Tohle je příběh o naději. Jak se nevzdat, najít cestu a prošlapat si ji. Co prošlapat – prorazit. A jak se může změnit život jedné malé holčičky z Prahy, když se dostane do rukou a pod nůž nejlepšího doktora na světě.
Tygr. Velryba. Polární medvěd. Světlovlasé děvčátko si z krabice vytahuje lego zvířátka a postupně je jedno po druhém pokládá na obří mapu rozloženou na koberci. Za tři minuty sedí uprostřed Atlantiku obklopená celou zoo a až na jednoho tučňáka na dovolené v Karibiku jsou všechna zvířata víceméně ve svých přirozených habitatech.
„Ještě dinosaury!“ zavelí holčička a rozhlíží se po pokoji. „Mami, kde jsou?“ otočí se ke stolu a na otázku, co že to hledá, začne vyjmenovávat: „Tyranosaurus rex, triceratops, stegosaurus, duplo…, duplo…, diplodokus!“ praví rozhodně. „A jak se jmenuje ten, co létá?“ povzbuzuje maminka. „Ptakopysk?“ zaváhá děvčátko.
Ale hned se opraví: „Pterodaktyl!“ Dinosaurů vyjmenuje ještě asi pět nebo sedm a pak se vrátí na zem k mapě a ke zvířatům rozloženým na jednotlivých kontinentech. Začne je taky pojmenovávat, jedno po druhém, až se zarazí u velryby. „Vel… ry… ba…?“ opatrně napovídám a doufám, že jako návštěva nasbírám nějaké body za orientaci ve světové fauně.
„Ne, ne,“ hned mě usadí holčička. „Na to je moc malá, přece. Bude to velrybátko!“ vykřikne vítězoslavně. A zamyšleně dodá: „Whale… whale… little whale?“ Mohlo by to být jen tak běžné odpoledne mezi přáteli a jejich dětmi, ale není. Mohlo by to být obyčejné děvčátko, skotačivé a na svůj věk – ještě jí nejsou ani čtyři – zvídavé a nadané. Ale není.
Tedy šikovná, to ona je. Na té chvíli však není nic obyčejného. A na té holčičce už vůbec ne. Když se Kira narodila, rodičům rovnou řekli, ať se připraví na to, že si ji domů možná nikdy neodnesou. Padesát na padesát, zněla prognóza. Lepší šanci na přežití malému miminku dali až za pár dní, po první operaci. „V Motole jí zachránili život,“ řekne rozhodně její máma Soňa, když začíná vyprávět ten příběh.
