Úraz mu poškodil míchu a upoutal ho na vozík. On nyní pečuje o ty, kteří mají poškozenou míchu též. Docent Jiří Kříž, primář spinální jednotky Fakultní nemocnice Motol.
Levá, pravá, levá, pravá. Stojná noha mu zajišťuje stabilitu, druhá se ohýbá v kyčli i koleni, míří dopředu. Následně si končetiny role vymění, střídají se vzorně a s přirozenou samozřejmostí, s intuitivní suverenitou přenášejí ve správném poměru těžiště těla.
Dělá jeden krok, pak druhý a třetí a tak stále dokola, dokud nedosáhne cíle, k němuž se mínil dostat. Prostě žádná věda, chodí. V každé situaci, v každém terénu, za každého počasí. Reaguje na různé podněty a děje, v závislosti na nich a podle vlastního uvážení se po svých přesunuje sem a tam, z místa na místo
Jde, nikdy tomu není jinak.
Jde, jde a jde a potom…
Potom se probudí.
„S mými sny je to hodně zajímavé,“ opře se Jiří Kříž loktem o desku stolu a mírně se nad ní nakloní. „Na invalidním vozíku jsem prožil víc roků manželství než mimo něj, fakt jsem na něm dlouho, přesto si nepamatuji, že bych měl někdy sen, ve kterém sedím na vozíku. Když se mi něco zdá, vždycky chodím, vždycky jsem zdravý.“
Ve skutečnosti nese Kříž svůj kříž vsedě. Už dvacet let ho takto nese, tolik uplynulo od osudné chvíle, kdy se naposledy postavil na lyže, kdy se naposledy postavil vůbec: po nezvládnuté jízdě na sjezdovce a nárazu do stromu se mu život převrátil naruby, změnila se perspektiva, z níž na svět kolem sebe hledí.
„Nikdy jsem se s postižením nevyrovnal, ale naučil jsem se ho akceptovat,“ říká dvaapadesátiletý muž, který počítá s tím, že vyjma snů patrně již nikdy nedojde po nohou z bodu A do bodu B.
Pro Jiřího Kříže je aktuální bod C. Uzel C v suterénu, který je součástí labyrintu motolské nemocnice: tam se nachází spinální jednotka zajišťující komplexní léčebnou a rehabilitační péči o pacienty s poškozenou míchou, s takzvanou míšní lézí.
