Čtrnáct tisíc kilometrů od domova. Lukáš Staněk se v současnosti nachází v Magalhãesově průlivu, na palubě nákladní lodi Four Butterfly, vezoucí tuny kukuřice z argentinského San Lorenza do kolumbijské Buenaventury. Coby zkušený námořní důstojník s desetiletou praxí nemá strach z vln kromě jediné: z druhé vlny koronaviru, která by mohla ještě více zkomplikovat už tak drastické podmínky lidí pracujících na moři.
Pandemie přinesla záplavu neveselých příběhů a ten o námořnících, které nákaza doslova uvěznila na moři bez možnosti opustit stísněný prostor lodi a sestoupit na pevninu, patří k těm nejdrsnějším. Týká se i několika desítek Čechů, kteří se na nákladní lodě nechají najímat. Jedním z nich je právě Staněk s hodností prvního důstojníka, tedy zástupce kapitána.
„Na sobě samém pozoruje člověk počínající bláznovství jen těžko, zato na druhých to bývá vidět poměrně dobře,“ líčí pro Forbes. „Patrně si sami představíte, v jakém duševním stavu musí být řadový námořník, který je na lodi už 16 měsíců, případně kapitán po devíti měsících. Každý dlouhodobý pobyt na lodi zanechává na psychickém stavu trvalé následky.“
Podle předpisů se mají posádky lodí střídat po odpracování několika měsíců. Standardní kontrakt je kupříkladu na čtyři měsíce s možností prodloužení maximálně o měsíc. Námořník by se tedy měl nejpozději po pěti měsících dostat z moře pryč – a navíc by měl mít možnost zpestřovat si službu vycházkami v přístavech, kde loď zakotvila.
Agentury najímající námořníky sice smlouvy nikdy nijak úzkostlivě nedodržovaly, přesto byly alespoň základní podmínky jakžtakž garantovány. Letos ale zavedené pořádky rozmetal koronavirus a karanténní opatření uvrhla námořníky do děsivého stavu bez odpovídající lékařské péče a hygieny. A bez možnosti vidět své rodiny.
Posádky nákladních kolosů nově nesměly v přístavech opustit loď a o žádném střídání nemohla být řeč. Čerstvá posádka by se ostatně neměla k lodím ani jak dostat – obvykle se tak děje leteckou dopravou a ta se zastavila.
Lukáš
Staněk mluví v souvislosti s
tíživou a víceméně
neřešitelnou
situací o
počínajícím bláznovství a jeho svědectví koresponduje s
anonymními výpověďmi námořníků pro magazín Business Insider.
„Jsme nesmírně vyhořelí, na lodi nás už nic nezajímá, práci vykonáváme jako roboti,“ uvedl námořník z Indie. „Těžkosti, kterým musíme čelit, nejde popsat slovy. Občas mám pocit, že už čas na lodi nepřežiju,“ nechal se slyšet jeho indonéský kolega a chmurná slova přisadil i jeden egyptský námořník: „Z dlouhého pobytu na moři mě přepadají myšlenky na sebevraždu. Zdá se mi, že život nemá žádný smysl.“
Tísnivá vyprávění doplňují osudy námořníků, kteří se nemohli zúčastnit pohřbů blízkých, či příběh kapitána, který musel suplovat absentujícího zubaře a vytrhával podřízeným zuby bez jakékoli dentální kvalifikace.
Obraz situace dobarvuje Kateřina Staňková, choť českého důstojníka a sama zkušená námořnice a jachtařská instruktorka. „Od manžela vím, že někteří chlapi jsou na tom psychicky hodně zle. Stali se z nich chodící zombie a nejsou schopni kloudně pracovat.“
Při vypuknutí pandemie ustrnul svět na souši, ale dodávky ropy, jídla do regálů supermarketů, objednávek přes Amazon nebo zdravotnických potřeb se nezastavily ani na chvíli. Dělo se tak do značné míry právě díky nasazení zaměstnanců nákladních lodí, které globálně přepravují 90 procent veškerého zboží – lodní doprava tvoří nikoli páteř, ale v podstatě celé tělo světového obchodu.
