Ještě tři dny máte na to, abyste v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze viděli výstavu výjimečné umělkyně, prostřednictvím jejíhož díla dostanete jízdenku zpět do dětství.
S Terezou Talichovou se scházíme v jejím studiu ve funkcionalistické budově Mánesa. „Každý den, kdy mohu prezentovat svoje figurky v tak prestižní instituci a vedle mého idolu Minky Podhajské, je pro mě splněným snem,“ líčí s nefalšovaným dojetím v očích.
Co na výstavě s podtitulem Hračky a objekty můžeme vidět?
Do vitrín se vešel průřez celou mojí tvorbou, uvidíte figurky mé značky Tititi od roku 2019 do současnosti. Na výstavě jsou ukázky ze všech sérií i většina solitérních figurek. Velkou část zapůjčil můj hlavní sběratel, který Tititi objevil hned na začátku, první figurku si stačil koupit i z úplně první série oceněné na Designbloku 2019. Prozatím jich má osmatřicet.
Co tvého sběratele nutí dávat dohromady tak velkou kolekci?
Rodiče má výtvarníky, sám také kreslí, miluje barvy. Říká, že se nadchl právě pro to spojení barvy, sochy a určitého charakteru. Že mé objekty nejsou jen dekorativní. Série reedic podobných sošek od Alexandera Girarda ho omrzely, protože se opakují, u Tititi ho zaujala větší originalita. Většinu charakterů totiž vytvářím jen v jednom kusu.
A pro tebe byly Girardovy sošky inspirací také? Většinou zmiňuješ české užité umění, tradici Artělu a Minku Podhajskou…
Určitě. Byla jsem v šoku, když jsem na ně během studijního pobytu v Paříži narazila v design shopu jednoho muzea. Byl to pro mne obrovský objev, teprve pak je u nás začala prodávat Vitra. A také až teprve pak jsem objevila české „artělovské“ figurky. Takže Girard pro mě existoval dřív než Minka.
Jako úplně první mi ale paradoxně učarovaly figurky z ještě vzdálenější kultury – japonské, typu kokeshi. Bylo mi asi čtrnáct let, když mi jeden jejich set přivezl táta přímo z Japonska, kde koncertoval (Jan Talich – violista, zakladatel věhlasného Talichova kvarteta, pozn.red.).
Na co bys na výstavě upozornila?
Na tři původní postavičky Minky Podhajské, které mi do expozice zapůjčilo Uměleckoprůmyslové museum v Praze (UPM). Což není jen tak, protože oproti obecným předpokladům je dost komplikované z archivu taková díla vyzískat. Úplně prvotní idea výstavy, když jsem ji s kurátorkou Marií Míčovou začaly připravovat, byla taková, že půjde o dvojvýstavu, mezigenerační dialog hraček. Nakonec vedle mých figurek stojí Minčin Čte v soumraku, Mlsnej a Hlava, u které není jasný význam.
Když jsem historické dřevěné hračky začala studovat, nenacházela jsem v publikacích přesné informace o jejich výšce. Viděla jsem jen proporce, zpracování, někdy ani barvy ne, protože většina fotografií je černobílá. Což zpětně vlastně vidím jako osvobozující.
Když jsem se rozhodla založit projekt Tititi a svým způsobem na tradici navázat, řídila jsem se víc svým citem než snahou o přesnou nápodobu. Na výstavě tak sami můžete vidět ten nepoměr výšek. Mé objekty jsou větší, Minčiny až titěrné. Hezky spolu ale korespondují. Tvarově, obsahově, barevně. A to mě velmi uspokojuje. Kdybych už žádnou výstavu nikdy neměla, budu takhle spokojená, do jaké společnosti jsem se dostala.
Jaké objekty jsou tvoje nejnovější?
Figurky inspirované českými slavnými výtvarníky. Nemyslím prstová pimprlata – Emila (Filla), Vejce (Toyen) a Františka ( Kupka,) ty jsou sériové. Myslím originální soliéry, k nimž jsem se nechala inspirovat obrazy, s nimiž jsem strávila dětství. V pokojíčku mi třeba visela Dívka se švihadlem od Mikoláše Medka. Byla to taková rodinná zápůjčka od strýce, který se často stěhoval. Původně na chvíli, nakonec u nás byla dvacet let. Dalšími figurkami vzdávám hold Nočnímu Chodci Františka Hudečka a také Josefu Čapkovi.
