Český šéfkuchař s michelinskou hvězdou, o kterém jste dosud neslyšeli. Příběh Josefa Pindura je stejně barevný jako talíře, které servíroval Beyoncé či Snoop Doggovi. A ukazuje nejvyšší patra gastronomie 21. století se vším všudy – jak s jejich leskem, tak temnými zákoutími.
Ušel pár kroků a už nemohl dál. Padl na zem, doslova i obrazně u konce s dechem. Přesto, že měl za sebou zrovna kariérní vrchol, který v českém měřítku znamená něco mimořádného. Přesto – a právě proto.
Vedle nejvyšších hor se totiž nacházejí nejhlubší údolí, a když se dotknete hvězd, mohou vás popálit. Česko má málo michelinských šéfkuchařů, ještě méně má takových, co hvězdu získali a pak dobrovolně odešli. Jen toho jménem Josef Pindur.
„Myslím, že těžší profesní rozhodnutí už mě nepotká, ale byla to jediná možnost. Musel jsem to udělat,“ popisuje Josef u kávy a pomerančového freshe.
„Chtěl jsem vydržet, chtěl jsem dvě hvězdy, ale… Nešlo to. Nešlo. Tělo už to nezvládlo. Jako kdyby vás trénovali na čtyřstovku, ale vy místo toho běžíte pořád dál a dál, až do vyčerpání. Vzdát se odmítáte, protože věříte, že si doběhnete do podmínek, které si představujete, věříte, že můžete stát vedle šampionů. A taky pořád běžíte proto, že to milujete.“
Josef běžel v takovém tempu, že letos poněkud v ústraní obhájil v roli chefa michelinskou hvězdu pro Maison Kieny, staletou tradicí ověnčenou gastroperlu Alsaska, čímž rozšířil velmi krátký seznam českých šéfkuchařů, kteří získali takové ocenění od Michelina.
Foto Michael Tomeš
V Praze jsou aktuálně pořád jen dva – Radek Kašpárek z Fieldu a Oldřich Sahajdák z La Degustation. Zároveň je Josefova story všechno, jen ne přímočará, proto spolu nesedíme nad talířem jeho brilantních lasagnette ve Francii, ale v centru Prahy.
Proti vám je sošný chlap, figurou nezapře někdejšího judistu, takže se těžko věří, že ho před pár měsíci přímo z kuchyně odvezla sanitka. Vyhořel, musel dávat tělo dohromady, vzít si nejnutnější pauzu kariéry.
Když ale teď celý jeho krásně nepravděpodobný příběh rozebíráme, nemračí se. „Vnitřně mě to uklidnilo, přesvědčil jsem se, že mám na víc než být vděčný do konce života za jednu michelinku,“ usměje se zeširoka – tohle není konec, jen začátek. I přesto, kolik už toho má za sebou.
Šéfové Cartieru si na Tchaj-wanu pochutnávali na jeho variaci na českou koprovku, jindy skrz televizní obrazovku z kuchyně pozoroval, jak si Beyoncé, Jay-Z, Snoop Dogg či Paris Hilton na Azurovém pobřeží užívají to, že před sebou mají jídlo, které skloubí krásu obrazu a až vědecké postupy, jimiž z deseti kilogramů nejlepších rajčat postupně vyvaříte kapku dokonalého karamelu.
Díky fine diningu zažil soukromé party v Monaku, privátní lekce surfu na pobřeží u Bordeaux, budil se s výhledem na Eiffelovku i Manhattan. Chvílemi kroutil hlavou jako ve snu, ale většinou prostě a jednoduše makal.
„Udělal jsem pro to všechno,“ vypráví Josef. „Překážek bylo dost, ale pak vidíte, že když si za něčím jdete a hodně to chcete, sny se můžou plnit.“
Muselo to ale být tak komplikované? Musel riskovat zdraví, musel poslouchat křik a sám křičet na jiné? „Myslím, že k této profesi a k těmto snům to patří, aspoň já to tak vnímám,“ říká.
„Jste v zahraničí, kromě práce vás prakticky nic nerozptyluje, nechtěl jsem ztrácet čas a chtěl jsem se ukázat, i když to zní jako přepálený start. Ambice vám dokážou v některých případech i uškodit.“
Ambice ale vždy z něčeho vycházejí. „Neměl jsem úplně standardní dětství a měl jsem trochu posunutou startovní čáru,“ říká Josef a tuto truhlici vzpomínek s omluvou nechává přivřenou.