Počáteční hrdost a entuziasmus z nabíjejícího pocitu, že prací na vodě drží nad vodou svět, už z přesluhujících námořníků, jichž je odhadem 300 tisíc, vyprchal. Usoužení námořníci mluví sami o sobě jako o vězních a otrocích a stav, jemuž stále obtížněji čelí, označila Mezinárodní federace pracovníků v dopravě (ITF) za humanitární krizi.
Lukáš Staněk měl takříkajíc kliku: v půlce února se po necelých pěti měsících vrátil domů, takže se při úderu nakažlivé nemoci nestal nešťastníkem, jemuž je jako v nějakém tragickém mýtu odepřeno, aby nohou vstoupil na suchou zem. Na současnou plavbu se vydal z Argentiny nedávno a smlouvu má tentokrát na dva měsíce plus jeden, takže doufá, že mu ji koronavirus razantně neprodlouží.
„To
by byl průšvih,“ obává se manželka Kateřina. „Už takhle se
po každé cestě dává Lukáš měsíc dohromady, teprve pak je
schopen normálně
fungovat.
Nejde přitom jen o psychické problémy – stres je podle mě
zodpovědný i za žaludeční problémy, které mého
muže sužují.“
Nyní je český námořník plný sil a z důstojnického můstku sleduje, jak jsou zničeni kolegové, bezduše otročící vysoko nad rámec podepsané smlouvy. „Máme zde čtyři Filipínce, kteří jsou na lodi již rok,“ prozrazuje. „Navíc se naše loď nachází v oblasti Jižní Ameriky, kde umožňují střídání posádek pouze Uruguay a Brazílie.“
Výhled z paluby Four Butterfly, toho času v Magalhãesově průlivu
Zamlžená pevnina na fotografiích, které k nám od Staňka dorazí, nemůže být výmluvnější. „Jednou z posledních cest, jak si udržet duševní zdraví, byly vycházky na břeh,“ připomíná český důstojník. „Člověk si zašel nakoupit, na pivo, prostě na chvilku vypadl z lodi, přišel na jiné myšlenky, viděl jiné lidi. Bohužel, tato možnost rozptýlení zmizela, členové naší posádky byli naposledy na břehu v březnu. Zbývá jen pomalé a často nespolehlivé satelitní připojení pro kontakt s blízkými. Ale zaplaťpánbůh za něj.“
Podle Staňka však problémem není pouze vratká psychika. „Pokud dojde k další vlně protikoronavirových opatření, neumím si představit, co se bude dít s námořní dopravou z hlediska legislativy.“
Jde o to, že každý námořník musí mít v závislosti na konkrétní hodnosti a pozici patřičné certifikáty – sám Staněk jich musí mít okolo patnácti. „Drtivá většina certifikátů má omezenou dobu platnosti, poté se musí obnovovat. Certifikáty musí být logicky platné po celou dobu nalodění, ale co dělat, když vám nejen skončil kontrakt, ale i platnost určitého certifikátu, a vy domů nemůžete, ale pracovat na své pozici už také ne?“
Kateřina Staňková nepopírá, že manžel vydělá dobré peníze, zároveň ale uvažuje, zda mu martyrium stojí za to. Český důstojník připouští, že ho ke změně zaměstnání mohou donutit okolnosti: „Jelikož jsem studoval v Polsku a mám všechny certifikáty vydané polskými úřady, je otázkou, jak je budu v případě dalšího uzavření hranic obnovovat.“
ITF varuje, že aktuální stav lodní dopravy je tikající časovanou bombou, ze které může vzejít nehoda a následná ekologická katastrofa. Byl by to drsný konec drsného příběhu. Nikoli však překvapující.
