Před pěti lety ho slovenský Forbes zařadil do výběru 30 pod 30, dnes architekt Ján Antal stojí v čele hned tří firem. Vyjma původního architektonického Studia Perspektiv řídí ještě značku Arkhe, zaměřenou na interiéry, a před pár lety koupil zlínskou truhlárnu AM Interior. Jak vypadá domov muže, u kterého je architektura a design součástí DNA?
Hodiny na věži kostela Nejsvětějšího srdce páně na Jiřího z Poděbrad odbily desátou. Údery zvonů se ve všední den dopoledne rozléhají stovky metrů daleko. Místní dominanta není stěžejní stavbou jen pro věřící katolické církve, ale také pro všechny obdivovatele a obdivovatelky její jedinečné architektury ze třicátých let minulého století.
Není divu, že z impozantního prostorného obývacího pokoje architekta Jána Antala propojeného s obytnou kuchyní je vidět právě ona monumentální cihlová kostelní věž – autorem není nikdo menší než slovinská „architektonická star“ Josip Plečnik.
Obytnému prostoru tu vévodí dřevěná kuchyň. Na protější stěně je zdivo omlácené na cihlu přetřenou bílou barvou. U knihovny se vyjímá ikonické kožené křeslo s podnožkou Eames Lounge Chair od Vitry.
Co největší společenská místnost, to byla ústřední myšlenka celého návrhu rekonstrukce bytu ve starém vinohradském činžovním domě, který si rodilý Slovák s manželkou před pár lety pořídili.
„V obývacím pokoji trávíme většinu volného času. Chtěli jsme místo, kde můžeme skloubit rodinu, zábavu i návštěvy. A tak vznikl velký obývák,“ popisuje Ján Antal. Staré byty bývají velké, ale podle Antala jsou často rozparcelovány na zbytečné množství malých místností. „Velkorysost prostoru většinou chybí,“ doplňuje.
I přes Antalovu profesi – anebo možná právě kvůli ní – zabrala nakonec renovace namísto plánovaných tří měsíců tři čtvrtě roku. „Nejhorší, co se vám jako architektovi může stát, je navrhovat sám pro sebe,“ konstatuje se smíchem třicátník usazený za kuchyňským stolem s dýhovanou deskou.
Právě ona dýha – konkrétně její přesné zbarvení a sklady – se stala jedním z mnoha detailů, na kterých Antalovi záleželo tak moc, že když se do bytu po osmi měsících rekonstrukce konečně stěhovali, kuchyni ještě neměli hotovou – i její povrchy jsou totiž zhotoveny právě z dýhy, jež musela splňovat velmi konkrétní představy.
A takových složitých detailů, kterých by si většina lidí patrně ani nevšimla, ale profesionálnímu architektovi při navrhování vlastního interiéru nedaly spát, je v bytě celá řada.
Například vyplétané židle, na kterých sedíme. „Autorem původního návrhu je švýcarský architekt Pierre Jeanneret – bratranec slavného Le Corbusiera. Dnes se však výplety židlí nevyrábějí jako u originálu,“ líčí Antal.
Foto Martin Faltejsek
S tím se však architekt spokojit nehodlal. A protože původní design není patentovaný, našel nakonec firmu v Indii, kde židle do dřevěných rámů stále vplétají tradiční metodou.
Do místnosti, v jejímž středu podpírá původní příčku po celé délce stropu odhalená černá ocelová traverza, dopadají paprsky slunce. Na konec března nebývale silného. Na široké krémové pohovce pod repasovanými dvojitými špaletovými okny se protáhne pes Winston. Vipetovi se stříbřitou srstí ale málokdo řekne jinak než Vincent.
Kromě čtyřnohého rezidenta obývají byt také dvě Antalovy malé děti. Nejmenší obyvatelé ale jako by po sobě v architektonicky promyšleném prostoru nezanechávali žádné stopy. V obývacím pokoji není vidět hračky, dětské pomůcky či postýlku.
