Zvenku takový život vypadá jako sen – výborné příjmy, pozornost davů, takřka nonstop servis ze strany druhých. Jenže pak tu jsou jiné příklady. Třeba když tenisová světová jednička Ashleigh Barty letos v pětadvaceti letech ukončila kariéru, neboť už v profesionálním sportu neviděla náplň, radost.
„Spousta lidí si myslí: Jak by mohlo vůbec k něčemu podobnému docházet, když profesionálové vydělávají velké peníze za hraní hry, která baví spoustu lidí i zadarmo? Ale jako v každé jiné práci k tomu dojít může,“ říká Čech, který by podobné příklady rád co nejvíce eliminoval.
Pavel Pumprla se vymyká výškou postavy i šíří zájmu. Dlouhá léta byl kapitánem basketbalové reprezentace, tým dotáhl k historickému šestému místu na mistrovství světa v Číně i k postupu na olympiád. Zároveň část jeho profesních zájmů i příjmů už tvoří přednášky, konzultace a lekce pro firmy. V nich využívá právě to, co ho naučil sport.
A teď konečně skloubí obojí: založil nový projekt Athletes Pro, který i díky investici v řádech milionů korun od YD Capital rozjíždí ambiciózní plán. Změnit prostředí českého vrcholového sportu k lepšímu – po všech stránkách.
„Během kariéry jsem se osobně i zprostředkovaně potkal se zkušenostmi lidí s tím, že existují určité oblasti a témata, na které si sportovec na první dobrou nevzpomene tak jako na výživu či fyzický trénink,“ říká Pumprla. „Věci, které lze shrnout do kategorie osobního rozvoje, můžou pomoci jak v průběhu kariéry, tak po ní.“
Což má být rozdíl třeba oproti existující iniciativě Českého olympijského výboru Duální kariéra, která se u sportovců soustředí na jejich „život po životě“ a hodlá je připravit na posportovní časy například příspěvky na vzdělávání. Někdejší vynikající basketbalista to ale vidí trochu jinak.
„Jen někoho připravit na přechod, to za mě samo o sobě nemůže být nosná myšlenka,“ tvrdí mnohonásobný mistr Česka s Nymburkem. „Líbí se mi to, že se snažíme propojit právě oblasti pomáhající zvyšovat výkonnost i kvalitu života během kariéry – a spolu s tím otevřeně pomáhat v přípravě na život po ní. Ta kombinace mi přijde ohromně silná.“
Měla by být motivující i pro ty, jejichž sportovní kariéry zrovna vrcholí. Pumprla ostatně poskládal pestrý tým. Jsou v něm uznávaný sportovní psycholog a někdejší Jágrův mentor Marian Jelínek, atletka a vystudovaná architektka Kristina Mäki či nejlepší český paralympik Jiří Ježek. Ale přidávají se rovněž experti na finanční gramotnost a investice (Save&Capital, YD Capital), daňové poradenství (ASB group), právní základy (BNT), pojištění (Collegas).
„Na workshopy sháním co nejlepší lidi ve všech oblastech, včetně řešení problémů. To je část, která mě hrozně baví, tvořit obsah na míru a specifický pro sportovce. Velkou přidanou hodnotou za mě je, že zároveň mluvíme jazykem, kterému sportovci rozumějí,“ říká Pumprla.
Péče o peníze má patřit k základům. Například basketbalovou NBA v minulosti natolik vyděsilo, kolik dolarových multimilionářů skončilo po kariérách krachem, že toto téma automaticky učí všechny nováčky.
„Za mě jde nejen o investování, ale i o to, na co si dávat pozor ve světě smluv, právních záležitostí, pojištění,“ doplňuje Pumprla. „Sportovci to mají hrozně jednoduché v tom, že spoustu věcí za ně zařídí někdo jiný. Ale pak zůstanete sám a bohužel vám nemusí pomoci první člověk, na kterého se obrátíte. Spousta lidí ráda využije toho, že sportovci mají peníze a jméno a donutí je investovat do něčeho, co nemá hlavu ani patu.“
Mimochodem, jeho odhad množství sportovců, kterým podobné věci hrozí, vás možná překvapí.
„Statistiky nemám, ale řekl bych, že se do takových potíží dostane každý třetí až čtvrtý a devět z deseti sportovců by využilo možnosti podpořit svoje znalosti v této oblasti. A u těch devadesáti procent bych s klidem mohl zůstat i v otázce toho, kolik jich není dobře připraveno na to, co přijde po kariéře,“ říká.
Pavel Pumprla (s míčem) v utkání mistrovství světa proti hvězdám USA
Paradoxně mají podle něj největší potíže ti s nejvyššími příjmy. „Když neumíte zacházet s velkými penězi, veze se to s vámi celou kariéru a o to víc, když pak skončí. Nezbude nic, kromě ústupu ze slávy přijde i finanční propad,“ popisuje Pumrpla.
„A hlavně, všichni sice věříme, že budeme sportovat do 35 nebo čtyřiceti let, jenže může přijít zranění, pokles formy. Když se nepřipravujete průběžně, finance vypadnou ze dne na den. A to je velká rána.“
Zároveň má být finanční rozměr jen součástí širšího ekosystému Athletes Pro. Pumprla jako velké a podle něj naštěstí přece jen už o něco méně tabuizované téma vidí vyhoření v profisportu. To souvisí i s příkladem australské tenisové superhvězdy Barty.
