Je to málo známý příběh z česko-anglické historie. Příběh dvou vrstevníků, kteří se znali a spřátelili, a smečky ohařů, která změnila způsob chovu psů v tuzemsku. Příběh anglických Tudorovců a českých Rožmberků. Příběh dvou mladých ambiciózních lidí, Alžběty I. Anglické a Petra Voka.
Píše se prosinec roku 1562, a je to tedy skoro vánoční příběh. Příběh mladého českého šlechtice, který budil obrovskou naději.
Jmenoval se Petr Vok a my ho dnes známe jako posledního z Rožmberků, muže, kterého normalizační zábavní průmysl vykreslil jako nenapravitelného sukničkáře a bonvivána, posledního svého rodu. Svatby Pana Voka, Pan Vok odchází…
Jenže tady, v prosinci 1562, je to třiadvacetiletý muž na začátku své kariéry, plný sil, cílevědomý, ctižádostivý, ambiciózní, sečtělý a ohromně energický šlechtic. V říjnu ve Frankfurtu nad Mohanem spolu se starším bratrem Vilémem přihlíželi volbě a korunovaci svého nového císaře, Maxmiliána II., dalšího z jejich vrstevníků.
A právě tady se Petr Vok zřejmě poprvé potkal s dalším mladým mužem svého věku, Vilémem Oranžským. Zde se zrodila myšlenka na kavalírskou cestu Petra Voka Evropou. Kolín nad Rýnem, Cáchy, Maastricht, Lutych a dále do Nizozemí kypícího bohatstvím odvozeného od kvetoucího zámořského obchodu všeho druhu.
Do cestování a dobrodružství odjakživa nadšený Petr Vok z Rožmberka, dosud žijící spíše ve stínu svého staršího bratra a vladaře Rožmberského domu, upjatého a vážného Viléma, je odhodlán načerpat z pozoruhodných zážitků co nejvíce osobních zkušeností.
Kam přijede, nakupuje obrazy, knihy, mapy a cestopisy, navštěvuje trhy se starožitnostmi, místní kupce i galeristy. Počíná si jako zámožný turista chtivý zážitků a vědomostí, muž skoro moderního střihu. Peněz má dostatek, chuti po poznání také.
Mladý šlechtic, už tehdy hovořící plynně minimálně šesti jazyky, je ve společnosti oblíben. Tady oslaví i Vánoce – ve společnosti svých přátel z Čech: na cestě jej doprovází Václav Holický ze Šternberka, Václav Říčanský z Říčan a několik dalších osob a samozřejmě družina přátel Viléma Oranžského.
Petr Vok se učí bruslit na zamrzlých kanálech, nakupuje drahé koření, sbírá recepty na vaření kořeněného piva, zajímá se o kulinářské postupy v úpravě ryb a masa – vše, co se může v bohatých jižních Čechách hodit.
A pak konečně přichází novoroční pozvání do Anglie. Do Anglie, k níž se upínají zraky celé Evropy. Do Anglie, na jejímž trůně sedí krásná mladá žena s ohnivými vlasy. Ještě jí není třicet let, je svobodná, je to dcera obávaného Jindřicha VIII. Tudora, reformátora, tyrana, manžela šesti žen. Její matku, Annu Boleynovou, kdysi nechal otec popravit pro smyšlenou nevěru. Alžbětě nebyly ani tři roky.
Teď je Alžbětě čerstvých devětadvacet, nemá o životě iluze a své zemi vládne pevnou rukou. Přestála předčasnou smrt nevlastního bratra Edwarda a krvavou vládu své katolické sestry Marie, korunována byla v lednu 1559. Od té doby budí pozornost. Na co sáhne, to se jí daří. Doba její vlády jednou bude považována za zlatý věk Anglie.
Foto Wikimedia Commons (Volné dílo)
Foto Wikimedia Commons (Volné dílo)
Teď, na Nový rok 1563, by Alžběta Tudorovna, královna Alžběta I. Anglická, zřejmě patřila do výběru Forbes 30 pod 30, stejně jako Petr Vok.
A mladého Rožmberka, o němž už mnoho slyšela, si tahle pozoruhodná mladá dáma pozve na svůj dvůr. Je známo, že se o ni uchází polovina Evropy. Manžela ostatně zatím krásná tudorovská královna nenašla.
Pravda je samozřejmě trochu někde jinde. Princ Vilém Oranžský v ambiciózním, společenském a výmluvném mladém Vokovi z Rožmberka vidí spojnici k císaři Maxmiliánovi, propojení mezi českými a nizozemskými stavy, které se do budoucna může hodit.
Oba, nový císař i Petr Vok, jsou sympatizanti protestantské víry, ač oba křtění a praktikující římští katolíci, nezříkají se ani reformních názorů na víru. Alžběta je protestantka tělem i duší a touží poznat mladé evropské šlechtice ze starých království. Proč jí nepředstavit i mladého Rožmberka a udělat na něho trochu dojem?
O tom Českém království, Bohemii, ostatně jednou Alžbětin současník William Shakespeare napíše slavnou Zimní pohádku… A všichni jsou ještě tak velmi mladí.
Angličtí lordi se Petra Voka z Rožmberka jako slibného mladého aristokrata ze střední Evropy každopádně ujmou na doporučení prince Oranžského. A Vokovi a jeho družině přijde osobní pozvání ke dvoru Alžběty Anglické. Konkrétní den přijetí, konkrétní program a přátelský osobní dopis.
