skip to main content

Klub rváčů po manažersku. Bílé límečky v ringu České národní banky

4 minuty čtení

Dva vysportovaní chlápci se zpocenými těly kolem sebe poskakují a vyměňují si údery. Jejich funění, jež se nese celým sálem, chvílemi přebíjí jen hlasité skandování diváků. Těžko věřit, že v takto bouřlivé atmosféře se bijí dva lidé, jejichž pracovní uniformou je oblek. Vítejte v Manažerské extralize boxu.

Právníci, bankéři, finanční poradci, manažeři, ale i soudce Nejvyššího správního soudu Tomáš Rychlý. Ti všichni jednou začas vymění uhlazené prostředí za ring obehnaný 16 provazy. Sundají formální oblečení, navléknou boxerské rukavice a vydají se vstříc potu a endorfinům.

A také nekompromisním pokynům z úst o generaci mladších trenérů: „Ruce nahoru!“ „Dejchej!“ „Jdi na bradu!“

Nápad na uspořádání boxerských duelů pro manažery se zrodil před 11 lety v hlavách bratrů Jana a Petra Saglenových. Coby majitelé agentury pořádající kongresy a semináře pro zdravotnický personál tehdy přemýšleli, co by pro své klienty mohli vymyslet.

„Brácha zmínil, že na německé televizní stanici RTL viděl boxerský zápas manažera z O2 a Vodafonu, kteří zaplnili arénu. Zalíbilo se nám to. Řekli jsme si proto, že pozveme naše zákazníky, zaplatíme jim na čtyři měsíce trenéry a budeme s nimi dvakrát týdně chodit do tělocvičny,“ vzpomíná Jan Saglena.

Jenže to nestačilo. Zhruba v polovině tréninkového období si bratři usmysleli, že by na závěr mohli uspořádat galavečer. A tak si pronajali holešovickou Tipsport arénu, kam se na šestnáctku jejich nejlepších boxujících klientů přišlo podívat přes 500 diváků. Zájem byl takový, že o rok později založili oficiální soutěž – Manažerskou extraligu boxu (MEB).

V současnosti sdružuje 326 mužů i žen různého věku z celé republiky, které podle Sagleny spojuje jediné: „Touha vyzkoušet si, jaké to je, stát v ringu.“

Manažerští rváči a rváčky jsou ostrému duelu mezi provazy ochotni ledacos obětovat. Načas upozadí firmu i rodinu, aby těch pár minut rychlých pohybů a tvrdých úderů vydrželi. Na oplátku se jim dostane pořádného odreagování a zlepšení fyzické kondice.

Součástí ligy bílých límečků, jak se MEB někdy přezdívá, je od jejího spuštění také Daniel Táborský, někdejší český reprezentant v amatérském boxu a pětinásobný mistr republiky.

Nejprve pomáhal se stavěním ringu, prodával propagační předměty nebo dělal ochranku. V roce 2016 byl však ze zdravotních důvodů nucen boxerskou kariéru ukončit, a tak se dal na dráhu trenéra, jehož svěřenci pravidelně startují v MEB.

Reklama

Zároveň se vypracoval na pozici ředitele extraligy. Pětadvacetiletý rodák z Prahy tak má na starosti její sportovní stránku.

„Nejde o výdělečnou činnost, takže pro mě je to ryze srdeční záležitost. A taky velká zkušenost, protože se chci organizaci podobných akcí sám věnovat,“ líčí.

Právě Táborský trénuje zmíněného soudce Tomáše Rychlého a pod palcem má rovněž řadu advokátů. „Kdysi mi řekli jednu věc, a to že advokáti buď chlastají, nebo boxují. Jsou pod neustálým tlakem, a tak se pochopitelně potřebují vybít,“ říká mladík.

I přestože jsou jeho žáci mnohdy o 20 let starší, nemají prý problém naslouchat mu a řídit se jeho pokyny. Podle Dana Táborského je to tím, že si uvědomují, co je třeba pro dosažení úspěchu. A je jedno, jestli se zrovna jedná o podnikání, či pěstní souboj.

