Slovák Michael Kollár strávil roky v epicentru světových financí na Wall Street. Z role bankéře později přešel do pozice investora, ve které spravoval fondy pro velké institucionální klienty.
Ve společnosti Macquarie se podílel na transakcích za více než dvanáct miliard eur (přes 290 miliard korun) a rovněž měl na starosti dva investiční fondy, které dohromady spravovaly aktiva v hodnotě 1,3 miliardy eur. To ho řadilo mezi nejvýše postavené Slováky ve světovém private equity.
V rozhovoru pro Forbes vysvětluje, proč se po sedmnácti letech rozhodl korporátní svět opustit a pustit se do podnikání.
Své bohaté zkušenosti ze světa private equity chce zúročit v novém investičním fondu, prostřednictvím kterého plánují spolu se společností J&T zpřístupnit atraktivní investiční příležitosti, historicky dostupné jen pro vybrané velké institucionální investory, i širší veřejnosti na Slovensku a v Česku.
Celou svou dosavadní kariéru, tedy sedmnáct let, jste zasvětil práci pro společnost Macquarie. Co vás na světě financí a investování lákalo nejvíc?
Když mi bylo dvanáct let, otec mě vzal do banky, kde pracoval. Dodnes si pamatuji, že mě nejvíce fascinovalo oddělení treasury, které má na starosti řízení peněžních toků banky. Bylo jiné než ostatní oddělení. Jedním kliknutím myši tam ani ne třicetiletí tradeři obchodovali transakce v objemech milionů eur. Řekl jsem si, že bych to chtěl jednoho dne dělat.
Ale fundamentálnější odpověď na tuto otázku by byla, že mě baví analyzovat věci a řešit problémy. Svět financí mi v tomhle otevřel oči, protože finanční trhy pro mě reprezentují psychologii celého světa.
Je to okénko do kolektivního myšlení a pocitů všech lidí na světě. Také bych lhal, kdybych řekl, že mě nemotivovalo i nadprůměrné finanční ohodnocení, které tento sektor nabízí.
Zajímavé je, že jste své vzdělání absolvoval v osmi různých zemích. Bylo pro vás přirozené, že jste zůstal žít a pracovat v zahraničí? Přemýšlel jste vůbec někdy nad návratem na Slovensko?
Ke Slovensku se sice postupně přibližuji – z New Yorku do Londýna, přes Mnichov do Prahy –, ale návrat na Slovensko už neplánuji. S rodinou žijeme v Praze a jsme tu spokojení. Mrzí mě, že Slovensko se za posledních dvacet let neposouvá dopředu takovým tempem, jak se to daří jeho sousedům. Je to demotivující.
