Evropská legislativa i geopolitický vývoj tlačí Česko i celou Evropskou unii k větší surovinové soběstačnosti. Ačkoli v Česku je co těžit, domácí těžba se zatím pohybuje na úplném okraji tohoto trendu. Novým projektům brání dlouhé povolovací procesy, odpor obcí i kolize s ochranou krajiny. Politická rozhodnutí, která by měla strategický význam, přicházejí pomalu.
Výsledkem je situace, kdy domácí geologický potenciál zůstává převážně nevyužitý, zatímco spotřeba kritických materiálů v průmyslu a energetice dál roste.
Česko má ambice posílit svou surovinovou soběstačnost, ale realita je jinde. Z 34 surovin, které Unie označila za kritické, těží jen dvě. Uhlí končí, uran brzdí ochrana vod a perspektivní ložiska lithia či manganu stojí na začátku dlouhé cesty.
V zemi, která je zároveň silně průmyslová i environmentálně citlivá, se tak otevírá zásadní otázka: kolik surovinové bezpečnosti si můžeme dovolit a za jakou cenu?
Domácí těžba přispívá k soběstačnosti jen zanedbatelně. V Česku se aktuálně těží jen dvě z kritických surovin – živec a koksovatelné uhlí, přičemž ne všechno černé uhlí je pro metalurgii použitelné. V roce 2024 se vytěžilo 1202 tisíc tun černého uhlí, zatímco spotřeba firem s dvaceti a více zaměstnanci přesáhla 2931 tisíc tun. Přestože máme značné zásoby černého i hnědého uhlí, těžba černého uhlí skončí v Česku už 31. ledna 2026.
„Je to politické rozhodnutí. Tato cenná surovina je nejspíš nadobro ztracena, protože opuštěné doly už nejspíš nepůjde opětovně obnovit. U rezervního ložiska Frenštát byly zasypány průzkumné jámy a otevírání nových, hůře dostupných a často méně kvalitních ložisek je extrémně nákladné,“ vysvětluje Jaromír Starý, vedoucí odboru nerostných surovin České geologické služby (ČGS).
Hnědé uhlí bude podle něj brzy ekonomicky netěžitelné zejména kvůli růstu cen emisních povolenek. „Na příkladu Německa, kde je hnědé uhlí rovněž důležitou energetickou surovinou, je vidět, že se bez něj zatím v energetickém mixu také neobejdeme,“ podotýká.
Silnou stránkou Česka jsou naopak nerudní suroviny – kaolin, jíl, bentonit, živec, křemenný průmyslový písek a vápenec. Jen živce se v roce 2024 vytěžilo 389 tisíc tun, přičemž velká část produkce se tradičně exportuje. „V této surovině jsme dlouhodobě soběstační,“ doplňuje Starý.
Pod zemí se nacházejí i zásoby uranu, ale většina z nich je v severočeské křídové pánvi, kde jejich využití brání především střet zájmů s ochranou podzemních vod. Ropy a zemního plynu má Česko málo, domácí těžba pokrývá jedno až dvě procenta domácích potřeb.
Významnou kategorií jsou také stavební suroviny, hlavně stavební kámen, z něhož se vyrábí drcené kamenivo, a štěrkopísky neboli těžené kamenivo.
„Tyto suroviny jsou základem stavebnictví a některá z jejich nejvýznamnějších ložisek se nedávno stala ložisky strategického významu. Jedná se především o typické lokální suroviny, které nelze ekonomicky ani ekologicky transportovat na velké vzdálenosti a jejichž disponibilní zásoby rychle docházejí,“ vysvětluje.
Z rudních surovin jsou potenciálně významné především lithium, mangan, wolfram a zlato. „Revíry Cínovec a Chvaletice jsou rovněž strategickými ložisky. Jejich případné využití – nejen těžba, ale i výroba a použití v aplikacích – by jistě posílilo surovinovou bezpečnost Česka i Evropské unie,“ konstatuje Starý.
V nedávné době se začalo mluvit o obnovení těžby zlata ve Zlatých Horách. Podle nového průzkumu státního podniku DIAMO skrývá ložisko u Zlatých Hor zásoby téměř jedenáct tun zlata, 8,63 tuny stříbra, 25 tisíc tun zinku, 5600 tun mědi. Skutečné zásoby kovů jsou ale pravděpodobně vyšší.
„Obnovu těžby historicky významných surovin stát zatím neplánuje. DIAMO společně s ČGS na všech výzkumných a průzkumných lokalitách provádí pouze technicko-ekonomické zhodnocení využitelnosti zásob kritických nerostů. Zatím jsme na různých lokalitách nejdále ve fázi průzkumu ložiska,“ říká Marek Vošahlík z ministerstva průmyslu a obchodu.
„V případě kritických surovin Česká republika, stejně jako jiné státy Unie, většinou teprve sumarizuje své zdroje a hledá možnosti jejich osvojení, včetně investic v zahraničí a ‚bezpečných dovozů‘, případně jejich smluvního zajištění,“ potvrzuje Veronika Krejčí z ministerstva životního prostředí.
