Jak snížit vysoký schodek státního rozpočtu? Otázka, kterou si poslední měsíce kladou nejen vládní představitelé. Jedním z mnoha návrhů, které zmínil ministr financí Zbyněk Stanjura, představuje také zrušení podpory státu u stavebního spoření. Produktu, jemuž česká společnost důvěřuje a má ho ráda.
Tuto formu dlouhodobého spoření u nás v současnosti využívá přes tři miliony lidí a jeho obliba nikterak neklesá. „Stavebko“ totiž zajišťuje možnost stabilního spoření, nepodléhajícího tolik tržní situaci, a hlavně stabilně levného úvěrování, pokud jsou finance účelově využity a jsou splněny podmínky pro získání řádného úvěru. Atraktivitu produktu podporuje i fakt, že se jedná o de facto jedinou formu spoření „už od kolébky“.
Ročně stát podpoří stavební spoření částkou kolem čtyř miliard korun. Nelze se proto divit, že kritika státní podpory stavebního spoření se logicky opírá o vidinu značných úspor. Často a rádo se však zapomíná, že tento finanční nástroj svými benefity pro společnost ve vztahu k bydlení daleko přesahuje náklady eráru.
Podle odhadu Svazu podnikatelů ve stavebnictví přináší každá jedna koruna, která jde do stavebnictví, díky multiplikačnímu efektu až tři koruny české ekonomice. Loni stavební spořitelny poskytly účelové úvěry na bydlení v hodnotě 110 miliard korun a velká část z těchto peněz směřovala na rekonstrukce, ať už do nákupu materiálů, či zaměstnání řemeslníků nebo na investice do zelených energií.
Ze stavebního spoření se navíc stala vstupní brána pro financování alternativ ke koupi nových bytů, což je obzvláště dnes velice důležité. Úvěr ze stavebního spoření (nebo překlenovací úvěr) je v podstatě jediný nástroj pro financování družstevního bydlení a je vhodný také pro financování rekonstrukcí v bydlení nájemním. Obě tyto formy se jeví jako klíčová řešení současné bytové krize a v budoucnu nám mohou pomoci s revitalizací stávajícího bytového fondu, který – ať chceme, nebo ne – postupně stárne.
Zároveň úvěry ze stavebního spoření nešponují poptávku po investičních nemovitostech, protože mohou být účelově využity pouze na financování potřeb spojených s vlastním bydlením. Pomoci mohou rovněž při řešení současné energetické krize – využitím peněz na úsporná energetická řešení umožňují rozložení splátek na dlouhá časová období.
Na státní podporu se přitom nemusí nahlížet pouze jako na nástroj přímé podpory stavebního spoření. Je to mimo jiné odměna lidem, že poskytují peníze na dobu nejméně šesti let dalším zájemcům o úvěry na bydlení s jasným účelem. Dlouhodobě se totiž ukazuje, že systém stavebního spoření je velmi efektivní.
Aktuálně je 96,4 procenta peněz v systému poskytnuto účelově na bydlení. Rovněž je stavební spoření také významným pilířem finanční gramotnosti v Česku. Pokud se tedy státní podpora zruší, je zřejmé, že atraktivita produktu klesne a lidé nebudou mít motivaci spořit dlouhodobě. Rozhodně nepřestanou spořit úplně, peníze přesunou jinam, patrně na spořicí účty.
To však znamená, že prostředky, které by mohli využít na financování bydlení, nejspíš skončí jinde. Ti, kteří by chtěli dosáhnout na úvěry u stavebních spořitelen, by totiž nemuseli pochodit: sektor, který nemá zajištěné financování, ho nemůže zároveň poskytovat. V tomto je bankovní matematika jasná a neúprosná.
V případě zrušení podpory by stát neměl měnit již uzavřené smlouvy, což historicky potvrdil už ústavní soud, a věřím, že alespoň v tomto ohledu bude zachována právní jistota. Zároveň by to znamenalo, že požadované úspory ze zrušení by se stejně projevily až za několik let.
Systém stavebního spoření funguje, a pokud jej necháme padnout, nebude snadné ho znovu vybudovat. Dlouhodobost, stabilita i tradice celého systému může být stěží něčím nahrazena. Měli bychom se spíše zaměřit na to, jak systém vylepšit a ještě lépe zacílit na dosažitelnost bydlení s podporou státu. To bude v době setrvalé krize dostupnosti bydlení obzvláště důležité.
Autor je místopředseda představenstva v Moneta Stavební spořitelna (dříve Wüstenrot – stavební spořitelna).
