Několik let působila jako řadová designérka módního brandu Pietro Filipi, kde následně zastala i pozici kreativní ředitelky. Vždy ji to ale táhlo k autorské tvorbě. S ní je na trhu Hana Zárubová už čtvrtstoletí. Jak v tuzemském prostředí uspěla? Kolik má klientek? A proč se poslední měsíce noří do vlastních střihových archivů?
Střídají se tu v hodinových slotech. Zazvonit, vyjít do druhého patra a po několika desítkách minut strávených před zrcadlem ve světlem prostoupeném showroomu si odnést modely z nejnovější či starší kolekce. Vítejte v pražském ateliéru a krejčovské dílně české módní návrhářky Hany Zárubové.
Tato designérka, která je – stejně jako další – proslulá tím, že sama nosí výhradně černou, se letos dočkala jubilea, na české scéně je 25 let. Pohodlně usazená v šedém sofa v chill zóně ateliéru rekapituluje čtvrtstoletí v tuzemském módním rybníčku hlavně skrze zážitky.
Na čísla ji podle jejích slov příliš neužije. Když se během rozhovoru ptám, jaký má její eponymní značka Hana Zárubová obrat, na chvíli se zamyslí a pak zakroutí hlavou.
„Člověk musí umět delegovat. Já mám na čísla a další věci kolegyni, která tyhle věci ode mě umí odklonit. Myslím, že kdybych se tím příliš zabývala, zákonitě bych musela ubrat na kreativě,“ říká jednapadesátiletá designérka, která je podepsaná pod všemi modely vystavenými v jejím showroomu.
Na první dobrou to zní bohémsky a tahle nevědomost může člověka utvrzovat ve stereotypním náhledu na kreativní profese. U Hany Zárubové jde však o neinformovanost ryze programovou, záměrnou. Roky, kdy sama musela budgety hlídat a všechna čísla pečlivě střežit, si už odžila se značkou Pietro Filipi.
Právě sem nastoupila po svých studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Stejně jako další čeští návrháři – jmenovitě například Radka Sirková, Anna Tušková nebo Monika Drápalová – tu pracovala na pozici řadové designérky. Řešení manžet, límců, zkrátka oděvu s důrazem na jeho praktičnost, to všechno byl její denní chleba.
Dva roky tu dokonce působila jako kreativní ředitelka. Byla odpovědná za rozpočet, tým, vizuální komunikaci, koncepci marketingové prezentace, stejně jako za podobu kamenných obchodů, kterých se jí společně s architekty povedlo za dobu jejího působení otevřít na dvě desítky.
„Jak značka dopadla, mě samozřejmě mrzí. Myslím, že když člověk opravdu dělá to, co má rád, takto to většinou nedopadá. Za léta vím, že pokud se rozhodnete soustředit jen na byznys, je ve výsledku jedno, jestli vyrábíte šroubováky, nebo oděv. A to se pak někde musí ukázat,“ říká k osudu značky, která dnes funguje jen pod obchodem Trenýrkárna.
Bez Pietro Filipi a zkušeností, které tu nabrala, by ale nikdy svou značku nezaložila, říká dnes v showroomu v Petrské čtvrti, na místě, kde dřív fungovala výroba kravat a později galerie Jiřího Švestky. I když pro českou značku zprvu jako řadová designérka navrhovala jeden model za druhým, své vlastní, autorské tvorby se nikdy nevzdala. Už od dob studií totiž Hana Zárubová milovala experiment.
Trávou porostlé kabáty a „hadičkové“ šaty. Ty Hana Zárubová vytvořila v rámci prezentace na Smirnoff International Fashion Awards v Hongkongu. | Foto se svolením Hany Zárubové
Když na konci milénia vyhrála cenu Smirnoff International Fashion Awards a jako česká zástupkyně jela reprezentovat do Hongkongu, představila se tu s šaty – dnes ve sbírkách UPM – vytvořenými z průhledných infuzních hadiček. Těmi díky důmyslnému systému zabudovanému v botě modelky pulzovala tekutina: glycerin obarvený zeleným potravinářským barvivem.
Podobně konceptuální byl její projekt živých kabátů, na němž spolupracovala s pracovníky pražské Botanické zahrady. V jejích sklenících tu pěstovala jednotlivé díly ze speciální zatravňovací plsti se zalisovanými semínky, z nichž následně vytvořila trávou porostlé modely.
Ty na místě mimochodem najdeme dodnes – po své prezentaci na módní soutěži Styl & Kabo v Brně posloužily jako „záplata“ na vyšlapané cestičky od neukázněných návštěvníků zahrady. A i když jde o projekt více než dvacet let starý, i na těchto základech stojí značka HZ.
Její zakladatelce, jak několikrát za rozhovor uvede, nikdy nešlo primárně o budování velkého a výdělečného byznysu. Šlo jí o možnost vlastního kreativního vyjádření, o jakýsi longitudinální oděvní výzkum. A ten se, jak se za ta léta potvrdilo, ukázal jako velmi hodnotný.
