Při schvalování státního rozpočtu na letošní rok Ministerstvo financí loni na podzim odhadovalo, že na takzvané windfall tax vybere zhruba sto miliard korun. Letos v dubnu se tento odhad snížil na čtyřicet miliard.
Jak ale ukázaly pololetní výsledky šestice největších tuzemských bank, na které daň z mimořádného zisku dopadne, možná to bude ještě méně. Nad opodstatněním zvláštní daně se v komentáři zamýšlí portfolio manažer společnosti Cyrrus Tomáš Pfeiler.
Intuitivní logika napovídá, že se bankám daří, když jdou úroky nahoru. Rok 2022 se nesl přesně v tomto duchu. Výsledovkám finančních domů poskytl úrokový cyklus ČNB vítanou podporu.
Peněžní ústavy ale byly postupně konfrontovány řadou méně příznivých faktorů: koncem zvedání sazeb, windfall tax a inflačním prostředí propisujícím se do vyšších nákladů. Ty způsobily, že většina velkých tuzemských bank utrpěla pokles zisků.
Společným jmenovatelem pro finanční domy bylo snížení čistých úrokových výnosů. Pokles tohoto klíčového ukazatele souvisí s ukončením cyklu zvedání sazeb v červnu loňského roku.
Platí, že pokud úroky rostou, mají banky tendenci nejprve zdražovat úvěry a s určitým zpožděním teprve začít výrazněji úročit depozita. Pokud však centrální banka sazby dále nezvedá, odpadají benefity v podobě dalšího zvyšování sazeb na úvěrech a finanční domy postupně jen dorovnávají úroky na depozitech, což přispívá k erozi marží.
Tento proces windfall tax umocnila. Debaty o jejím zavedení zrychlily tempo zdražení depozit a banky začaly nárazově a synchronizovaně zatraktivňovat úročení úložek na přelomu třetího a čtvrtého kvartálu loňského roku. Určitou motivací bylo optimalizovat dopady této daně – finanční domy preferovaly možnost prostředky „darovat“ klientům s cílem si je „zaháčkovat“.
Původní odhady vlády, že by windfall tax mohla jen od bank přinést desítky miliard korun, působí mysteriózně a jsou jen obtížně ospravedlnitelné ekonomickou logikou.
Bezprostředně po zavedení představoval realistický roční výtěžek šest až osm miliard korun. Ve chvíli, kdy profity meziročně klesají, se jako smysluplnější odhad jeví zhruba dvě až tři miliardy. Daň z mimořádných zisků je tak toxickým nástrojem. Krátkodobě sice pomůže naplnit státní kasu, ale její dlouhodobé dopady jsou zhoubné.
Způsobuje zhoršenou čitelnost České republiky jako destinace pro zahraniční investice. Naše země přitom pro zahraniční investory dlouho fungovala jako magnet. Nekoncepčně stanovené daně však mohou tuto dlouhodobě budovanou reputaci bleskově ukončit.
Na převažující negativa windfall tax poukazují kroky italské vlády. Po oznámení o zavedení odvodu z mimořádných úrokových výnosů zažily akcie bank na apeninském poloostrově volný pád – z hodnoty finančních domů ukrojila tato zpráva deset miliard euro.
Proto tamní autority přistoupily k určitému změkčení parametrů. I tak však tyto kroky investory frustrují. Hrozba nadměrné regulace či daňové choutky evropských politiků vedou ke strukturálně nižším valuacím zdejších bank oproti americkým protějškům.
Současně platí, že v tuzemském prostředí byla windfall tax stanovena amatérským způsobem. Finanční domy mají plejádu možností, jak optimalizovat její dopad. Nejtriviálnější cestou by byla realizace ztrát na dluhopisových portfoliích, což je operace, která by snížila čistý zisk, ale neměla reálný dopad na peněžní toky.
Tuzemské peněžní ústavy zvolily variantu zatraktivnit úročení pro klienty kvůli poměrně konkurenčnímu charakteru českého bankovnictví.
Za potenciální přínos daně z mimořádných profitů můžeme považovat její protiinflační charakter. Vyšší úroky na běžných a terminovaných vkladech motivují domácnosti k preferenci úspor nad spotřebou, což napomůže odeznění neřízených cenových tlaků.
