Dřív byl švec v každé ulici, dnes je tohle řemeslo v Česku záležitostí několika desítek nadšenců, kteří do jeho tajů pronikali nejčastěji jako samouci. Vzdělání pro zakázkové ševcovství u nás totiž chybí. V pražských Dejvicích svoji dílnu provozuje i sedmačtyřicetiletý Benjamín Hrubeš, pro kterého je tato práce splněným snem.
Čokoládově hnědé, černé, béžové i červené nebo šedé. Pečlivě opracované kvalitní hovězí kůže, které pocházejí z mnoha zemí světa, propůjčují ševcovské dílně v pražských Dejvicích nenapodobitelnou vůni.
Tradičním přírodním materiálem to ale teprve začíná. Z kůže se vyříznou jednotlivé části obuvi, pak už přijdou na řadu ševcovská kopyta, kosicí a šicí stroje, brusky, ruční lisy na podešve, šídla, jehly, kladívka, ostré nože, lepidla – ale hlavně desítky hodin ruční práce.
K řemeslu se zakázkový švec Benjamín Hrubeš dostal oklikou. Na pražské ČVUT vystudoval biomechaniku a endoprotetiku se zaměřením na pohybový aparát dolních končetin. Tedy obor, na nějž se ročně zapisují obvykle dva studenti, kteří jsou na konci studia schopní navrhnout úplné nebo částečné náhrady kloubů rukou a nohou.
„Uplatnění bylo vlastně minimální a veskrze teoretické. Už při škole jsem pracoval na Akademii věd v Ústavu teoretické a aplikované mechaniky, kde jsem seděl u počítače, algoritmicky modeloval klouby, podroboval je hypotetickému zatížení, prováděl výpočty a analýzy,“ vzpomíná Benjamin Hrubeš, pro nějž se obor neukázal natolik kreativním, jak doufal.
„Nenaplňovalo mě to a neměl jsem dostatečnou ctižádostivost. Místo toho jsem utíkal do garáže,“ říká svérázný muž v kožené zástěře, který i během rozhovoru namáčí hadřík do vosku a leští jím koženou polobotku. Onou garáží myslí svoji první amatérskou ševcovskou dílnu, kterou si mimo práci budoval.
Po získání inženýrského titulu chvíli pracoval ve výpočetní firmě, kde testoval GPS systémy do aut, ale ještě ve zkušební době odešel.
„Zjistil jsem, že nemůžu chodit do práce v kravatě, loajálně se usmívat, a přitom mít v duši neklid, v hlavě hukot a přetlak touhy pracovat a žít úplně jinak. Šel jsem na pracák a nějakou dobu se snažil přežívat z laické výroby obuvi a pomalu pronikal do řemesla. Postupně jsem získal klientelu, dostal se do povědomí a už přes dvacet let se zakázkovým ševcovstvím živím na plný úvazek,“ říká.
Foto poskytl Benjamín Hrubeš
Vraťme se ale ještě trochu v čase. Už jako dítě Ben Hrubeš stále toužil něco vytvářet. Díky tatínkovi, který byl zapálený kutil, měl doma slušné zázemí v podobě dobře vybavené dílny. Na základní škole se s kamarády nadchl do fantasy literatury, společně si v přízemí paneláku na pražském Jižním Městě zřídili klubovnu vyzdobenou kožešinami, napodobeninami fiktivních zbraní a vyráběli si kostýmy oblíbených postav.
Hrubeš si nejvíc zamiloval americký fantasy příběh Barbar Conan, bavily je ale i klasické kusy jako Zaklínač, Pán prstenů, Warhammer nebo Les mytág.
„Na nohy jsme taky něco potřebovali. Zjistil jsem, že tátův letitý opravárenský stroj, na němž si upravoval a záplatoval svoje oblečení na motokros, dokáže prošít i silné materiály, jako je kůže, a dají se na něm vyrábět boty. Léta jsem na něm šil úplně všechno, až postupem času jsem si dílnu začal vybavovat specializovanými obuvnickými stroji,“ popisuje Hrubeš a ukazuje na více než sto let starý původní stroj, který ze sentimentu ve své dílně stále má.
Zatímco dnes je možné s trochou šikovnosti naučit se šít boty i přes videa na Youtube, před více než dvěma dekádami, kdy začínal Ben Hrubeš, byly podmínky poněkud náročnější.
„Učňovské školství, které by vychovávalo praktického ševce, neexistuje, za posledních patnáct let bylo jen pár pokusů obor otevřít, ale všechny ztroskotaly. Navíc se nevyučuje ruční zakázková výroba obuvi, učňové se tam připravují na to, aby zvládli práci u pásu v průmyslové výrobě. To jsou dva odlišné světy,“ vysvětluje.
„Celé obuvnické řemeslo vzalo zasvé v době, kdy bylo na své nejvyšší úrovni v mistrovství provedení. Tedy ve chvíli, kdy ho začal likvidovat nejdřív velkotovárník Tomáš Baťa a potom bolševik velkosériovou výrobou,“ popisuje.
Zatímco kdysi podle něj býval švec v každé ulici, on na přelomu milénia neměl, od koho se učit. „Potřeboval jsem navázat na klasickou práci mistrů, kteří dokázali ušít nádherné, perfektně provedené boty. Ale já nenašel nikoho, kdo by si to pamatoval,“ líčí Hrubeš, který se do tajů ševcovského řemesla pustil jako samouk.
