Žulový pomníček v parčíku poblíž dačického kostela svatého Vavřince vypadal toto pondělí jinak než obvykle. Na jeho vrcholu seděla fialová party čepička a na soklu bylo barevné blahopřání s výraznou číslovkou 180. Přesně před tolika lety vznikla v Dačicích kostka cukru.

Hodilo by se, aby byl celý tento příběh sladký, jenže život nekopíruje lidská přání, takže do sladkých tónů se vkrádají i ty hořké. Naštěstí ne tak hořké, aby sladkost přebily. To zásadní zůstává: kostka cukru, na jejíž výrobu byla udělena licence 23. ledna 1843, je dodnes praktickou a používanou věcí.

Hořké je, že vynález Jakuba Kryštofa Rada nezachránil dačickou rafinerii, kde byl vyroben – podnik zanikl pouhých devět let poté, co v jeho útrobách dostal cukr kubistický tvar. Hořké je i to, že se na Radovu invenci v průběhu dalších let pozapomnělo, respektive bylo to hořké, dnes už zapomenutí rozhodně neplatí.

Jakub Kryštof Rad, rodák ze švýcarského Rheinfeldenu, přišel do Dačic z Vídně. Povolali ho odtud akcionáři cukrovaru a dnešním slovníkem by se dalo říct, že přišel jako krizový manažer.

Rafinerie založená ve městě roku 1833 se kvůli aktivitě podnikatele Františka Grebnera dostala do finančních problémů, takže ho převzali Grebnerovi společníci a z jejich vůle se řízení ujal Rad.

Jak praví jedna z ekonomických pouček, z krize je třeba se proinvestovat, a čerstvě dosazený pan ředitel se touto poučkou řídil. Začal s rozšiřováním výrobních prostor, což vyvrcholilo postavením nové haly, pořídil nové stroje včetně parního, který byl první ve městě.

Zavedl též výrobnu kandovaného ovoce, cukrovinek a čokolády a tento sortiment odebírali obchodníci z Vídně, Pešti, Lince či Lvova.

Ačkoli pro výrobu cukru nebyly v kraji ideální podmínky – zejména kvůli nadmořské výšce, která nebyla dvakrát vhodná na pěstování cukrové řepy –, podnik pod vedením šikovného odborníka prosperoval.

Radova šikovnost ani erudovanost však za vynálezem cukrové kostky nestály. Jestliže by chtěl člověk rozporovat banálním příslovím „za vším hledej ženu“, pak by se měl při argumentaci obloukem vyhnout Dačicím. Za jejich zdaleka nejproslulejším produktem totiž žena stojí.

S manželkou Julianou zplodil Jakub Kryštof Rad dohromady šestnáct dětí a i kostka cukru byla v přeneseném slova smyslu jejich společným dítětem. Přispěla k tomu i náhoda: paní ředitelová rozhodně necukrovala, když si v létě 1841 poranila prst při snaze odseknout z homole cukru malý kousek.

Úrazy tohoto druhu zažívaly hospodyňky v těch časech běžně. Kromě toho byly homole nepraktické, protože se špatně balily, přenášely, jejich dlouhé sušení prodlužovalo výrobní proces a při jejich porcování vznikaly nepatrné, přesto zbytečné ztráty.

„Nemohli byste s tím něco udělat?“ obrátila se údajně Juliana Radová na manžela a další úředníky při společném obědě a ti mohli její poraněný prst vnímat jako memento.

Jakub Kryštof Rad ho vnímal i jako výzvu: za pár týdnů, během nichž se léto 1841 proměnilo v podzim, překvapil ženu malou bedničkou. Byly v ní kostky cukru. Rad na jejich výrobu zhotovil lis a dvorská komora ve Vídni mu posléze udělila privilegium, na jehož základě „vyplivovala“ dačická fabrika cukrové kostky ve velkém množství a mohla je nabízet na trh.

Dělo se tak pod prozaickým názvem Thee-Zucker (Čajový cukr). Na původní etiketě byla vyobrazena dačická rafinerie a balíček, kde bylo 250 kostek, stál padesát krejcarů. To nebylo úplně málo, šlo zhruba o denní mzdu zapracovaného zedníka. Sladký život, dolce vita, zkrátka nebyl pro každého.

Patent na výrobu kostek zakoupilo Prusko, Bavorsko, Sasko, Švýcarsko a Anglie.

Ale každého sladký život zajímal: patent na výrobu kostek záhy zakoupilo Prusko, Bavorsko, Sasko, Švýcarsko a Anglie.

V samotných Dačicích pracovalo nakonec šest lisů, které zvládly vyrobit přes tunu kostek za den. Jenže profit továrny a její vzmach podpořený ředitelovým vynálezem se podobal smělému letu ptáka, jehož vzápětí srazí k zemi výstřel lovce. Ránou pro rafinerii byla všeobecně neblahá hospodářská situace plus zmiňovaná skutečnost, že se nacházela mimo cukrovarská centra a nevedla tam tehdy ani železnice.

Krach podniku nastal, když už Rad nebyl ředitelem: roku 1846 na funkci rezignoval a vrátil se zpět do Vídně, kde po dalších pětadvaceti letech zemřel. Ještě tak stačil zaznamenat, že o to, co díky manželce vymyslel, ztrácí svět zájem. Nestačil již naopak zaznamenat opětovný zájem, který vrátil cukrovou kostku natrvalo do spotřebitelského života.

Alea aicta est – kostky jsou vrženy! Ty z Dačic dobyly svět spolehlivěji a impozantněji než Gaius Julius Caesar.