Budeš v této umělecké linii pokračovat?
Plánuji na ní paralelně kromě jiných charakterů pracovat celý rok. Začala jsem dělat na svých oblíbených švýcarských umělcích, mezi než patří Jean Tinguely, Paul Klee, Le Corbusier, a hádejte, co se mi stalo. Z Curychu se mi ozvala kurátorka pracující pro České centrum s tím, že na mém instagramu viděla sérii českých umělců a jestli bych neměla zájem pro účely výstavy zpracovat osobnosti tamní kultury. Aniž by věděla, co mám na stole.
Takovéto náhody nenáhody se mi té doby, co jsem se po letech váhání rozhodla k založení Tititi, dějí pořád. Třeba na moji vernisáž na posledním Designbloku přišly dámy, které připravovaly spuštění české verze platformy Google Arts & Culture. Viděly mé Domorodce a ptaly se, na čem dalším dělám. A já jim nastínila moji inspiraci českými výtvarníky. Jen zalapaly po dechu s tím, že na platformě právě díla Filly a Kupky zpracovávají.
A tak si u mě nakonec objednaly dvě stě čtyřicet figurek, které dostali hosté gala večera konaném v Národním muzeu ke spuštění platformy. A hádej co? Konala se ve stejný den jako vernisáž Tititi v UPM. To je souher, co?
Dostáváš i další komerční nebo korporátní zakázky?
Sem tam ano. Teď jsem například dokončila postavičku Přetížený knihovník pro Reknihy a pro platformu Czech Design, která letos slaví dvacet let, chystám figurky Niklové, Sutnara, Kaplického a Pelcla.
V roce 2020 jsi představila kolekci Tititi plus, na které se podíleli vybraní ilustrátoři. Ta nebude mít pokračování?
Vlastně nyní má, protože na výstavě v UPM je k vidění nové loutkové divadélko, které pomalovala a scénograficky řešila Bára Idesová. Mám v plánu v něm hrát pravidelně nějaké hry, minimálně tu, kterou má brzy dopsat Marie Míčová a má se jmenovat Poprask ve foyer.
V rámci výstavy proběhl i tvůj první workshop. Jaký byl a hodláš ho někdy při jiné příležitosti opakovat?
Podle mého názoru se povedl moc. V jednu chvíli byl až meditativní, kdy po hodině všichni účastníci zmlkli a soustředěně malovali na dřevěné formy. Až z Třeboně přijel i můj zmiňovaný největší sběratel, vytvořil si skvělý autoportrét.
Na co se vrhneš, až výstava skončí?
Na osmnáct figurek, které poputují do Curychu. A pak chci v rámci Tititi zkusit něco úplně nového. Po nějakém čase jsem se dívala na portréty Sophie Taeuber-Arp, které miluji, a napadlo mě od figury přejít jen k hlavě či bustě. Zkusit skládanější formy, aby do sebe zapadaly partie portrétu, ale i portréty mezi sebou. Aby se z vícero z nich dalo vytvořit sousoší.
Nakonec bych se chtěla ještě vrátit k Mince Podhajské. Určitě jsi zjišťovala víc nejen o její tvorbě, ale i osobním životě. Myslíš, že byste si rozuměly a na co by ses jí chtěla zeptat, kdyby to bylo možné?
Bylo by to nádherné, kdybychom mohly obě pracovat v ateliéru na podobných věcech a mít tvůrčí svobodu, je to krásná představa. Ale po pravdě nevím, jestli bych jí intelektuálně stačila, byla velmi sečtělá, vzdělaná, jazykově vybavená, podle mě hvězda.
Minka zřejmě nebyla úplně nadšená ze zařazení jen do škatulky tvůrce hraček (i když právě tato její práce je pro mě zásadní). Tvůrci Artělu a následný posun ve volném výtvarném umění způsobil, že se v současnosti můžeme dívat na hračku jako na „sošku pro děti”.
V dnešní době se stává nejen didaktickým nástrojem, ale třeba i statusem, jaké hračky vybíráme, sbíráme a vystavujeme. Takže moje otázka by byla, jestli by to pro ní bylo osvobozující a jestli by se jí v současnosti vytvářely hračky svobodněji.
