Za poslední tři měsíce rozdala vláda Andreje Babiše v rámci takzvané Pětadvacítky z našich peněz už 18,5 miliardy korun statisícům osobám samostatně výdělečně činným – aniž by nějak zvlášť zkoumala, jestli to pro některé z živnostníků nebylo jen příjemné kapesné navíc.
Jenže místo toho, abychom se zajímali, jestli tudy neuteklo z eráru paradoxně mnohem víc peněz, budí větší vášně pomoc, která by neměla nikoho z nás stát ani korunu: státní garance za komerční úvěr ve výši 900 milionů pro aerolinky Smartwings.
Stát se jinými slovy zaručí za úvěr, který by letecká společnost v současné situaci jinak nezískala. A na rozdíl od Pětadvacítky to pro něj bude reálný výdaj jen v případě, že by ho Smartwings nesplatily. Navíc i v takovém případě stát ručí za úvěr jen do výše 80 procent, čili kryje „pouhých“ 720 milionů.
Ano, v zemi, kde si hradní partička potichu jede bůhvíjaké kšeftíky s Čínou a kde premiér čelí podezření, že neprávem inkasuje miliardy z evropských dotací, musíme být a priori podezřívaví a zrovna u Smartwings k tomu najdeme důvodů několik.
Jejich spolumajitel Jiří Šimáně má blízko k Babišovi, téměř polovinu společnosti vlastní čínská státní firma CITIC, která se k finanční injekci sama vůbec nemá, a co hůř, na aerolinky se řítí ještě jedna pohroma, o které se nemluví.
V nejbližší době by měl Ústav pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod zveřejnit závěry vyšetřování incidentu, při kterém letělo loni v létě jedno z letadel Smartwings z Řecka až do Prahy s jedním funkčním motorem. Aerolinkám tak hrozí tvrdá pokuta, škrtající podle informací Forbesu minimálně jednoho investora, který se o Smartwings nedávno zajímal.
Podobné rizikové body zároveň najdete u každé podobně velké společnosti a upírat jí kvůli nim pomoc by nebylo fér – zvlášť když se kvůli své velikosti nemohla přihlásit do ostatních kompenzačních programů, a navíc ani nežádá o kapesné, ale o přímluvu u bank.
Smartwings sice nejsou strategický dopravce, jak samy argumentují, ale jsou už tak velkou společností, že by jejich pád pocítily v Česku tisíce lidí a desítky firem: od pražského letiště, kde aerolinky tvoří 30 procent provozu, přes letiště regionální až po cestovní kanceláře, které jsou na Smartwings z krátkodobého hlediska životně závislé, a také další firmy navázané na letecký byznys.
Pokud by do nich chtěl stát lít peníze nás všech, zpozorněl bych, ale pokud dál nechá škodu napáchanou pandemií koronaviru splácet samotné Smartwings, neděsí mě to. Nebo rozhodně ne tak, jako mě na celé kauze děsí podivně zmatečný postup lidí, kteří o ní rozhodují.
Tedy ministryně financí Aleny Schillerové, která jeden týden všechny vyplaší svým návrhem, že by stát měl Smartwings rovnou celé znárodnit, aby o týden později pomoc firmě zase odmítala. Nebo ministryně spravedlnosti Marie Benešové, když si dodnes myslí, že ve Smartwings mají podíl korejské Korean Air, které ho tam přitom nikdy neměly (a nemají ho už dávno ani v ČSA).
A děsí mě i přístup superministra průmyslu, obchodu a dopravy Karla Havlíčka, který pro změnu podmiňuje státní garanci tak absurdními podmínkami, že se mi chce plakat. Proč by se aerolinky měly zavázat k zachování stejného počtu pracovních míst, když je evidentní, že bez škrtů nemají šanci přežít, a tím pádem ani splatit státem ručený úvěr?
Proč by se měly povinně přejmenovat na ČSA, když to nejzajímavější na jejich byznysu je charterová doprava, se kterou jsou spojeny Smartwings, nikoli někdejší národní dopravce?
A konečně – k čemu je dobrá populistická podmínka, že si majitelé nebudou 10 let vyplácet dividendy, když si můžou z aerolinek snadno stáhnout peníze, které jim mezitím napůjčovali?
Ne, kauza Smartwings neukázala, že se chce někdo neprávem obohatit na úkor nás všech. Jen v plné nahotě odhalila, že když chcete řídit stát jako firmu, potřebujete k tomu také schopné manažery.
