Náš zákazník – náš pán. To jsou slova, která jsou napsaná na stěně dílny Brašnářství Tlustý a spol., za kterým stojí jeho spoluzakladatel a majitel Ivan Petrův. Náš zákazník – náš hejl, kterého je dobré taky oblbnout a podojit, když je to během plonkové sezony potřeba, nabízí se teď na stejnou zeď dopsat.
Začnu jiným příběhem. Loni před koncem roku jsem sledoval a popisoval boj o přežití moravské sklárny Květná 1794, kde se sklo bez přerušení vyrábí víc než dvě století. Tradice jako hrom, krásné výrobky a skoro dvě stovky zaměstnanců.
Jenže sklárně se dlouhodobě nedařilo a její majitel, český průmyslník Lubomír Cerva, po měsících nošení vlastních peněz do fabriky rozhodl, že dál už takhle podnikat nemůže, a ohlásil konec. Pro nešťastného byznysmena „osobní prohra za 100 milionů“, jak Forbesu v rozhovoru přiznal. Pro malou vesničku na česko-slovenském pomezí to byla rána. Frustrace, zklamání, slzy, které se po tvářích koulely i chlapům u pecí s rozžhavenou sklovinou.
Do jejich zhasnutí tehdy zbýval měsíc a kus. Poslední týdny, kdy se daly ručně foukané sklenice na víno a další famózní věci z Květné objednat. „Ve Forbesu rádi podporujeme tradiční české firmy, českou tvorbu, český design. A zprávy tohoto typu nás nesmírně mrzí,“ napsala v předvánočním komentáři kolegyně Irena Cápová, která tak vás, čtenáře Forbesu, vyzvala, k poslednímu nákupu. A stalo se něco krásného – Květná byla tak moc zahlcená objednávkami, jak to snad nikdy nezažila.
Stalo se ale ještě něco dalšího, mnohem důležitějšího. Do firmy vstoupili investoři, kterým příběh sklárny a práce sklářů učarovaly tak moc, že to riskli, sklárnu koupili a Květná 1794 jede dál. Sice s méně lidmi a s upraveným byznys plánem, ale žije. Co se z toho dalo odnést pro nás „zvenku“? Hlavně pocit, že Češi byznys, který je jim blízký, padnout nenechají.
S Brašnářstvím Tlustý a spol. to ještě včera vypadalo podobně jako s Květnou 1794 loni v prosinci. „Tohle se nepíše lehce. Visí nad námi krach. Reálný, opravdový krach. Po jedenácti letech dřiny. Bez prodeje není výroby. I když makáme ze všech sil, dáváme lidem nejlepší, co dovedeme, nedokážeme ufinancovat provoz. Je to kritické. Máme nyní pár dnů, než na nás dopadne Damoklův meč. Obstavení účtů. Insolvence. Konec,“ stálo ve facebookovém postu, který zároveň nabízel řešení, jak z problému ven.
„Kupte si dnes něco pěkného. Dnes, ne zítra. Umožníte nám pokračovat dále. Každá koruna pomůže. Budeme jen rádi, když si koupíte náš výrobek. Jakýkoli,“ pokračoval Ivan Petrův s dodatkem, že je otevřený jednat s investory.
Češi okamžitě pochopili vážnost situace a e-shop brašnářství zahltili tak moc, že e-shop přestal fungovat. Kdo to viděl, prožíval lítost na druhou, protože tušil, že když si něco pěkného neobjedná dnes, může být pozdě.
Jenže neuplynulo ani dvacet čtyři hodin a místo toho je tu myšlenka „ještěže jsem si nic neobjednal“. Ivan Petrův totiž přiznal, že si trošku zapřeháněl, že „možná použil expresivní slova“, že řeči o krachu a Damoklovu meči „nebyly oficiální stanovisko“. No, uffff…
Když píšu tento text, venku právě prší a já myslím na mého oblíbeného zmrzlináře, který nejspíš nešťastně kouká na ty samé mraky a marně čeká na zákazníky, kteří dnes nepřijdou. Krach! Insolvence! Damoklův meč!
Možná by měl tedy co nejdřív udělat jednu věc: dát na sociální sítě srdceryvnou zprávu o tom, jak krachuje, končí, jak kvůli tomu skončí dodavatelé lesních jahod, jak bude muset děti odhlásit z kroužku kreslení, protože bude muset prodat jejich štětce, jak jejich džungarský křečík pojde hladem, protože nebude na oblíbené proso… Ono to určitě zafunguje a zákazníci se chytnou…
Co tím chci říct? Že pan Petrův tímhle krokem nejspíš totálně znechutil tisíce lidí ochotných pomoci dalším českým podnikatelům a jejich zaměstnancům, kteří pomoc někdy budou na rozdíl od Brašnářství Tlustý opravdu akutně potřebovat, což se může stát dnes, zítra, za rok… Protože co když to i příště bude zase stejně zoufalý marketingový pokus, jak si během co nejkratší doby přihrát co nejvíc objednávek?