„Většina musí pořád rozhodovat, být vůdčí osobností, tak si dost možná i užijí, že se na chvíli nechají seřvat od mladého kluka,“ dodává s tím, že zpočátku pro něj tato role byla nepřirozená, ale časem si zvykl.

MEB ročně uspořádá tři čtyři galavečery – záleží na poptávce. Jistotou je, že závěrečná prosincová show se tradičně koná v místě penězům zaslíbeném, ve velkém sále České národní banky v Praze.

„Přišlo nám to jako super symbol, když se manažeři, finančníci a bankéři utkají přímo v ČNB. Má to šťávu,“ odůvodňuje neotřelý výběr místa Jan Saglena. Vedle centrální banky zaplňují kravaťáci boxerskými duely též konferenční střediska v Poděbradech, Nymburku či na pražské Olšance.

Cestu na galavečer má umetenou každý člověk starší 18 let, který projde zdravotní prohlídkou. Jediným omezením je, že nesmí být aktivním závodníkem a mít na svém kontě více než pět zápasů v jakémkoli úpolovém sportu.

Pokud tyto podmínky splní, stačí už jen vyplnit přihlášku na webu a zaplatit roční členský poplatek tisíc korun. Na další dva tisíce vyjde zápasová licence. Organizátoři se přitom snaží vyjít vstříc úplně všem. Kdo se zúčastní více než tří duelů, může následně vyzvat mistra extraligy a utkat se s ním o titulový pás.

Oproti klasickému amatérskému boxu jsou kola v tom manažerském o minutu kratší. Závodníci tak v ringu stráví třikrát dvě minuty. Pořadatelé mimo jiné usilují o co největší bezpečnost boxerů. Do ringu se tu jde povinně s helmami s lícnicemi a chráničem brady a navlékají se šestnáctiuncové rukavice, které jsou větší a měkčí.

„Speciálně zápas posuzují i rozhodčí. Když vidí na jedné straně převahu, raději duel ukončí dříve technickým KO,“ popisuje Saglena.

Jedním z těch, kteří se pravidelně objevují v ringu pod hlavičkou MEB, je Ondřej Krumphansl, manažer obchodu v IT společnosti Comparex CZ. Za pět let, co má status člena asociace, absolvoval sedm zápasů, z toho šest vítězně. Opakovaně získal titul mistra MEB a je i jeho aktuálním držitelem.

„Box jako doplňkový sport doporučuji úplně všem. Na první pohled vypadá děsivě, ale je to disciplína gentlemanů, která probíhá dle pravidel. Zvu na box i své zákazníky, s nimiž obchoduji, aby si procvičili a prokrvili tělo,“ říká muž v boxerské komunitě známý jako „Krumpáč“.

Box podle něj dokáže z lidí na manažerských postech nejen vyplavit stres, ale také je připravit na složité situace v profesním životě. Jako často se objevující překážku vidí absenci sebevědomí, odvahy a neochotu vzít na sebe zodpovědnost.

„Já svým podřízeným říkám: Dělejte rozhodnutí, klidně pět denně. Nebojte se toho. Zjistíte, že se strašně posouváte. A v boxu se musíte rozhodovat neustále.“

Ačkoli zájem ze strany veřejnosti o Manažerskou extraligu roste, podle jejího šéfa Jana Sagleny se nejedná o výnosný byznys. Ročně musí se svými spolupracovníky sehnat zhruba půl milionu korun (130 tisíc na galavečer), a když se tak stane, v týmu zavládne spokojenost a přemlouvání sponzorů končí.

„Většinou skončíme na nule. Kdybychom se shánění peněz věnovali více, tak bychom našli další sponzory a vybrali větší částky, ale naším cílem není zisk,“ opakuje Saglena s tím, že každý z organizátorů provozuje svůj vlastní byznys.

„Líbí se nám, že můžeme dělat lidem radost a sdílet jejich nadšení. Ať už nemocným dětem, které podporujeme, nebo padesátiletým manažerům, kteří se rozhodnou vystoupit z komfortní zóny.“

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama