Osmiletý mandát Christine Lagarde, která stojí v čele Evropské centrální banky (ECB) od roku 2019, se pomalu chýlí ke konci. Už příští rok na podzim povede tuto klíčovou evropskou instituci někdo jiný. Kdo jsou nejžhavější kandidáti na nástupce francouzské političky? A jak by se pod jejich vedením proměnila měnová politika eurozóny?
Centrální banku čeká v roce 2027 společně s výměnou hlavní šéfky i masivní reorganizace, při které by mohly být nahrazeny až dvě třetiny jejího současného vrcholového vedení. To je konec jedné éry, a její další měnová politika se tak může ve srovnání s tou současnou proměnit k nepoznání. Záležet bude samozřejmě zejména na tom, kdo se stane novou hlavou tohoto evropského kolosu.
I když se může zdát, že do střídání prezidentů je ještě daleko, politický boj o prestižní pozici již hoří na plné obrátky.
Ostatně tomu tak bylo i při minulé volbě, kdy se závod o post nejmocnějšího centrálního bankéře v Evropě, kterého jmenuje Evropská rada, stal předmětem dlouhého zákulisního handrkování, jež se táhlo až do poslední chvíle. Lákadlem je i to, že se jedná o nejlépe placenou funkci v rámci Evropské unie, prezident ECB si může ročně přijít až na 726 tisíc eur (více než sedmnáct a půl milionu korun).
První dva adepti na budoucího prezidenta Evropské centrální banky se o tuto roli přihlásili sami a oba pocházejí z Německa. Mimochodem, za 29 let trvání ECB ji ještě žádný Němec neřídil. Prvním z nich je devětapadesátiletý Joachim Nagel.
Nagel je německý ekonom a bankéř, který od ledna 2022 zastává funkci prezidenta německé centrální banky. Je tedy členem Rady guvernérů Evropské centrální banky a mezi jeho další funkce patří také pozice guvernéra v Mezinárodním měnovém fondu.
Ještě než nastoupil do vedení Bundesbanky, působil jako zástupce vedoucího bankovního oddělení v Bance pro mezinárodní platby (BIS) a byl členem představenstva bankovní skupiny KfW a též členem Výkonné rady Deutsche Bundesbank.
Nagel je nepřítelem příliš rozvolněné měnové politiky a zastáncem vize „investiční unie“, která by podporovala drobné evropské investory ve financování důležitých infrastrukturních projektů (například energie či obrana). Pokud by tedy byl zvolen do čela ECB, byl by nejspíš pravým opakem Lagarde.
Druhým adeptem z Německa, který se o funkci šéfa ECB uchází, je současná členka výkonné rady ECB Isabel Schnabel.
Foto Leonhard Lenz/Wikimedia Commons/CC BY 4.0/https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Joachim_Nagel_at_WDR_Europaforum_of_Republica25_2025-05-26_07.jpg
Čtyřiapadesátiletá Schnabel je opět vlivná německá ekonomka, od ledna roku 2020 zasedá jako členka Výkonné rady Evropské centrální banky, kde má na starosti tržní operace, výzkum a statistiku.
Před svým nástupem do ECB se věnovala akademické dráze, mezi její hlavní výzkumné oblasti patří bankovnictví, mezinárodní finance a hospodářské dějiny a byla profesorkou na Univerzitě v Bonnu. Zasedala také jako členka Německé rady ekonomických expertů.
Jako členka Rady guvernérů ECB je známá svým „jestřábím“ postojem k měnové politice a je bojovnicí proti inflačním tlakům. Odbornou veřejností je vnímána jako jedna z nejvýraznějších osobností rady.
Dalším žhavým adeptem, kterého favorizuje hlavně odborná veřejnost, i když nejhlasitěji ta španělská, je Pablo Hernández de Cos.
Hernández de Cos je čtyřiapadesátiletý španělský ekonom a bankéř, který od roku 2018 zastává funkci guvernéra Banco de España, tedy španělské centrální banky, a vedle toho působí jako člen Řídící a Generální rady ECB a předsedá Basilejskému výboru pro bankovní dohled.
V minulosti působil jako ředitel pro ekonomickou analýzu v Banco de España, byl členem Výboru pro hospodářskou politiku Rady ECOFIN Evropské unie a pracoval jako poradce ve Výkonné radě ECB.
Pokud jde o jeho postoj coby centrálního bankéře, je často označován za technokrata, který spíše ignoruje politické tlaky a řídí se především daty. Upřednostňuje realistické centrální bankovnictví, které řeší rostoucí dluh, nebankovní finanční rizika a inflaci a finanční stabilitu. Kromě toho prosazuje prohlubování jednotného evropského trhu a strukturální reformy.
Posledním v současnosti výrazným kandidátem je osmapadesátiletý Klaas Knot. Knot je nizozemský ekonom a bankéř, který od 1. července roku 2011 zastával pozici prezidenta De Nederlandsche Bank, tedy nizozemské centrální banky.
Foto Profimedia
Jeho druhé sedmileté funkční období guvernéra skončilo loni v červnu. Jako člen Rady guvernérů Evropské centrální banky byl považován za vlivného jestřába, a řadí se tak mezi další výrazné bojovníky proti inflaci a zastánce vyšších úrokových sazeb. V ECB by se pravděpodobně opět věnoval hlavně měnové politice zaměřené na stabilitu.
Od prosince roku 2021 navíc působil jako předseda Rady pro finanční stabilitu (FSB), mezinárodního orgánu dohlížejícího na globální finanční systém. Před nástupem do čela DNB pracoval mimo jiné pro Mezinárodní měnový fond a nizozemské ministerstvo financí. V současnosti pracuje i jako profesor měnové stability na Amsterodamské univerzitě.
Vedle těchto čtyř osobností občas probleskují některá další jména, u žádného ale zatím nenalezneme výraznější podporu.
Jedním z nich je například guvernér francouzské centrální banky François Villeroy de Galhau, který je ale starší než kdokoli z uvedené čtveřice. Je mu už 66 let, a mandát by tak musel v případě svého vítězství zastávat do svých pětasedmdesáti.
Kdo má tedy největší šanci usednout do křesla příštího šéfa nejmocnější evropské bankovní instituce?
To je zatím překvapivě těžké zodpovědět. Kdybychom měli soudit podle poslední volby, tak by to nakonec nikdo z největších favoritů být nemusel.
Hlavní adepti na šéfa ECB se objevili až v závěrečných fázích boje jako výsledek nejrůznějších kompromisů a současná šéfka ECB patřila mezi ty nejméně pravděpodobné vítěze.
