skip to main content
Koronavirus

Komentář: Svoboda tvého ignorantství končí na špičce mé roušky

2 minuty čtení

Už je to uděláno, už je to hotovo. Nouzový stav je za námi, mimořádná opatření sice trvají, ale pandemická zkušenost z nás vyšumí jako bublinky rozpustného céčka, v jehož doprovodu obvykle přecházíme sezonní chřipky.

Ostatně co jiného než chřipečka byl ten nový koronavirus, když u nás v rekordním čase nepozabíjel tisíce a desítky tisíc lidí, jako to zvládá v zemích bez zákazů a plošně nařízených roušek?

Vládnímu chaosu navzdory jsme vyšli z pandemie dobře. Prozatím – a právě díky nařízením, která nám zpětně připadají přehnaná. Chápal bych potřebu vítězoslavně shodit roušku a zhluboka se nadechnout, ale nechápu nutkání ji strhávat ostatním, kdo v jejím nošení hodlají z libovolného důvodu pokračovat.

Nejostřeji tuhle mentalitu posledních dní odrazil prezident České stomatologické komory Roman Šmucler, když se o spoluobčanech v rouškách vyjádřil jako o těch, kdo „dobrovolně nosí náhubek“ – a celou situaci pro sichr přirovnal k osmašedesátému a nástupu normalizace.

Jistě, navléknout si z vlastní vůle a úsudku přes ústa kus látky nebo plastu představuje zhruba totéž co přitakání okupaci cizích vojsk. Šmuclerova hyperbola je absurdní hned na několik způsobů a odráží zkratkovité, hysterické uvažování.

Proč vnímat roušky jako vyjádření strachu?

Nechme stranou, že když zrovna kandidát věd Šmucler nebagatelizuje oběti covid-19 v sociálně vyloučených komunitách, nemá problém odmávat současnou pestrou vědeckou a lékařskou debatu o účinnosti roušek slovy o „medicínském nesmyslu“. Proč ale jejich nošení vnímá jako vyjádření strachu? Takhle na naši první signální působily možná v časech, kdy jsme je ve veřejném prostoru znali jen z tváří asijských turistů.

Reklama

Dnes už jsme podstatně dál, nejen co se roušek týče. Rozlišujeme mezi rukama opláchnutýma a umytýma, dezinfekci mícháme s grácií světových barmanů a kvásek nám roste jako jmění Jeffa Bezose. Zároveň jsme v nedobrovolném domácím vězení začali přemýšlet nad aspekty našich životů i byznysů, potřebujících ozdravit nezávisle na libovolných virech.

Dumáme nad lepším řešením městské nebo letecké dopravy, bavíme se o přínosech a rizicích digitálního trasování, řešíme restaurační koncepty, pivo nebo logistiku – a navrch jsme svou slovní zásobu obohatili o slova typu „ústenky“.

Především ale česká společnost vesměs pochopila, proč právě země s předchozími epidemickými zkušenostmi situaci nepodceňují a nezlehčují.

Vždyť i to poněkud omšelé (a stále nepřesné) srovnávání nového koronaviru s chřipkou je argument pro nošení roušek, nikoli proti. Pokud se stanou běžnou součástí našich ulic v časech podzimních plískanic, nepůjde o ústupek strachu, ale o krok vstříc poučené ohleduplnosti.

Rouška zakrývající tvář je jistě starost navíc. Ale zrovna Roman Šmucler by mohl chápat, že už dávno není tabu.

Reklama
Reklama