„Ještě pár let zpátky jsem neslyšel prakticky jediný příklad někoho, kdo by takto otevřeně vystoupil,“ těší ho změna. „Může se stát, že někdo nedává tlak prostředí, že už mu to nepřináší radost.“
A dodává, že druhým velkým tématem jsou psychické potíže, ať už zvládání tlaku a kritiky, které jsou v dnešní době sociálních sítí mnohem větší, nebo s tím související poruchy typu příjmu potravy.
„Chybí mi prostor, kde můžou mezi sebou sportovci otevřeně mluvit a kam budeme přivádět odborníky, kteří jsou schopní ukazovat jim cesty ven. Aby výsledkem mohlo být třeba to, že někdo klidně půjde radši dělat věc, co ho baví, i když za to nemá obří peníze a neplní stránky časopisů,“ říká.
Pumrpla se sám vymykal tím, že už si během kariéry hýčkal prostornou knihovnu, zajímal ho osobní rozvoj, investice. „Zažil jsem si sám období, kdy existoval jenom sport a měl jsem pocit, že to nikdy neskončí,“ usměje se. „Je krásné živit se něčím, co mě baví, ale když se člověk zastaví, uvědomí si, že to logicky nemůže jít donekonečna. Že se ze sportovního důchodu do toho normálního neodchází.“
Takových Češek a Čechů, kteří by po kariéře nemuseli vůbec pracovat, je skutečně minimum. Jednotky, s trochou fantazie nižší desítky jednotlivců na tisíce a tisíce lidí, kteří se sportem živí, případně o takové cestě sní.
„Díky tomu, že máme pokryté finance do rozjezdu, nemusíme jet jen na vlně nadšení. Ta je důležitá, ale může rychle vyprchat, hlavně když se setká s prvními překážkami,“ potvrzuje Pumprla, že zrovna on ze sportovního módu bez potíží přepnul do toho byznysového.
Jejich klienty mají být nejen svazy a zaštiťující organizace, ale také jednotlivci. Zájem pak vidí jako klíčový filtr. „Nejsem zastáncem toho, že bychom něco měli dávat na podnose,“ vysvětluje. „I když si tím zmenšuji množství lidí, kteří do toho půjdou. Tím, že budou muset vytáhnout pár korun z kapsy, podle mých zkušeností budou všemu věnovat větší pozornost a dávat tomu mnohem větší váhu.“
V praxi nyní zjišťuje, že původní plán založený především na fyzických workshopech a jejich záznamech už nestíhá ducha doby, a tak přidává na prezenci v onlinu.
„Odezva trhu, pokud tomu tak budeme říkat, je velmi dobrá. Chceme, aby naši klienti byli parťáci, kteří celou věc pomáhali spolutvořit a ukazují nám další cesty a zajímavá témata, o kterých sami nejlépe vědí, že by tam neměla chybět,“ říká ke změně konceptu.
Když spolu tvoříme rychlý seznam sportovců, kteří uspěli v byznysu, napadají nás jména dobře známá čtenářům Forbesu. Ivo Ulich a jeho firma na kliky nebo jiný exfotbalista Marcel Gecov, který vsadil na nemovitosti, ale i třeba luxusní ložní prádlo. A z odlišného pohledu už zmíněný cyklista Jiří Ježek, dnes úspěšný moderátor v televizi a rádiu.
„Jirka velmi silně využívá věci, které se ve sportu naučil. Sám sobě dělal marketing, sám jednal se sponzory a jako jeden z mála s nimi i po kariéře úzce spolupracuje dál,“ říká Pumprla.
Tím se dostáváme k trochu přehlíženému rozměru projektu. Pumprla třeba musel jako lídr basketbalové reprezentace po všech směrech ukočírovat partu ambiciózních dvoumetrových chasníků. Což je jen zlomek toho, čím mohou někdejší profisportovci zaujmout firmy.
„Spousta vlastností, schopností a dovedností je krásně přenositelných do různých oblastí života. Je velká škoda, že si sportovci neuvědomují, co je sport naučil, díky čemu se vypracovali. Přitom to jsou vlastnosti velmi ceněné v pracovním prostředí a spoustě lidí chybí. Firmy rády berou sportovce jako zaměstnance,“ říká ze svých zkušeností Pumrpla.
Proč? Seznam je podle něj dlouhý.
„Umějí prohrávat, takže když se setkají s něčím, co se nepodaří, jsou schopní se poučit, otřepat. Umějí pracovat v týmu, dobře v něm komunikovat, jsou zvyklí na sobě pracovat. Nebo chodí včas!“ řekne pobaveně. „Ano, zní to směšně až banálně, ale často slýchám ve firmách, že dneska je běžné chodit si do práce, jak kdo chce. Když jste za pozdní příchody museli zpívat před nastoupenou šatnou nebo platit pokuty, člověk se to rychle naučí.“
Patnáct let kopání do míče nebo pinkání do rakety, jak to sám Pumprla charakterizuje, zkrátka není diskvalifikací. Naopak. „Ale buď to musím vidět sám, nebo mě někdo musí upozornit, že tyto věci mohou mít uplatnění i jinde a po kariéře,“ uzavírá Pumprla.
