Pablo Escobar byl v dobách své největší slávy tak zavalený poptávkou po drogách, že nestíhal a k pašování kokainu do Spojených států si musel vedle desítky letadel pořídit i dvě ponorky.
Poslední tři dny si připadám podobně, i když po mně nikdo nechce kokain, ale něco mnohem cennějšího – ochranné roušky, které mají v době koronavirové epidemie cenu zlata.
Mailovou schránku mám od úterý zavalenou skutečnými stovkami mailů od lidí, kteří si u mě chtějí objednat roušky. Obracejí se na mě firmy, nemocnice, města, lékárny, domovy pro seniory, politici, kteří je chtějí rozdat svým voličům, i evidentní překupníci.
Jen za tu chvíli, co jsem napsal předchozí odstavce, mi přišlo dalších 10 poptávek. Mám zahlcený Facebook, Instagram i Twitter, zájemci mě dokonce shánějí v redakci Forbesu. Žádostí se na mě valí tolik, že jsem na ně už dávno přestal odpovídat.
Odhadem půjde o stovky tisíc roušek, které bych mohl prodat do hodiny. Kdybych je vyráběl nebo prodával, je ze mě přes noc milionář. Jenže celé to má jeden háček. Žádnou roušku nemám.
Za všechno může tenhle tweet, který jsem napsal v úterý v 10:26 dopoledne:
Nejsem obchodník, moje práce je psát články, ale napadlo mě v téhle nestandardní době využít sílu svých sociálních sítí a pomoct lidem, kteří roušky zoufale shánějí – a zároveň kamarádovi, kterému se ze dne na den zhroutil byznys s povlečením a ložním prádlem.
To je samozřejmě tím posledním, co by lidé v těchto dnech kupovali, a tak se rozhodl přepnout na výrobu látkových roušek. Nechtěl vydělávat na lidském trápení, takže roušky prodává v podstatě za výrobní náklady. Smyslem je, aby švadleny nepřišly o práci a on je nemusel vyhodit.
Když mi o den dřív pozdě v noci trochu ustaraně volal, bál se, že o tolik roušek – 10 až 12 tisíc kusů denně – nebude zájem, a proto mě prosil, jestli nevím o někom, kdo by takové množství potřeboval. Třeba některá z firem, o kterých ve Forbesu píšeme a která by bez roušek pro své zaměstnance nemohla pokračovat ve výrobě. Přiznávám, sám jsem byl skeptický.
Po pár minutách ale začaly na můj tweet přicházet první odpovědi. Trpělivě jsem všem odepisoval, že je propojím na výrobce, jenže tempo žádostí o pomoc začalo strmě růst.
V té chvíli už přitom bylo všechno zbytečné, protože stejně zavalený žádostmi byl i můj kamarád: jen přes noc měl poptávku na 500 tisíc roušek a už kolem poledne, hodinu a půl po mém tweetu, raději přestal zvedat telefon. I když nechtěl, musel všechny začít odmítat.
Operativně se snažil zvýšit kapacitu výroby, aby mohl vyhovět více lidem, jenže v partnerské textilní firmě, která mu občas vypomáhala, se také objevil koronavirus. Švadleny, které mohly vypomoct, musely místo toho do karantény.
Potíž je, že lavina, která se kolem mé nabídky spustila, už nejde zastavit. Po sociálních sítích začal kolovat můj e-mail, takže jsem nad tím definitivně ztratil kontrolu a lidé píší dál a dál.
„Kamarádka mi na Facebooku přeposlala vaši nabídku ohledně roušek, tak jsem se chtěla zeptat, kolik a kdy byste nám jich mohl dodat?“ stojí nejčastěji ve zprávě, ale ozývají se mi i překupníci, kteří si teď zřejmě myslí, že jsem něco jako Pablo Escobar na českém trhu s rouškami, a nabízejí mi jich 1,5 milionu, „29 korun s DPH za kus, při větším odběru možná 28“.
Na první stovku mailů jsem ještě zvládl odpovědět a vysvětlit, co se stalo, ale další se už bojím otevřít. Přitom všem dokola opakuji: Nepomůžu vám, výroba je zahlcená a já žádné roušky nemám. Nedivil bych se, kdyby si teď po sociálních sítích lidé přeposílali kontakt na mě s tím, že sám mám továrnu nebo snad sklad, do kterého se už roušky ani nevejdou.
Ocitli jsme se v bláznivé době a ta přináší podobně bláznivé příběhy. Byznys s ochrannými pomůckami zjevně jede na plné obrátky a já se, naprosto nevinně, ocitl uprostřed něj. Prosebně teď vzhlížím k nebi a modlím se, aby už konečně do Česka dorazil ten ukrajinský ruslan s miliony čínských roušek na palubě.
A víte, co je na tom všem vůbec nejhorší?
Roušku vlastně dodnes nemám ani sám pro sebe. Kamarád je zatím posílá potřebnějším, šicím strojem nedisponuji a rouška, kterou mi starostlivě ušila a poslala máma, teď leží bůhvíkde na poště. Recepční u nás doma má home office a pošťák se nemůže dostat ke schránce.
Neměl byste někdo na prodej roušku?