Hana Zárubová má na svém klientském seznamu několik desítek žen, které nosí primárně jen oblečení od ní. Sto čtyřicet žen je díky četnosti nákupů ve VIP klubu a dalších 250 navštíví ateliér alespoň jednou za rok: pravidelně si tu doplňují šatník o další kousky z jejích kolekcí – ty na sebe chytře navazují, vzájemně se prolínají, ladí k sobě.
Mezi zákaznicemi a tvářemi, které se se značkou pravidelně spojují, najdeme herečku Elišku Křenkovou, Aňu Geislerovou, ale třeba i designérku Lucii Koldovou či ředitelku Designbloku Janu Zielinski.
Starší modely návrhářky. Barevnosti kolekcí dominuje černá, materiálům zase plisovaná látka, ale třeba i neopren. Jednotlivé sezony na sebe navazují, vzájemně se prolínají. | Foto se svolením Hany Zárubové
Vlastní značka začala Haně Zárubové byznysově fungovat záhy po spuštění. Milníkem byl ale rok 2010, kdy návrhářka oblékala personál českého pavilonu na Expu v Šanghaji, kde vedle toho představila i svůj oděvní objekt Archiv zázraků: velký obraz potažený bílou péřovou látkou prošívanou motivem soustředných kruhů.
Z něj vystupovala péřová bunda, kterou designérka i na popud kolegyně Liběny Rochové začala úspěšně prodávat. „Možná až tehdy mi došlo, že bych se tím vlastně mohla živit sama. Dlouho jsem měla zázemí Pietro Filipi, ale tohle mě nakoplo,“ vzpomíná.
Nebylo to zadarmo. Hana Zárubová má dva syny a právě při vzpomínkách na Šanghaj popisuje, jak kvůli práci promeškala první kroky svého prvorozeného dítěte. Ostatně skloubení role matky, podnikatelky a kreativce pro ni představovalo nejtěžší okamžiky kariéry.
Zároveň dodává: „Nikdy jsem si nemusela na své podnikání půjčit. Uživit studio o sedmi lidech není jednoduché, ale mám opravdu skvělé zákaznice,“ říká Hana Zárubová.
Sama svůj styl definuje jen obtížně, proto si při dotazu na rukopis půjčuje popis scénografa a filmového architekta Henricha Borárose – čerstvého držitele Českého lva –, který je podepsán pod podobou prostoru.
Nikdy jsem si nemusela na své podnikání půjčit.
Prohlásil, že modely od Hany Zárubové jsou záměrně nedodělané. Jako by levitovaly někde mezi skicou a finálním stehem. Ona rozevlátost je podle návrhářky ztělesněním jejího chápání svobody. Svobody, která je v jejím případě bytostně spjata s tvorbou oděvu.
Ono gesto nedokončenosti se však nevylučuje se zaměřením na detail. „Často tady ze mě blázní,“ říká designérka s pohledem na krejčovskou dílnu. „Když jedu do zahraničí, ráda navštěvuju butiky nejrůznějších značek, třeba Ricka Owense. Nedívám se ale na trendy, jako spíš na samotné zpracování a řemeslo.“
Největší bohatství tak tvoří část showroomu, kde visí všechny střihy. Ty bude Hana Zárubová v následujících měsících oprašovat – k výročí značky se rozhodla, že uvede kolekci, která bude vycházet z ikonických kousků vzniklých v posledním čtvrtstoletí. Je lepší způsob, jak ověřit, zda modely skutečně splňují onu otřepanou nadčasovost?
Na fotografiích je aktuální kolekce návrhářky. Další se ponese v duchu nostalgie. Designérka nás skrze nové oděvy vezme s sebou do archivu, v rámci kterého se rozhodla oživit starší modely. | Foto se svolením Hany Zárubové
K výročí módní značky chystá Hana Zárubová i výstavu pořádanou na říjnovém Designbloku, publikaci, stejně jako zářijovou módní přehlídku. Pro ni společně se svou dvorní choreografkou Janou Burkiewiczovou hledá lokaci, na které by mohly předvést in situ scénografii.
Čtvrtstoletí na scéně se také podle slov návrhářky ponese v duchu zjednodušování. Už v roce 2012, po výhře Czech Grand Design, hovořila Hana Zárubová o tom, že trendy nesleduje a že její móda je jakousi odpovědí moderní, zrychlené a přehlcené době, a nyní tuto tezi násobí.
„Mám ráda komplikované modely, cítím ale, že bych měla abstrahovat. Nejen co do počtu kusů, které ročně udělám, ale také do jejich hloubky. Chci, aby každý kus oděvu byl ještě více dotažený a aby technologie jejich konstrukce byla opravdu perfektní,“ říká ke svým vyhlídkám.
Klára Nademlýnská, Liběna Rochová, Denisa Nová, Monika Drápalová, Radka Sirková a právě i Hana Zárubová jsou důkazem, že v tuzemsku může autorská tvorba vzkvétat a udržovat se relevantní klidně i několik desítek let.
Recept na úspěch? Podle poslední zmíněné je to následující: Nedělat věci primárně pro peníze, ale hlavně pro potěchu z vlastních nápadů a jejich realizací.