„Děti mají svůj pokoj a ten je jejich – do toho jim nezasahujeme. Jsem v tomhle nekompromisní, část života, kterou prožijeme s dětmi, se často rovná velkému nepořádku, já ale nechci prožít deset let života v bordelu,“ konstatuje architekt.
A podobně nekonvenční přístup volí i v případě rodinných dovolených. Jako šéf tří firem a dvojnásobný otec si v průběhu roku jen těžko hledá čas, kdy by mohl podniknout delší zahraniční cestu.
„Zjistili jsme, že nejlepší jsou na to Vánoce – jediné tři týdny, kdy vás nikdo neruší. A tak je se ženou i s dětmi poslední čtyři roky trávíme v Austrálii. Vyhnete se tak vánočním večírkům i rodinným návštěvám. A ještě odjedete do tepla,“ říká se smíchem.
Foto Martin Faltejsek
Foto Martin Faltejsek
Foto Martin Faltejsek
Foto Martin Faltejsek
Ve volném čase, kterého však s dětmi a rozrůstajícím se byznysem mnoho nemá, sahá po knize. Na dovolené pak dává přednost beletrii. Naposledy to byl The Thursday Murder Club od Richarda Osmana (česky vyšlo jako Čtvrteční klub amatérských detektivů).
Většinou ho ale najdete ponořeného spíše do tlustého životopisu některého ze světových velikánů. Nedávno dočetl biografii Tomáše Bati, předtím to byl Stephen Hawking nebo Elon Musk. „Ale z doby, než se zbláznil,“ upřesňuje s ironickým povzdechem architekt.
Životopisy úspěšných mužů pro něj představují pohled do zákulisí, do přemýšlení někoho jiného. „Otevírá to obzory. Minimálně vidíte, jaké jsou možnosti, co všechno je možné a kam až se danému člověku vlastně podařilo dostat. To je inspirativní,“ přemítá Antal.
Sám dnes stojí v čele tří úzce provázaných firem, které za loňský rok dohromady – jako skupina nazvaná FRMWRK – dosáhly na obrat 350 milionů korun. Letos cílí na půl miliardy.
„Ale možná to překročíme, rozběhlo se nám to rychleji, než jsme mysleli. Teď se ale snažíme růst spíše stabilizovat. Abychom ročně rostli o padesát, a ne o sto procent,“ připouští podnikatel, v jehož třech firmách dnes pracuje přes sto lidí.
Biografie slavných mužů má Antal doma vyrovnané na dřevěné polici s originálními oranžovými a bílými kovovými stojnicemi. Jedná se o autorský kousek z jeho interiérového studia Arkhe. K návrhářskému brandu navíc architekt před pár lety pořídil také přes třicet let zavedenou zlínskou truhlárnu AM Interior.
Foto Martin Faltejsek
„Chceme si zakázku být schopni pokrýt od návrhu až po zhotovení. Abychom byli konkurenceschopní. Když věci děláte sami pod jednou střechou, máte nad nimi kontrolu. Cílem je co nejméně práce dávat ven, mimo naši skupinu,“ popisuje podnikatelské plány Antal.
Z rodné Bratislavy se do Prahy přestěhoval v devatenácti, kdy nastupoval na ČVUT. Architektura tehdy byla jasná volba. Kombinovala přísné matematické přemýšlení, pro které měl vlohy, a celoživotní lásku k umění.
Coby čerstvý absolvent neváhal a založil architektonické Studio Perspektiv, které v loňském roce oslavilo deset let. Dnes pro něj pracuje přes devadesát lidí z oblastí architektury, stavařiny či projektanstva.
I přes desetiletou existenci ale studio zatím na kontě nemá mnoho postavených budov či veřejných prostranství. „Architektura je hrozně pomalý obor, což je dost frustrující,“ komentuje Antal.
