Armáda stráží fontány, představitelé kléru se modlí za déšť a hladina Temže je tak nízká, že do Londýna proudí mořská voda. Ne, tak špatné to tento víkend nebude. Tak vypadala zatím nejhorší vlna vedra a sucha moderních dějin Evropy.
Kerberův dech je horký – tak horký, že přestává být snesitelný. Vlnu současných veder, dopřávající Evropě spíše saharské teploty, meteorologie pojmenovala po bájném strážci podsvětí.
Tříhlavého psa dokázaly zklidnit jen Orfeovy melodie, když se pěvec vydal na druhý břeh pro svoji milovanou Eurydiku. Meteorologický Kerberos bude s největší pravděpodobností i zabíjet. Ale nebude nejhorší. Zdaleka ne.
„Kněží se každou neděli modlili za déšť. Labe, Rýn i Seinu šlo přejít suchou nohou. Než se voda úplně vypařila, její zbytky byly pokryté zeleným plakem a plné mrtvých ryb. Studny vysychaly, lidé hladověli, dobytek hynul. Podle odhadů zemřelo půl milionu lidí, nejvíce na úplavici,“ popsal pro magazín Spektrum švýcarský historik Christian Pfister.
Specializuje se na dějiny klimatu a podle jeho slov rok 1540 v Evropě překonal „všechno, co dosud bylo známo“.
Velkým paradoxem je, že se tak stalo zrovna v časech takzvané malé doby ledové, výrazně chladnějšího počasí vládnoucího přibližně od 14. do 19. století. Informace zanechali přeživší hlavně v kronikách, nicméně Pfister k nim přidal například i údaje získané z letokruhů.
Téměř jedenáct měsíců prakticky nepršelo a abnormálně vysoké teploty podle Pfistera převyšovaly průměry dvacátého století o pět až sedm stupňů Celsia. Výsledkem jsou obrazy apokalypsy. Kerberos se objevuje i v Danteho Božské komedii, ale současný stav věcí je v souladu s názvy kapitol nesmrtelného díla pořád ještě jen očistec.
Pekelné plameny začaly Evropu olizovat už v zimě 1539, kdy bylo v Itálii podle kronikářů teplo jako v červenci. „Ani kapka deště. Na severu země nepršelo 200 dní,“ doplňuje Pfister.
Věci se vymykaly tehdejšímu lidskému chápání: do vysychající Temže vháněl příliv mořskou vodu, která dokonce načas obrátila tok řeky. Francouzští rolníci se přes den schovávali ve sklepeních a ti švýcarští z vesnice Goldiwil prý denně překonávali 500 výškových metrů, aby z Thunského jezera nabrali alespoň pár nádob vody.
Následky pro obecnou prosperitu byly devastující.
Úroda usychala a vypuklo takové množství požárů, že to v mírových časech nemělo v Evropě obdobu po tisíc let. Přidávalo se rabování a celkově zvýšená kriminalita, což vedlo ke hledání obětí: potulní žebráci a šílenci byli jakožto domnělí žháři odsuzováni a popravováni.
Německo, Polsko, Francie, České země… Všude stejná situace.
Více než 300 kronik, sloužících jako hlavní zdroj informací, přináší i něco málo pozitivních kuriozit. Na břehu vysychajícího Bodamského jezera například našla žena jménem Anna Schmid 900 stříbrných mincí z časů císaře Augusta.
Rostliny a stromy, které neuschly, dokázaly v novém klimatu plodit dvakrát za rok. A hlavně: to víno! Ano, ani nejdrsnější počasí nezabránilo sklízení révy. Jak ironické dějiny jsou…
Mimořádná sladkost hroznů, ve skutečnosti vysušených spíš na rozinky, měla renomé ještě po desítkách let, takže Švédové za třicetileté války vyplenili německý Würzburg, aby se dostali k legendární úrodě, jejíž sudy místní údajně zazdili.
Zpátky v roce 1540, v časech veder a sucha i šílenství a smrti bylo vína tolik, že magazín Smithsonian cituje kolínského kronikáře Hermanna von Weinsberga: „Lidé se po celém městě váleli ve stokách, zpití jako prasata.“
Historik Pfister dodává, že ztřískat se vínem byla svého druhu správná strategie přežití, neboť bylo bezpečnější pít alkohol než závadnou vodu. Někde platil dokonce zákaz praní oděvů a vesničané platili daně za studny.
„Všechno strašně páchlo. Lidé si na to v kronikách pořád stěžují,“ přiblížil Pfister.
Autority v citovaných článcích zároveň upozorňují, že pro tehdejší Evropany nešlo o tak šokující výjevy jako pro nás optikou našeho století. Smrt patřila k životu a morové epidemie byly předtím schopné vyzmizíkovat celé vesnice i města. Bůh dal – Bůh vzal.
Zásadní otázka zůstává: proč v časech malé doby ledové přišel takový hic? Pro magazín iNews nabídl teorii výzkumník Bernské univerzity s nejlepším možným příjmením – Oliver Wetter (německy „počasí“). Ten mluví o kolapsu proudění vzduchu, kvůli němuž se na kontinent nedostala chladná masa od Atlantiku.
Podle jiného z odborníků, historika a geografa Fredrika Charpentiera Ljungqvista ze Stockholmské univerzity, šlo navíc rovnou o desetiletku nelidského počasí, v němž se voda vypařuje a svět se postupně rozpadá.
I předchozí léta podle něj byla podobně příšerná. K počasí se přidávaly „biblické rány“ typu škůdců likvidujících úrodu a v Transylvánii roku 1535 údajně hladomor lemoval cesty mrtvolami, z jejichž úst vystupovaly zbytky trávy – posledního zoufalého pokusu zahnat hlad.
Celkově vládly časy, v nichž je společnost zranitelnější a politické režimy křehčí než obvykle, což je nepříjemná paralela s očekávanými následky aktuální změny klimatu.
Podle kronik zažila Evropa od 16. století do roku 1719 minimálně osmnáct velmi vážných krizí kvůli horku a suchu, včetně té zásadní a dosud nepřekonané z roku 1540.
Posléze až do roku 1990 přišla podle Christiana Pfistera jediná srovnatelná: kritická neúroda extrémně horkého roku 1947, která se tehdy zásadně dotkla i Československa nejen teplotně.
Vůdce komunistů Klement Gottwald vyjednal u Stalina mimořádně dodávky obilí ze Sovětského svazu a použil je jako propagandistickou zbraň pro posilování pozice strany a získávání dalších příznivců. I díky tomu o rok později vtáhl zemi do čtyřiceti let vazalství.
Horko a sucho měnily dějiny vždycky. A měnit je budou dál.
„Nic tak hrozivého jako v roce 1540 jsme od té doby nezažili,“ řekl Oliver Wetter loni v létě, které bylo rovněž teplotně nadprůměrné. „Ale jdeme tímto směrem. Jsem bohužel dost přesvědčen, že něco podobného v blízké budoucnosti zažijeme.“
Kerberův dech budiž nám varováním.
