt, který na posledním setkání bez problému zvládnete na kameru.
Pro mě to bylo představení nového čísla časopisu Forbes. A takhle jsem se k tomu dopracovala:
Fáze 1: Divákovi se musí líbit, co vidí
Není novinkou, že umění mluveného projevu začíná ještě předtím, než vyslovíte první slovo. Ten, ke komu řeč směřujete, totiž už na základě prvního dojmu vyhodnotí, zda vás vůbec bude chtít poslouchat. Musí se mu zkrátka nejdřív líbit to, co vidí.
Většinou přitom očekává sebevědomého řečníka se vztyčenou hlavou, přirozenou gestikou a pevným postojem. A to mu musíte dát.
(U podcastů tahle fáze odpadá ̶ posluchač vás nevidí, a vy tak máte o starost méně. Zároveň vám však ubude prostor, ve kterém byste si mohli nahnat plusové body. O to důležitější bude zvládnout fázi 2 a 3.)
Co se musíte naučit:
- Nohy na šíři ramen, špičky mírně vytočené do stran, ruce složené na úrovni pasu. Obě ramena na stejné úrovni. Tak vypadá základní postoj, který sám o sobě dokáže vaše vystoupení bez nadsázky zlepšit o sedmdesát procent.
- Jako další bod se naučte gestikulovat. Pokud se vám ruce nehýbou vůbec, gestikulujete málo. Pokud se naopak při každém posunku dostávají metr od těla, gestikulujete příliš.
Realita:
Ještě předtím, než tyhle instrukce dostanu, mě čeká první úkol: „Postav se a něco mi na video povyprávěj.“
Chtě nechtě předstupuji před ostříleného lektora, na míle daleko od své komfortní zóny. Mám sucho v krku, nepravidelný dech, v hlavě tmu. Nemůžu přijít na téma, o kterém bych takhle spatra mohla začít mluvit. Správný postoj těla i oční kontakt je to poslední, na co bych se teď soustředila.
Stejně jako u všech jiných vystoupení to jde líp, až když přestanu přemítat nad tím, jestli náhodou neudělám chybu. „Hodnotím, ale rozhodně nesoudím,“ říká mi Petr s vědomím, že už při těchto nástupech zažil všechno.
Foto Michael Tomeš
Během nejdelší minuty ve svém životě nakonec stačím představit svůj víkendový jídelníček i synopsi nejnovějšího přírůstku na Netflixu. O obsah ale zatím vůbec nešlo. Video si pouštíme na mute a jen pozorujeme, jak vypadá můj postoj. A pak ještě asi tisíckrát, dokud není perfektní.
Moje nejčastější chyby:
- nevyrovnaná ramena,
- hraní si s prstýnkem/náramkem/hodinkami,
- přešlapování na místě nebo chození po pódiu.
Fáze 2: Divákovi se musí líbit, co slyší
Zatím ještě nemluvíme o řeči jako takové, ale spíše zvuku, který při mluvení vydáváte. Barvu hlasu samozřejmě dokážete ovlivnit jen do určité míry.
Co se musíte naučit:
- Dobrou zprávou je, že prý jen velmi malý zlomek lidí má k poslechu nepříjemný hlas. Špatnou zprávou je, že to sami nezhodnotíte. Sami sebe totiž neslyšíme tak, jak nás slyší ostatní. Tady proto nejlépe vyhledejte někoho, kdo vám pomůže s vaším hlasem pracovat.
Realita:
I když bych raději šla k zubaři,
než slyšela vlastní hlas na nahrávce, podle všeho se zde řadím k normálu
s velmi průměrnou barvou hlasu. Rovnou proto přecházím do fáze 3.
Fáze 3: Divák vám musí rozumět
Až teď přichází na řadu řečnictví jako takové: artikulace, tempo, výslovnost. Na čem musíte pracovat zrovna vy, je dost individuální. Tady je alespoň základní návod, co si pohlídat.
Co se musíte naučit:
- Odstraňte slovní plevel, tedy slova a citoslovce, která do vašeho projevu vůbec nepatří. Typicky jsou to výrazy jako „vlastně“, „de facto“ nebo tradiční „hmm“ a „eeh“.
- Artikulujte. A ideálně správně. Tedy krátké samohlásky krátce, dlouhé naopak dlouze. Zároveň se naučte nepolykat koncovky slov. Procvičujte je čtením nahlas, místo slov se zaměřte na výrazné vyslovení každé hlásky.
- Zpomalte. Pokud chcete poctivě vyslovit každou hlásku ve slově, ani vám nic jiného nezbývá – vlastně to půjde samo.
Realita:
Tahle fáze je pro mě bezpochyby nejtěžší ze všech. Moje slezské kořeny se začínají ozývat v tu nejméně vhodnou dobu, stejně tak to nejlepší ze slovníku nejčastějších fonetických chyb.
Mým úkolem je každý den číst nahlas a opakovat pro mě problematická slova tak dlouho, dokud je nevyslovím správně. Stejně jako u postoje mi pomáhá nahrát se a zpětně zhodnotit, jestli všechno znělo tak, jak má.
Moje nejčastější chyby:
- uvozování myšlenky slovy „takže“ nebo „tak“ ,
- výplňová slova „jakoby“ a „vlastně“,
- nerozlišování dlouhých a krátkých samohlásek,
- nevýrazné vyslovování písmen „v“, „r“ nebo „o“.
Závěr:
Den D pro mě není první nahrávání Forbes Podcastu ani prezentace před stovkami diváků. Místo toho mířím do studia, kde na mě tentokrát nečeká už jen učitel, ale i kameraman, zvukař a fotograf.
Překvapivě mě ale cizí lidé ani kamera nestresují o nic víc, než kdybych tam byla sama. Postoj, výslovnost, tempo i dýchání mám totiž po hodinách tréninku už natolik zautomatizované, že na nové diváky ani nemyslím.
Výsledné video má k dokonalosti daleko, ve srovnání s tím úplně prvním, které jsme natočili, ale vidím řečníka se vztyčenou hlavou, který určitě ví, o čem mluví. I když tu hlavu občas pořád zvláštně kloní.
Obzvlášť příjemným milníkem je právě nově nabyté sebevědomí a charisma, které tréninkem rétoriky získáte. A potom uvědomění, že když do něčeho dáte svůj čas a energii, tak to prostě zvládnete, i když jste zapřisáhlý introvert.
Takže na slyšenou u podcastu!