K čemu přesně došlo během oné slavné audience u královny 31. ledna roku 1563, nevíme. Ale lze předpokládat, že mezi Petrem Vokem a Alžbětou vznikla vzájemná sympatie.
Vok se nebojí – angličtinou vládne, na rozdíl od většiny družiny, velmi slušně. Alžběta zas ovládá i francouzštinu, latinu a němčinu, což jsou i Vokovi blízké jazyky, všechny se učí od dětství.
Alžběta si nechává vyprávět o kavalírské cestě Nizozemím, o obrazech, zámořských objevech, koření a zamrzlém kanálu. Snad se dokonce vyprávěním mladého šlechtice z Čech dobře baví. Oba sdílejí vášeň pro lov se sokolem. A také pro hony. A velké honicí psy.
Ať už audience proběhla jakkoli, Petr Vok je hned následujícího dne nečekaným způsobem vyznamenán: anglická královna daruje vlastně reálně nevýznamnému českému aristokratovi celou smečku svých honicích psů, ohařů. Velkorysý dar vzbudí značnou pozornost. A Vok se v Anglii zdrží.
Je známo, že svou cestu, kterou si podrobně zmapoval ve svém německy psaném deníku Nizozemská cesta, Petr Vok oproti plánu významně prodloužil, právě i kvůli návštěvě impozantního anglického královského dvora.
Původně plánoval, že se do Čech vrátí do dvou měsíců, ale nakonec se jeho pobyt dvojnásobně prodloužil, do Českého Krumlova se vrátil až 22. dubna 1563. S novými znalostmi z hospodářství i techniky, novými poznatky o obchodu i novými náboženskými postoji, jak později ukáže i další dění.
Cesta domů byla ovšem značně dramatická, jak Petr Vok líčí ve svém deníku, jeho loď při překonávání Lamanšského průlivu téměř ztroskotala:
„… na otevřeném moři v Anglii se zdvihl silný vítr, proto jsme noc strávili ve velkých útrapách a pluli jsme v ustavičném nebezpečí, neboť loď se kymácela sem a tam a houpala se nahoru dolů. A vlny vrhaly vodu do lodě. Vypadalo to, jako by chtěla loď se vším na palubě klesnout ke dnu, avšak všemocný Bůh, jemuž patří chvála a poděkování, byl s námi, milostivě nás zachoval a pomohl nám z otevřeného moře,“ píše Vok ve svém deníku.
Celý život zůstal Petr Vok ve spojení s významnými představiteli nizozemských i anglických šlechtických stavů. Královně napsal několik listů. Není dochováno, zda někdy na nějaký dostal odpověď, velká část rožmberské korespondence bohužel zmizela v pekle třicetileté války téměř o sto let později.
Do Čech však Vok slavně dorazil nejen s nevídanou záplavou cestovatelských i osobních zážitků, ale také se svou smečkou psů, kterou mu brzy bude závidět nejen celý kraj, ale i celé České království. Petr Vok se naplno pustil do chovu ohařů podle návodů a doporučení, které získal od anglických lordů. A nešetřil na nich.
V několika budovách, kde dnes sídlí například známá třeboňská restaurace Šupina, nedávno vyznamenaná michelinskými inspektory, se kdysi rozkládal rozlehlý rožmberský psinec.
Zdejším honicím psům, anglickým ohařům a jejich potomstvu, tu vařil samostatný tým kuchařů podle přesně popsané receptury a metod dovezených v dokumentaci z Anglie: psí kuchyni můžete mimochodem dodnes navštívit, ukazují ji na státním zámku Třeboň jako tamní důležitou památku.
Po stopách chovu loveckých psů se jmenuje i jeden samostatný turistický okruh. Lovečtí psi pózují na obrazech, doprovázejí své pány, jsou součástí loveckých scenerií i zátiší s loveckými trofejemi. Vok se svými „královskými“ psy také obchodoval, jeho chovné páry ohařů si za nemalé peníze kupovala šlechta z poloviny Českého království.
Anglická královna Alžběta I. se nikdy neprovdala, katolík Petr se až o mnoho let později oženil s mladičkou protestantkou Kateřinou z Ludanic, která v době, kdy se Vok klaněl ostrovní panovnici, nebyla ještě ani na světě. Když se brali, bylo Kateřině čtrnáct let, Vokovi už přes čtyřicet.
Manželství zůstalo bezdětné, stejně jako svazek Petrova staršího bratra Viléma s mladičkou Polyxenou Rožmberskou z Pernštejna, která se až ve svém druhém manželství se Zdeňkem Popelem v budoucnu postará o zářnou budoucnost pánů z Lobkowicz.
Vilém z Rožmberka zemřel v srpnu roku 1592, Petr Vok bratra následoval v listopadu 1611. Petr a Vilém byli posledními svého rodu.
Po vymření slavných Rožmberků, kdysi prvních mužů po českém králi už od časů Vladislava Jagellonského, šlechticů s přednostním postavením před všemi ostatními tuzemskými šlechtickými rody, těmi, kteří měli výsadní právo sedět na nejčestnějším místě, tedy po pravici českého krále, zbyla rozsáhlá panství, ohromný nemovitý majetek, obdivuhodná knihovna a sbírky starožitností, map a obrazů – a ovšem i obrovské dluhy.
A také královnina smečka psů.
