Je polovina února, pod nohama mi křupe sníh, všude kolem je bílo. Jeden z nejhezčích a nejživějších parků v Praze, vinohradské Riegrovy sady, zrovna teď patří dětem s boby a sáňkami. Na jeho konci, kde se Vinohrady dotýkají Žižkova, to ale voní a žije jídlem. I teď, v časech, které jídlu a životu moc nepřejí.
V několika kontejnerech a veteránských dodávkách se tu smaží, krájí, vaří a peče. A před nimi jí a žije. Pravda, v rozestupech. Zábrany, sešroubované z palet, vymezují dva metry, vyhlášky a vysvětlivky na plotech před zahradní restaurací ohraničují možnosti gurmánského zážitku. Nikde se nesmí sedět a nesmí se ani teď v zimě rozdělávat ohně, aby nelákaly lidi k příliš těsnému kontaktu.
„Když chceme dál fungovat a nabízet lidem radost a jídlo, musíme se přizpůsobit a zařídit, aby to tu bylo, jak má být,“ vysvětluje devětadvacetiletý Denis Lochman, duše a hlava projektu Korzo Riegrovy sady.
O víkendech tu česnečka, burgery, hot dogy a trhané maso lákají desítky, stovky lidí, proto se mezi nimi pohybují i „covid stevardi“, kteří vysvětlují a tak trochu i kontrolují, aby se dodržovaly všechny podmínky. „S radostí, ale opatrně,“ pojmenovává zdejší atmosféru Denis.
Tenhle ani ne třicátník, který má čtyři děti od osmi měsíců do osmi let, podniká už od svých osmnácti. A dnes bere byznys jako radost, jako nástroj k nemalému a troufalému cíli – ke změně společnosti.
Denis Lochman
„Vlastně doufám, že se to po covidu nevrátí všechno do starých kolejí. Nemělo by, svět a společnost potřebují změnu. Ctít hodnoty, chovat se líp a zodpovědněji,“ myslí si Lochman. A pokračuje: „Je čas na změnu. A na výměnu. Úspěšní lidé z devadesátek tady nastavili nějakou morálku, nějaký způsob fungování a ten se už ale přežil a je nutné ho vyměnit za něco lepšího,“ tvrdí.
Ke změně má podle něj pomoci renesance hodnot, slušnost a sport. „Představte si to jako takový Sokol pro jednadvacáté století,“ popisuje, kam by rád napřel svoje úsilí, restauratér-sportovec, který devět let nepije.
Teď se ale zatím musí soustřeďovat na svůj byznys. Jedním z gastromagnetů je tady něco, nad čím by nejspíš Zdeněk Pohlreich nebo Gordon Ramsay zvedli obočí – Czech Burger. Co to je? Burger, který má místo obligátní housky či bulky pravý český knedlík. Ovšem zlehka opečený. Naplněný trhaným hovězím či kachním masem. Popravdě, chutná to skvěle, jakkoliv jsem se nejdřív na tuhle věc tvářil jako Gordon…
Tenhle knedlík a burger z něj byly přitom zásadní milník v kariéře mladého restauratéra Lochmana. A trochu záchranný kruh. Dřív než knedlík tady byl totiž takový malý Rohlík… Lochman se svým společníkem už před sedmi lety rozjeli projekt Orbis Food – online obchod s prémiovými potravinami a službami k tomu. A malým obchodem jako výkladní skříní ve velkém skladu v Roztokách u Prahy.
„Měli jsme myslím prémiové potraviny a prémiovou službu. Pro lidi, kteří u nás nakupovali, jsme sestavovali jídelníček i s výživovým poradcem, občas jsme jim i vařili, sám jsem stál za plotnou. Byli jsme tu o malinko dřív než Rohlík, ale asi pořád moc brzo, nebo pozdě? Nevím,“ vypráví Lochman. Orbis Food vydrželi provozovat čtyři roky.
Aby udržel tenhle projekt nad vodou, začal Denis právě s knedlíkovým burgerem objíždět Česko. Staroměstské náměstí. Trhy všude možně.
„S burgery jsem najezdil tisíc kilometrů za týden. Prodával jsem jich třeba 300 za den. Tři čtyři roky jsem prakticky nežil, jen spal, řídil a prodával Czech Burger,“ vzpomíná. „K tomu jsem byl součástí projektů, jako je kavárna v Krumlově či fastfood v Karlových Varech,“ doplňuje.
Otáčet se musel, protože ambiciózní prémiový projekt Orbis Food nakumuloval dluhy, které bylo třeba splácet. „Dneska máme kromě úvěrových linek u banky všechno splacené,“ říká. „Měli jsme šest milionů dluhů, ale zkušeností za milionů sto,“ uzavírá tuhle etapu.
Tu novou nastartoval právě tady, v Riegrových sadech. Jejich část si v roce 2019 pronajal od rakouské majitelky, která má pozemek v soukromém vlastnictví, a najednou to tu začalo žít. Nejen jídlem, ale i muzikou. Koncerty v parku ale zarazil covid-19. „Nestěžuju si, všichni jsme na tom stejně. Pořád ale mám plány, že tu budou letos třeba hrát Kosheen a lidi se budou bavit,“ věří.
Na cestě k lepší společnosti navíc připravuje další gastroprojekt, covid necovid. Tentokrát to má být velké. „Tisíc metrů čtverečních, velký zážitkový food court, třeba na Václaváku. Největší fastfood. Kombinace rychlosti, kvality a flexibility. Jedna velká show!“ popisuje.
V každou denní dobu bude mít prý jinou funkci a jídlu budou pomáhat nejmodernější technologie. Teď probíhá výběr ideálního místa v centru Prahy, kde se kvůli důsledkům pandemie překresluje obchodní mapa města. „Cílem je světově unikátní koncept, který má ambici stát se franšízovou sítí,“ věří si byznysmen, kterého ale samotný byznys pro byznys vlastně netěší.
„Víte, vyrostl jsem v podnikatelské rodině, podnikání mám díky tomu v krvi, s inspirací od táty a s jeho podporou jsem vlastně do byznysu vstoupil,“ vypráví o začátcích, u kterých stál i jeho otec Tomáš Lochman s obchody v Celetné či Pařížské ulici v Praze. „Chci to ale dělat jinak než předchozí generace, nic ve zlém,“ říká.
Jak to myslí? Je to trochu soud nad dědictvím 90. let, let gründerského kapitalismu v Česku. „V těch devadesátkách se peníze lehce vydělávaly, ale těžce snášely. Všichni to přece vidíme kolem sebe. Někteří lidé ten tlak peněz neustáli a zamrzla jim srdce. My chceme jiná pravidla. My, naše generace, my to chceme prostě jinak,“ uzavírá.
