Tohle vůbec není obyčejný film. Nejen příběhem, nejen výkony zejména dětských hrdinů, nejen stylem vyprávění. Tenhle film může svým dopadem změnit Česko k lepšímu. Jmenuje se Amerikánka a nikdo jiný než režisér Viktor Tauš ho stvořit nemohl.
Dávno předtím, než zvedne vítězoslavně ruku, než nechá vítězoslavně zvednout ruce ostatní, bere Viktor Tauš do ruky anglický slovník. Je v tu chvíli sám a absolutně nemůže tušit, že má před sebou cestu, po níž osamělý rozhodně nepůjde. Cestu, jejíž výsledek je už teď osvobozující a v budoucnu může vést až ke katarzi.
Nic takového nemůže tušit, navíc mu hlavu zaměstnává hledání správných výrazů: za pomoci slovníku v éře doznívajícího komunismu překládá a dabuje film na videokazetě. Kvalita obrazu ani zvuku není valná, strhuje však poselství příběhu. Významnou roli hraje i fakt, že je to příběh natočený v Americe a… „Amerika, to je něco úplně jinýho!“
Takhle to alespoň tvrdí Amerikánka, hlavní hrdinka snímku, který Viktor Tauš natočil a jenž počátkem letošního podzimu vtrhl do kin s takovou nekompromisností, že zatlačil vnímavé publikum hluboko do sedaček; zrychlení z nuly na sto, dřív než luskneš prsty, z nuly na sto na tachometru emocí. Hop!
Na několika málo řádcích se právě odehrál velký skok: z teenagera bojujícího s angličtinou amerického filmu je najednou padesátiletý tvůrce filmu vlastního, desítky let stará minulost se vmžiku přehoupla do přítomnosti. Vlastně ne, nepřehoupla: zcela přirozeně se s ní prolnula.
V souvislosti s cestou, o níž je – a hlavně ještě bude – řeč, je zbytečné a skoro až hloupé ptát se, nakolik se jedná o cestu Viktora Tauše a nakolik o cestu Amerikánky. Je to jedna a táž cesta, naprosto autentická, naprosto věrohodná. Ostatně, jak zněl název filmu, který se mladý Viktor Tauš snažil opatřit dabingem? Rocky.
Ostatně, jaká filmová postava dala Amerikánce víru, z níž se zrodila síla, která jí zachránila život? Rocky. „Nikdo nerozdává tak tvrdé rány jako život. Nejde ale o to, jak inkasuješ. Jde o to, kolik ran uneseš, a přesto se znovu zvedneš. Kolik ran dokážeš přijmout a nezastaví tě. Jenom tak se vítězí!“
Foto David Turecký
Tohle jsou slova Rockyho. Jejich oficiální překlad, kdo ví, jak si s nimi na sklonku osmdesátých let předchozího století poradil „tlumočník“ Tauš. Možná ne tak přesně, možná ne tak brilantně, zato přesně ví, co znamená zvednout jako Rocky vítězně ruce. Ví to on a… Amerikánka.
V úvodu filmu Amerikánka řekne: „Máma byla barevná.“ V úvodu tohoto rozhovoru řekne Viktor Tauš: „Maminka jsou pro mě vlasy. A ta vůně Lybaru z nich.“ K barvám a vůním ještě přihoďme zvuky. A to je celé, to většinou stačí. „Paměť funguje tak, že si vybavíme barvy, pachy, zvuky, fragmenty,“ líčí Tauš, čímž prozrazuje i klíč, s nímž jde do jeho filmu vstoupit.
Opravdu vstoupit, není to metafora: pokud je člověk schopen a ochoten záměr filmu přijmout, nedívá se pasivně na něj, je přímo v něm; místy to není snadné, odměna je ovšem královská. Právě v tom se Taušův snímek velmi odlišuje od ostatních, vyráží dech.
Vědom si toho, jak funguje paměť, zkonstruoval režisér příběh Amerikánky – skutečné postavy, již před pětadvaceti lety poznal – jako historii emocí: hrdinkou je dospělá žena provádějící antropologický průzkum vlastních dětských vzpomínek právě prostřednictvím barev a zvuků a detailů. Protože měnící se barvy, a zejména zvuky je na papír prakticky nemožné přenést, vyznívá zde klíč k filmu poněkud akademicky.
Opak je přitom pravdou: Amerikánka vás obejme, vezme vás bez ptaní na centrifugu emocí. Vše prožíváte s ní, všechny facky, jež dostane, letí i k vám. Také pohlazení s ní dostáváte, těch je ovšem o dost méně: Amerikánka je bolestivý film, veškerá bolest je ovšem suverénně kompenzována nadějí, která zasáhne i vás.
Zvítězí ve vás, zvednete triumfálně ruku. „Diapozitivy“ vzpomínek bývají v hlavě zpřeházeny, takže film pracující s projekcí těchto vzpomínek nectí chronologii, ale – jak říká jeho režisér – emocionální kauzalitu. Přesto do sebe jednotlivé díly obrazového kaleidoskopu fantasticky zapadnou, jako když se ve vysoké gastronomii v ústech spojí zdánlivě nesourodé chuti.
Samozřejmě že je zvolený způsob vyprávění artový, současně je však naprosto pravdivý. Mnohem pravdivější, než kdyby byl příběh vyprávěn klasicky. Je jisté, že máma byla barevná pro Amerikánku i pro Tauše. Je jisté, že maminka byla vůně Lybaru z vlasů pro Tauše i pro Amerikánku.
Je jisté, že maminka Amerikánky i Tauše byla alkoholička. Někdy se barvy v režisérových vzpomínkách zredukují na bílou: „Pamatuju, jak jsme se sestrou a maminkou v horách na běžkách, najednou se zvedne obrovská vánice, vnímám jen bílou barvu kolem sebe.“
