Neexistuje jedna vysoká škola, která by byla nejvhodnější pro všechny. Přesto vznikají každý rok mimořádně sledované žebříčky nejlepších světových univerzit. A těm často kraluje Oxford.
Jak se na tuto prestižní univerzitu dostat a co potřebujete společně s přihláškou? Poradit vám může Martin Roman, někdejší generální ředitel ČEZ a dnes šéf gymnázia PORG – právě to má v Česku největší úspěchy s přijetím studentů právě na Oxford.
Bohužel neexistuje žádný jednoduchý recept. Oxfordská univerzita je extrémně náročná škola a určitě není vhodná pro každého. Zároveň to, že někdo není akademický typ, neříká nic o jeho šancích uspět v životě.
Jeden z nejúspěšnějších britských podnikatelů, Richard Branson, propadl už u maturity. Většina britských premiérů – celkem osmadvacet – ale studovala právě na Oxfordu a s univerzitou je spojeno i dvaasedmdesát nositelů Nobelovy ceny.
Samotný proces je velice kompetitivní. Přihlásit se mohou pouze studenti s vynikajícími studijními výsledky a i pak mají ti z Evropské unie šanci jen 1:10.
Dobré známky tedy mají všichni, jak si mezi nimi univerzita vybere?
Do 15. října je nutno podat přihlášku s motivačním dopisem, dosavadními i predikovanými známkami a referencí učitele. Motivační dopis může být jen na jednu stranu, má nepsaná formální pravidla a studenti na něm obvykle pracují několik měsíců.
Není jednoduché zaujmout a popsat své úspěchy – uchazeči mají většinou širokou škálu aktivit v daném oboru nad rámec výuky. Na rozdíl od USA se na Oxfordu neberou v potaz sportovní a hudební úspěchy, ale jen ty akademické: studentské olympiády, praxe v Akademii věd nebo středoškolská odborná činnost.
Podobné know-how vyžaduje reference učitele. Měla by být věcná, maximálně konkrétní a zároveň v superlativech. Výhodou je, když může učitel přirovnat kvality studenta k jinému, který právě na Oxfordu daný obor úspěšně studuje.
Všichni přihlášení mají také právo psát na konci října test. Test je často předmětově specifický, u humanitních oborů se většinou píše ze studijních předpokladů – padesát přiměřeně těžkých otázek na devadesát minut, což je velmi těžké časově stihnout.
Výsledek testu je klíčový pro připuštění k rozhodující části: interview. Na to je pozván přibližně dvouapůlnásobek přijímaných.
Systém výuky na Oxfordu je velmi individuální. Studenti píší týdně tři odborné eseje, každou z nich pak hodinu se svými profesory rozebírají. A profesoři chtějí přijmout studenty, se kterými je ten čas bude bavit. Proto při interview nehledají jen faktografické znalosti, ale i velkou myšlenkovou pohotovost.
Nakonec vždy dostanete otázku, na kterou neznáte odpověď, aby viděli, jak si s ní poradíte. Například jestli má šnek svědomí, kolik se vejde tenisáků do Boeingu 737 nebo jaká musí být teplota v horkovzdušném balonu, aby unesl slona. Při odpovědi jde pochopitelně spíše o způsob přemýšlení než o konkrétní číslo.
Jak tedy všemi nástrahami projít?
Především je nutné umět výborně anglicky. Pro humanitní obory de facto na úrovni rodilého mluvčího, u technických oborů jsou shovívavější.
A musíte číst. Přečíst desítky knih a odborných článků. Na stránkách Oxfordu najdete u jednotlivých oborů doporučenou literaturu, stejně jako testy z minulých let. Čím více budete mít načteno, tím větší budete mít šanci obstát v odpovědích na neobvyklé otázky.
Je to dlouhá cesta s velmi nejistým výsledkem. Ale nebudete na ní dělat žádné zbytečnosti. Práce, kterou pro splnění svého snu uděláte navíc, se vám bude vždy hodit, ať budete studovat na Oxfordu, nebo jinde.