Nejviditelnější výstavba studia je patrně současná podoba náměstí u Masarykova nádraží, nacházející se přímo před administrativní budovou se zlatou fasádou od Zahy Hadid. Součástí dlážděného veřejného prostoru se vzrostlou zelení jsou mimo jiné i celoprosklené vstupy do metra; též dle návrhu Studia Perspektiv.
„Dnes máme před sebou konečně vícero staveb, které by měly brzy vzniknout. Jako Cambridge International School v Bratislavě, administrativní budova Boka Pankrác nebo univerzitní koleje v Olomouci,“ vyjmenovává šéf Studia Perspektiv. „Konečně se naše práce zhmotní,“ dodává s hrdostí v hlase.
Foto Martin Faltejsek
Foto Martin Faltejsek
Když se podnikatele ptám, jaké projekty mu na stole leží dnes, kontruje otázkou: „Ve které firmě?“ Zatímco v Perspektivu se nyní zaměřuje především na školy a byty, v truhlárně zase zaštiťuje spíše funkci jakéhosi koordinátora.
V etablovaném podniku, který se dle jeho slov těší kvalitnímu řemeslu, ale chybí mu moderní technologie i řízení, dnes vychytává chyby, optimalizuje výrobu a snaží se firmu posunout vstříc zahraničním trhům.
„Já už nejsem tak docela architekt, i když součástí mojí práce je pořád navrhování. Občas si ale popravdě připadám spíš jako fuck up manager,“ směje se Antal. „Mojí výhodou je, že se neštítím žádné práce a jdu po výsledku,“ říká s tím, že i když je to někdy těžké, vždy ho úplně pohltí snaha ponořit se do problému a najít co nejlepší řešení.
A zdá se, že v tom, zda jde o složité architektonické zadání, u kterého nezbývá než jej takříkajíc rozlousknout, nebo o problém v managementu té které firmy, nevidí zas takový rozdíl.
Architekt s duší podnikatele by ještě letos rád otevřel či odkoupil ateliér v Brně. „Je to pro nás nácvik na expanzi do zahraničí,“ komentuje. Už dnes má totiž Antal tým lidí, který mapuje německý trh a hledá vhodné studio v Mnichově, které by skupina FRMWRK odkoupila.
Pokud by se držel tradičnějšího postupu – od založení nového studia po první postavenou budovu –, vytvořit plnohodnotný ateliér v sousední zemi by trvalo dalších deset let. „Proto na to jdeme obráceně. Je to jiný způsob přemýšlení, než mají ostatní architekti,“ konstatuje.
Foto Martin Faltejsek
Z hlediska nezbytné investice je podle něj možné o něčem podobném vůbec uvažovat jen díky pestré paletě služeb, tedy výroba, navrhování a samotná výstavba, ve kterých dnes podniká.
„My architekti sami sobě rádi klademe překážky a přesvědčujeme se, že něco není možné. Jenomže já rád narušuji status quo. A když mi někdo řekne, že něco nejde, mám o to větší motivaci najít způsob, jak toho dosáhnout,“ říká s razancí v hlase Antal.
Ono ambiciózní vizionářství se však u třicátníka neprojevuje jen v přístupu k podnikání. Velká dřevěná kuchyně se širokým středovým ostrůvkem, ve které spolu sedíme, mu totiž o víkendech coby nadšenému milovníkovi vaření slouží jako pokusná laboratoř.
Na otázku, co rád vaří, odpovídá bez zaváhání: „To nejkomplikovanější, co najdu.“ Po večerech sleduje YouTube kanál michelinské restaurace a vybírá si složité recepty, jejichž příprava obnáší několik hodin příprav i vaření.
S jejich pomocí pak ve svém pražském bytě na vlastní kůži zkouší vytvořit michelinské pokrmy. Naposledy to bylo třeba dvanáct hodin tažené ragú.
A jako zkušený architekt vinohradský byt, kde si jeho pozornost zasloužil každičký detail, svému časově náročnému koníčku maximálně uzpůsobil. Díky kuchyni spojené s obývacím pokojem tráví Ján Antal i při dlouhém vaření čas se svými nejbližšími.
