Možná vám připadá, že tohle není článek hodný média, které věří, že úspěch provází tvrdá práce. Ne každý ale stojí o celoživotní kariérní růst. A navíc, v předvánočním čase snad můžeme dát trochu prostoru bezmezné lenosti.
Před pár lety jsem měla jednu kolegyni, říkejme jí třeba Andrea. Snad pokaždé, když jsem si odskočila na toaletu, tak tam Andrea už byla, upravovala si make-up, kartáčovala své dlouhé tmavé vlasy nebo se s někým vybavovala. Spoustu času trávila s cigaretou na chodníku před budovou nebo v kantýně. Byla přátelská a milá, znala se s každým a velkou část svého času věnovala sbírání aktuálních drbů. Čemu zas tak moc času nevěnovala, byla její práce. Kolega, co seděl vedle ní, se mi jednou svěřil se svým odhadem, že Andrea denně stráví něčím, co by se dalo nazvat produktivní prací, asi tak dvě hodiny.
Profesor Eric Abrahamson z Columbia Business School, který se specializuje na vedení lidí a řešení organizačních problémů, nazývá lidi jako Andrea pravými „Michelangely“ v oboru vyhýbání se práci. Abrahamson studuje pracovní návyky a organizaci času a podrobně se zabývá praktikami, pomocí kterých někteří zaměstnanci dokážou pobírat plat a přitom nehnout prstem. Jejich snahu nijak nepodporuje, je toho názoru, že když takovým lidem manažeři porozumí, dokážou pak na pracovišti odstranit nerovnost a zvýšit produktivitu svých týmů.
Praví umělci ve vyhýbání se práci vědí, jak nic nedělat a nenést žádné následky, nebo dokonce v některých případech dosáhnout povýšení. Andrea ve své pozici vydržela více než deset let, než nakonec došlo na její propuštění, a to ještě nemělo nic společného s produktivitou.
Jednou z jejích vlastností bylo, že u svého stolu nebo poblíž svého oddělení trávila minimum času, takže její nadřízení o ní ani příliš nepřemýšleli. Sejde z očí, sejde z mysli, jak se říká. „Když si na vás lidi nevzpomenou, nemohou vám zadat žádnou práci,“ říká Abrahamson. Existují i jiné způsoby, jak toho docílit: Docházejte do práce zcela nečekaně, v různých hodinách. Pracujte z domova. Plánujte svůj rozvrh tak, abyste často přecházeli z místa na místo.
Další z možných taktik: Nevybírejte si hlasovou schránku. Když vám pak někdo zavolá, nabyde dojmu, že jste tak moc zaneprázdnění, že ani nemáte čas odpovídat na vzkazy. Má to ještě další výhodu v tom, že vaši kolegové či nadřízení vám ani nebudou moci po telefonu zadávat další pracovní úkoly.
Když se vašemu šéfovi přeci jen podaří vás dohnat a pokusí se vám uložit nějakou práci, můžete zkusit strategicky předstírat dobře myšlenou bezradnost. „Principem je, že se snažíte zadat nějaký úkol osobě, která vypadá, že vaše instrukce ani nedokáže pochopit,“ vysvětluje Abrahamson. V takových případech nadřízení většinou dojdou k závěru, že bude jednodušší, když si to udělají sami.
Pokud na pracovišti vykonáváte nějakou odbornou funkci, můžete si vymýšlet, jak dlouho vám činnosti trvají. Jednou z náplní práce Andrey bylo hlídat časové rozvrhy lidí v jejím oddělení. Nikdo jiný však nevěděl, podle jakého klíče systém funguje nebo kolik času jeho správa zabírá. Takže mohla předstírat, že úkol na pár minut jí zabírá celé hodiny dřiny. Lidé, kteří rozumějí počítačům, mohou tuto taktiku aplikovat velmi snadno.
Pak je tu něco, čemu Abrahamson říká „očekávané selhání“. Tím nejjemnějším možným způsobem svému šéfovi naznačte, že úkol, který vám chce uložit, s největší pravděpodobností totálně zkazíte. „Nemusíte to ani skutečně pokazit,“ radí Abrahamson. „Stačí jen, když dáte dostatečně jasně najevo, že to určitě pokazíte.“ Většina rozumných nadřízených úkol raději zadá někomu jinému.
Vypadat přepracovaně je pak jedním z nejspolehlivějších způsobů, jak se vyhnout dalším povinnostem. Když se vás někdo optá, jak se vám vede, jednoduše zoufale odpovězte, že nemáte ani dost času dojít si na záchod. (V případě Andrey tato výmluva samozřejmě neplatí.) Anebo další dobrá výmluva: „Jsem tak přepracovaný, že úplně cítím, jak na mě něco leze.“
Můžete dokonce do svého plánu zahrnout kolegu, abyste společně lépe navodili zdání přepracovanosti. Když se mě zeptají, jestli by Erik mohl vzít novou zakázku, tak odpovím: „Erik je teď tak zavalený prací, že už ani nespí.“ Stejně tak, když se šéf zeptá Erika, jestli bych měla čas na další projekt, tak by Erik mohl utrousit něco jako: „Ani náhodou nic dalšího nezvládne, už takhle za poslední dva měsíce strávila všechny víkendy v práci.“
Pak je tu ještě jedna léty prověřená taktika, jak se činnosti vyhýbat: nárokovat si práci, kterou udělali ostatní. Ta je obzvlášť populární v akademickém prostředí, v politických kruzích a mezi seniorními manažery. Hlavní myšlenkou je získat všechnu chválu za projekt, který jste jen začali nebo dozorovali, místo abyste na něm sami strávili dlouhé hodiny.
A nakonec je tu ještě rychle se rozvíjející oblast digitálního povalečství. To může mít mnoho podob. Nastavte třeba svoji e-mailovou schránku tak, aby rozesílala maily v hlubokých nočních hodinách, aby to vypadalo, že ve dvě ráno tvrdě dřete, i když ve skutečnosti nerušeně spíte. Nebo si můžete naprogramovat funkci, že když se v průběhu vaší sedmnácté partičky pasiánsu objeví šéf, jediným stiskem tlačítka se na monitoru zobrazí nějaká excelová tabulka. „Je to úplně nové médium využitelné k povalečství,“ říká Abrahamson. „Digitální flákání je budoucností vyhýbání se práci.“
