Patří mezi nejúspěšnější současné české fotografy. Filip Singer žije od roku 2016 v Německu, vystavuje po celém světě a běžně jeho fotky najdete na titulkách prestižních světových médií, jako jsou New York Times, Der Spiegel, Newsweek nebo Guardian.

Držitel mnoha cen Czech Press Photo, který letos poprvé také zasedal v její porotě, získal začátkem roku v Berlíně vyhlášenou německou fotografickou cenu Rückblende. Ta se uděluje pravidelně za nejlepší politickou fotku a karikaturu. Je jediným Čechem v historii, který se takovým oceněním může chlubit.

Singer od roku 2008 pracuje pro Evropskou tiskovou agenturu (EPA). Nejdříve pro ni fotil z Prahy, od roku 2016 je jejím zaměstnancem v Německu. Čtyři roky žil s rodinou v Drážďanech, v létě 2020 se přesunul do Berlína.

Jeho oblíbeným objektem byla bývalá kancléřka Angela Merkel. Jeho snímky této političky obletěly svět a v Praze jí věnoval i výstavu. Jak se fotí jedna z nejmocnějších žen světa? A čím se mu podařilo oslnit v Berlíně porotu prestižní fotosoutěže?

Vyhrál jste fotografickou cenu Rückblende, jak moc důležité je tohle ocenění v německém prostředí?

V Německu je to prestižní cena. Dřív jsem se srovnával s konkurencí v České republice a najednou přišel takový úspěch v Německu, ve který jsem ani nedoufal. Měl jsem z toho velkou radost, v soutěži je totiž obrovská konkurence.

Už jsem se hlásil v minulosti, ale bez úspěchu. Letos porotu zaujal soubor mých fotek o svatbě uprchlíků z Ukrajiny: Židů z Oděsy. Zachytil jsem jejich tradiční židovskou svatbu v Berlíně a porotě se líbilo, že šlo o jiný rozměr fotky a jiný pohled na ukrajinské téma. Získal jsem jednu ze tří hlavních cen: za nejlepší fotosérii.

Jak pro vás bylo složité prosadit se obecně v německé konkurenci?

Měl jsem zjednodušenou situaci už tím, že si mě vytipovala agentura EPA, pro kterou pracuji. Už jsem se tedy nemusel ucházet a bojovat v Německu o práci a nastoupil jsem do rozjetého vlaku. I tak jsem cítil velký tlak a musel jsem se prosadit v německém týmu, kde jsme pracovali jen dva cizinci. Jeden navíc rychle odpadl, takže jsem zbyl sám.

Velkou změnou pro mě bylo také stěhování z Drážďan, kde jsem začínal, do Berlína. V německé metropoli je konkurence ještě mnohem větší. Tady většinou uspějí jen ti nejlepší z nejlepších, je to tvrdý boj.

Je fotografie a nároky na ni jinak vnímaná v Česku a v Německu? Mají Němci jiný vkus?

Novinářská fotografie je v německém tisku určitě trochu sešněrovanější. Možná i proto jsem se tady lépe prosadil, protože jsme se snažil fotit trochu jinak než ostatní. Třeba barevněji nebo jsem se snažil hledat nějaké jiné úhly. Německá fotografie je konzervativnější, jsou v ní určitá tabu, která se nedělají. V Česku je to trochu volnější.

Dokážete už dopředu poznat, že bude mít nějaká fotka úspěch?

Někdy se to dá odhadnout a díky tomu, že je dnes vše online, tak hned po focení vidím, co udělala konkurence. I proto si dokážu vydedukovat, zda by tentokrát mé snímky mohly být úspěšné nebo originální. A úplně stejně dokážu vidět, že to třeba není úplně dobré a že úspěch asi nepřijde. Reflexe toho, co člověk nafotil, je dost rychlá.

Velmi úspěšné byly vaše snímky Angely Merkel. Kdy jste ji fotil naposledy?

Minulý rok v červnu, kdy se po dlouhé době objevila na veřejnosti v berlínském divadle, kde udělala diskusní talk show s časopisem Spiegel. Bylo to takové komornější, než jsem byl u ní zvyklý. Na místě bylo jen pár fotografů a vznikla z toho docela hezká fotka.

Zachytil jsem ji při příchodu, jak se styděla, což bylo vidět. Ještě než vstoupila na pódium, tak vykoukla za oponou. To byl takový vzácný moment, který nabídl až divadelní focení. Přestože byla tak dlouho u moci, je Angela Merkel velmi plachá a stydlivá a vždy se nerada fotila.

Jak se vám fotí její následník Olaf Scholz?

Je to těžké: je bez emocí a navíc je to takový „šedý pán“. Na rozdíl od Angely Merkel samozřejmě nenosí žádné barevné kostýmky, nemá specifická gesta a tak podobně. Ale i tak si myslím, že se může povést jeho dobrá fotka, která nemusí být jen o výrazu, ale také o světle, o tom, kde se vyskytuje. Takže i Olaf Scholz se dá dobře nafotit.

Fotíte pravidelně v kancléřství. Musíte mít nějakou speciální bezpečností prověrku?

Určitě. Všichni fotografové, kteří fotíme v kancléřství, máme speciální kartu, které nám zaručuje vstup do těchto institucí. A musíme každý rok žádat o prověrku, na jejímž základě dostaneme akreditaci. Je to vcelku složitý proces, který trvá čtrnáct dní. Mé údaje se předávají policii, která vše prověřuje.

Jaký máte systém práce v agentuře EPA?

Každý den je úplně jiný. Většinou náš šéf, který sídlí v Dortmundu, udělá večer plán, který reaguje na to, co se děje. Já se večer podívám a tak se dozvím, co budu další den fotit. Samozřejmě jsou také akce, které jsou naplánované, třeba zásadní schvalování v Bundestagu či důležitý bundesligový zápas. Ale ke všemu musíme sami sledovat dění a přicházet s nápady a tématy na hlubší reportáže.  

A nestýská se vám po dokumentární fotografii, které jste se věnoval?

Strašně moc. To si říkám skoro každý týden, že se těším, že se k tomu zase jednou vrátím. Ale já se dokumentární postupy snažím promítnout i do zpravodajské fotografie. To je možná klíč k úspěchu, že se nesnažím být jen jako novinář, ale chci tomu dávat nadstavbu dokumentu. A moc se těším, že jednou budu mít třeba víc času a budu se věnovat jen svým vlastním tématům.

Umíte si ještě představit návrat do Česka nebo vidíte svou profesní budoucnost v zahraničí?

Dokážu si návrat představit, ale ne v blízké době. Teď jsem v Německu zaběhnutý a vše dobře funguje. Práce mě baví a mám tady spoustu výzev. I má žena a děti jsou už v Berlíně integrovaní. Ale kdoví, co bude dál? Nadále zůstávám s Českem hodně spojený přes rodinu i přítele, takže žiji dva paralelní životy. A se svými českými kolegy se také často vídám.