Foto poskytl Benjamín Hrubeš
Učil se třeba tak, že rozpáral staré boty a studoval, jak je která část udělaná. „Byla to dlouhá cesta plná slepých uliček. Nešlo by to bez přesvědčení, chuti a síly porvat se s tím. První páry bot rozhodně nebyly nic, čím bych se chlubil. Nakonec jsem ale ze sebe ševce vydřel.“
Své poznatky sdílel i s Erikem Martinem Lawartem, který je jen o pár let starší, prošel si podobnou cestou a dnes je asi nejvýznamnějším českým ševcem s dílnou v centru Prahy. Společně s hrstkou dalších se vytrvale snaží o obrodu ševcoviny, kterou zvedli z popela.
Komunita je malá, v Česku funguje kolem dvou desítek zakázkových ševců. „Rivalita mezi námi není, dokonce si předáváme zakázky, když nestíháme. Každý rok se také scházíme na cechovním sletu a sdílíme své zkušenosti,“ dodává Hrubeš.
O fantasy příbězích nebyla řeč jen tak náhodou. Češi jsou velkými příznivci cosplaye neboli kostýmních her, kde se převlékají za oblíbené hrdiny, populární je i historický šerm. Pro fanoušky jsou k dispozici specializované e-shopy, které nabízejí dobové kostýmy a nejrůznější doplňky včetně bot.
Právě pro jeden takový v počátcích své činnosti dodával boty i Ben Hrubeš. Podle katalogu si zákazníci mohli objednat konkrétní model a švec jim ho na zakázku ušil.
„Hodně se to rozjelo, musel jsem najít větší prostory, vzít další tři lidi, abych dokázal plnit závazky. Ale ta práce mě přestala těšit, vyrábělo se zhruba deset typů bot stále dokola – rytíř, mušketýr, viking, černé, hnědé, špičaté, kulaté… Nebyl prostor na vlastní rukopis nebo invenci,“ vzpomíná s tím, že sice dával práci lidem, ale sám dělal, co ho nebavilo – sháněl zakázky, řešil administrativu a agendu dílny, vedl a kontroloval lidi, jezdil pro kůže a materiál, ale i servisoval stroje a uklízel ševcovnu.
„Nakonec jsem s tím seknul, předal výrobu svému tovaryši Lucasovi, kterému se velmi daří, dělá opravdu velké obraty, dobře se tím uživí. Já se přesunul od historických bot k vyšší ševcovině, tedy moderním, vyspělejším botám, které mají přidanou hodnotu, dají se nosit do společnosti a prostě dělají parádu. Takové boty považuji za vrchol našeho řemesla,“ říká Hrubeš.
Do zakázkového ševcovství k němu chodí veskrze dva typy lidí. Buď to jsou ti, kteří těžko seženou boty v běžné konfekci, tedy mají nohu příliš velkou, naopak malou či mají třeba atypické chodidlo.
„Většina zákazníků sem ale přijde spíše z duševní potřeby. Opravdu chtějí mít botu ušitou přímo pro sebe a často právě ode mě. Jsou to lidé, kteří jsou přemýšliví, mají slušný přehled o světě, vědí, co chtějí. Důležité pro ně je, že výroba je etická a boty jim dlouho vydrží,“ vysvětluje.
Foto poskytl Benjamín Hrubeš
„Obvykle jsou dobře situovaní, nechávají si šít oblek na míru a chtějí si k tomu nechat ušít boty a třeba i opasek ve stejném designu. Bývají to pěkná setkání a debaty. A taky se často vracejí pro další páry,“ dodává švec Hrubeš.
Oproti běžně dostupné obuvi, která se nejčastěji vyrábí metodou lepené konstrukce, dokáže zakázkový švec zákazníkovi nabídnout až deset různých konstrukcí, kterými se, zjednodušeně řečeno, dá připevnit svršek ke spodku.
Každá má dopad na vzhled i funkci boty a samozřejmě také na cenu. Boty od Bena Hrubeše začínají zhruba na dvanácti tisících korunách, horní hranice se pohybuje i kolem šedesáti tisíc korun.
Zájem lidí je veliký a zakázky má švec domluvené na měsíce dopředu. Jeden pár obuvi na zakázku mu trvá ušít deset až čtyřicet hodin podle typu, měsíčně tedy dokáže ušít třeba jen čtyři páry. Materiál přitom tvoří zhruba čtvrtinu ceny, zbytek je lidská ruční práce.
„Dřív mívali lidé jen několik párů bot za život, kdežto dnes je obuv spotřební zboží. Boty od zakázkového ševce mohou vydržet desítky let, pokud se o ně člověk správně stará a používá je k účelu, ke kterému jsou vyrobené,“ upozorňuje Hrubeš, který na své zboží poskytuje doživotní servis, například opatření novou podrážkou.
„V jiných oborech bych asi vydělal víc, ale nebyl bych šťastnější. Když se člověk na trhu chytne, je spokojenější, než kdyby seděl třeba na úřadě a vykonával vysoce intelektuální náročnou funkci,“ uvažuje.
„Tvoření rukama je zábavné a mně se poštěstilo, že se jím můžu živit. Na řemeslu se mi líbí, že jeden den něco začnu a druhý den je to hotové. Nemusím se k tomu vracet, tedy nerad bych se k tomu vracel, proto to dělám poctivě,“ zakončuje své vyprávění muž, pro něhož je klíčovou hodnotou svoboda.
„Nejen v tom, že svůj produktivní čas můžu věnovat tomu, co mě baví, ale i v tom, že si můžu své zákazníky vybírat.“
