„Už to, že jsme se narodili, je tak extrémně nepravděpodobné, že jde o zásah absolutního štěstí,“ zazní v novém filmu Woodyho Allena, na nějž vám přinášíme první českou recenzi.
Dva bývalé spolužáky v něm spojí náhoda, s níž chce manipulovat někdo třetí. Jak moc se spálí?
„Lidé se bojí čelit faktu, jak ohromná část života závisí na štěstí. Je děsivé vědět, kolik toho je mimo naši kontrolu,“ říká jeden z hrdinů jednoho z filmů nyní osmaosmdesátiletého režiséra Woodyho Allena.
Jenže o jakém protagonistovi jakého snímku mluvíme? Pokud hned víte, můžete se považovat za znalce, protože Allenovy zápletky často rozehřívá stejný motor. A tak by se klidně mohlo stát, že by výše zmíněný citát z filmu Hra osudu mohl pronést i někdo v novince pojmenované Zásah štěstím.
I tady totiž lidská arogance, která je přesvědčena, že může „jít štěstí naproti“, narazí na princip, jenž sebou nenechá manipulovat vůbec ničím, natož sebevětším množstvím peněz.
Že tak půjde o rozšafnou, romantickou moralitu je ale jasné už od prvních minut, během nichž se Fanny (Lou de Laâge) nečekaně sbližuje s bývalým spolužákem Alainem (Niels Schneider), jehož čirou náhodou potkala na pařížské ulici. Problém je, že je vdaná a má extrémně žárlivého manžela Jeana v podání Melvila Poupauda.
V téhle Paříži sice o půlnoci nepotkáte Jeana Cocteau, Zeldu Fitzgerald nebo Ernesta Hemingwaye jako v jiném Allenově titulu, stejně jde ale o jakousi fiktivní verzi velkoměsta, kde ještě v podkrovních kamrlících píší krásní umělci básně, po stopách tajemství se vydávají přičinlivé matky posedlé detektivkami a zazobaní majetničtí narcisové s komplikovaným dětstvím si doma hrají se sofistikovanými modely vláčků.
O. k., to poslední zas tak přestřelené není.
Padesátý Allenův film, který poprvé v životě natočil ve francouzštině, je však i přes své zasněně plné podzimní barvy v kompozicích kameramana Vittoria Storara poněkud průhledný. Mechanický. Základní.
Celé je to trochu líně napsané a nepravděpodobné, ale nikdy se to zároveň nerozpadne, natož nerozutíká nesmyslnými směry, abyste ztratili pozornost a z úsporné, devadesátiminutové stopáže mentálně vystoupili s pocitem, že vaši inteligenci někdo hrozivě pozurážel.
Vzpomeňte si na starého pána, až budete zase sledovat třeba nějakou tuzemskou komedii, kde se v luxusních kulisách také kočkuje několik nevěrníků a nevěrnic.
Ten rozdíl je bolestný, jakkoli si třeba při zdejším amatérském detektivním pátrání vybavíte, že slídění hnané posedlostí Diane Keaton v Tajemné vraždě na Manhattanu v sobě mělo víc břitkosti i situačního humoru, ačkoli i tady nás nonšalantní jazzový podklad Herbieho Hancocka ujišťuje, že to nic nemáme brát tak vážně.
Paradoxem zůstává, že Allen, jenž je v bezčasí svých filmů jaksi vykrojený z politické reality, tomuto světu ve své umělecké kariéře neutekl, když čelil obviněním ze sexuálního zneužívání, která se nikdy nedostala před soud, ale v Hollywoodu se kvůli nim společnost Amazon rozhodla nevydat již dokončený film Deštivý den v New Yorku.
Také s ním již nechtějí pracovat jeho tradiční velké hvězdy – pokud přitom něco z jeho poslední filmografie vyčnívalo, byly to především skvěle napsané party stárnoucích žen v pastích sebeklamu. V nich se pak vyřádily Cate Blanchett v Jasmíniných slzách nebo Kate Winslet v Kolu zázraků.
Z aktuálního rozhovoru pro Variety, který Allen dal při festivalu v Benátkách k premiéře Zásahu štěstí, se nezdá, že by tohle všechno nějak řešil a údajný bojkot výrazně prožíval.
Když to čtete, vytane vám na mysli i jeho předposlední titul Festival pana Rifkina, v němž hlavní postava kritika tvrdí, že politika je pomíjivá, protože „neřeší ty velké věci“. „I při ideální politice bychom dál čelili stejným děsivým otázkám,“ prohlašuje se ve filmu. Je to celkem přesné, ale hlavně nepátrejte po tom, zda to už někdy režisér neříkal.