Obce budou čelit rostoucímu zájmu o těžbu
Mezi největší překážky rozvoje domácí těžby patří podle Starého nesmírně dlouhé a složité povolovací procesy, do kterých může „házet vidle“ kdekdo a zjevně i nedotčené subjekty, dále pak naprostý odpor většiny veřejnosti už k průzkumu ložisek a zdrojů nerostných surovin, natož pak k jejich těžbě.
„Panuje u nás zkrátka efekt NIMBY – hlavně, aby se netěžilo na mém dvorku. Když to trochu přeženu, tak většina lidí si myslí, že k tomu, aby měli přístup k elektřině, stačí mít zásuvku. K tomu, aby měli doma teplo, stačí otočit kohoutem. K tomu, aby si postavili nebo opravili dům nebo byt, stačí pro stavební materiály dojít do Hornbachu nebo do nějakých stavebnin… Ale tak to samozřejmě není,“ upozorňuje Starý.
„Změna přístupu v otázkách těžby ze strany Česka i Unie má racionální základ. Nerostné suroviny naše společnost pro svůj další rozvoj potřebuje. Zároveň není žádoucí budovat závislost České republiky či zemí EU v oblasti těžby na jiných zemích,“ říká Lucie Kolmačková, advokátka Frank Bold Advokáti.
V praxi to podle ní znamená, že české obce se budou v budoucnosti setkávat stále častěji s žádostmi o průzkum ložisek, stanovení dobývacích prostorů nebo povolení hornické činnosti. „Je proto vhodné, aby se v nové situaci i související legislativě zorientovaly, a případně se nebály požádat o odbornou radu,“ dodává advokátka.
Pro obce je zásadní nejprve posoudit, zda a v jaké podobě je plánovaná těžba přijatelná jak pro obyvatele, tak pro životní prostředí. Současně je důležité ověřit, zda existují opatření, která mohou případné negativní dopady těžby snížit na únosnou míru, a zda je těžební společnost hodlá skutečně zavést.
O povolení těžby rozhodují obvodní báňské úřady, které posuzují vyjádření obcí, veřejnosti a samospráv. Obce jsou tedy účastníkem řízení a podávají své připomínky.
Základním předpokladem pro získání povolení k těžbě a úpravě nerostů je úspěšné absolvování procesu posuzování vlivů na životní prostředí a zdraví lidí. Bez souhlasného závazného stanoviska EIA není možné hornickou činnost povolit ani na ložisku strategického významu.
Ministerstvo životního prostředí souhlasné stanovisko EIA vydává pouze při splnění podmínek ochrany vody, ovzduší, krajiny, půdy, lesa, biodiverzity a dalších složek a faktorů životního prostředí. Řídí se tedy principem „Do No Significant Harm“, podle kterého žádná činnost nesmí výrazně a návratně poškodit životní prostředí. Výjimka neplatí ani pro těžbu kritických a strategických surovin.
Obce tedy mají k dispozici několik klíčových nástrojů, jak ovlivnit těžbu nerostných surovin na svém území. Mohou například omezit nebo podmínit těžbu prostřednictvím územního plánu, případně nepovolit těžbu na svých pozemcích, pokud se nejedná o strategická ložiska. V rámci správních řízení, kde jsou účastníky, mají právo podávat námitky, připomínky či odvolání a mohou se aktivně vyjadřovat během stanovených fází posuzování vlivů na životní prostředí (EIA).
Součástí hodnocení jsou mimo jiné vlivy na obyvatele a veřejné zdraví. Vlivy na ovzduší a klima, například povaha a množství emisí znečišťujících látek a skleníkových plynů, zranitelnost záměru vůči změně klimatu. Vlivy na hlukovou situaci a další fyzikální a biologické charakteristiky jako vibrace, záření, vznik rušivých vlivů. Vlivy na povrchové a podzemní vody a další. Procesu posuzování vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví se přitom může účastnit i veřejnost.
Jaromír Starý připomíná, že většinu ekologických rizik lze eliminovat volbou vhodné, třeba i dražší těžební a úpravárenské technologie. Podstatnější jsou ale rizika ekonomická, tedy riziko, že projekt ekonomicky nebude schopen dlouhodobě konkurovat především čínské konkurenci, která je subvencována státem.
„Vlády států EU si musejí uvědomit, že míra dovozní závislosti Unie je nebezpečně vysoká a je třeba neměnit neustále evropské strategie a politiky, ale surovinovou bezpečnost budovat dlouhodobě. Ne náhodou je ve Spojených státech či ve významných asijských zemích jako Japonsku, Jižní Koreji či Číně surovinová bezpečnost vnímána jako součást národní bezpečnosti,“ zmiňuje.
Spojené státy, Kanada, Austrálie a především Čína považují těžbu a zpracování téměř všech nerostných surovin jako strategicky významné. „A tak investují obrovské státní prostředky v řádech miliard dolarů do průzkumu, těžby a zpracování těchto surovin. Zatímco Evropská unie o tom stále pouze jen uvažuje a virtuálně řeší, co se má v této věci podnikat,“ konstatuje.
