Když začneme článek trochu jízlivě, pak Kuba má decentralizaci energetiky už téměř vyřešenou. Ne však kvůli tomu, že by patřila k premiantům v obnovitelných zdrojích, ale kvůli kolapsu a rozpadu energetického systému.
Problémem Kuby totiž není ani tak nedostatek paliv, který se dá rychle vyřešit, jako zastaralost elektrárenských technologií. Je to však zároveň šance pro české firmy. Kuba se už několik týdnů potýká s absolutní tmou, když se nachází v nejhorší energetické krizi ve své historii.
Zemi už před dvěma týdny došla kvůli geopolitické situaci, jež vinou americké blokády přiškrtila dovoz energetických komodit na tento komunistický ostrov, veškerá ropa, což znamená, že ztratila schopnost vyrábět jakoukoli elektřinu.
Na Kubě sice v posledních letech došlo k rozvoji obnovitelných zdrojů energie zejména v podobě solárních elektráren, v zemi nicméně chybějí bateriové systémy, které by ji dokázaly uskladnit na noc, kdy je elektřiny nejvíce potřeba.
Pro více než devadesát procent obyvatel je tak v posledním měsíci realitou, že jediným zdrojem světla v noci jsou mobilní telefony a různá svítidla, jejichž akumulační zdroj se dobíjí během dne.
Kuba pod tímto tlakem ve čtvrtek podle amerického ministra zahraničí Marca Rubia kývla na nabídku Spojených států, které jí za předem daných podmínek poskytnou humanitární pomoc ve výši sto milionů dolarů (v přepočtu zhruba 2,1 miliardy korun).
Američané touží na Kubě získat, podobně jako ve Venezuele, rozhodující vliv. Jejich administrativa dokonce oznámila trestní stíhání proti bývalému vůdci ostrova Raúlu Castrovi. Do toho i přes záměr poskytnout kubánským občanům humanitární pomoc mluví o této karibské zemi jako o bezpečnostní hrozbě pro USA.
Marco Rubio opakuje, že Spojené státy chtějí spory řešit mírovou cestou. Vzápětí ale dodává: „Abych k vám byl upřímný, pravděpodobnost, že se to stane, vzhledem k tomu, s kým právě teď jednáme, není vysoká,“ řekl minulý čtvrtek novinářům.
Ropná blokáda Kuby proto stále trvá, situace ovšem eskaluje a míří ke svému rozuzlení. Ani to ale nepřinese konec kubánských blackoutů.
Tamní energetika je totiž ve stavu jako mnohé americké fordy v ulicích Havany z padesátých let. Při životě drží jen silou vůle a ani ta už většinou nepomáhá. Její obnova zabere vyšší jednotky let a podle odhadů jen ta nejnutnější modernizace spolkne deset miliard dolarů.
První čtvrtletí roku 2026 bylo pro Kubu z pohledu energetiky zničující. Jen v březnu se síť dvakrát úplně zhroutila, a to 5. března a znovu 16. března, přičemž druhý výpadek byl způsoben únikem z kotle v klíčové elektrárně Antonio Guiteras v Matanzasu.
Deficity se v průběhu prvního čtvrtletí pohybovaly z pohledu výkonu tamních ropných elektráren mezi patnácti sty a téměř dvěma tisíci megawatty (MW). Kuba přitom k pokrytí spotřeby ve špičce poptávky potřebuje tři tisíce MW.
Ke zhroucení pak docházelo i v dubnu a květen už je pro Kubu charakteristický téměř absolutní tmou. Lidé jsou bez proudu přes osmnáct hodin denně, hlavně v noci.
Velké tepelné elektrárny, na jejichž stavbách se kdysi podílely i československé firmy, jsou nyní bez paliv a obyvatelé tak jsou závislí pouze na malém počtu solárních elektráren, v noci pak především na plynových generátorech elektřiny, jejichž luxus si však dopřávají jen ti nejšťastnější z řad významných lidí.
Země může být v této situaci ráda, že se nachází v teplotně příznivém pásmu a její obyvatelé nepotřebují vytápění. I tak zažívají diskomfort hodný středověku.
Aktuálním problémem Kuby je nedostatek paliv. Ten hlubší je ale stav její energetiky. Země je závislá dohromady na sedmi tepelných elektrárnách, jež elektřinu vyrábějí celkem pomocí šestnácti ropných kotlů.
Polovina z nich je ovšem kvůli své zastaralosti a špatnému technickému stavu vypnuta a další běží v omezeném výkonu. I proto se země už roky před totálním blackoutem potýkala s častými výpadky sítě, která je navíc podinvestovaná a k blackoutům tak sama přispívá.
V zemi totiž rostou solární elektrárny, jež během dne znamenají nápor na přenosové dráty a ty zvýšené průtoky jiskřivé komodity nevydrží.
Na to navazuje další problém – přenosová síť je silně centralizovaná. Je vybudovaná v podstatě jen v Havaně a v pár největších městech, přičemž je vzájemně silně propojená, a když dojde ke kolapsu v jedné části, rozkmitané frekvence ji shodí celou ve zbytku ostrova.
Proto teď na Kubě vyrábějí po celý den elektřinu jen decentralizované zdroje v podobě malých plynových generátorů.
Kubánská energetika zažila svou největší revoluci v šedesátých až osmdesátých letech minulého století, kdy dopovaná barterovanou ropou (výměnou za cukr a rum) z komunisticky spřízněného Sovětského svazu vystavěla sedm tepelných elektráren, na jejichž vzniku se podíleli hlavně Sověti a také Japonci.
Svou stopu zde však zanechaly i československé podniky, které se s japonskými firmami podílely na nyní nejvýznamnější elektrárně Antonio Guiteras, spuštěné na přelomu let 1988 a 1989.
Po rozpadu Sovětského svazu se přetrhaly také obchodní vazby a Kuba zažila svou první energetickou krizi. Ta se pak v různých sledech opakovala i poté, co jí ropu začala dodávat Venezuela. Tento zdroj ale kvůli americké blokádě vyschl.
Větším problémem ovšem je, že Kuba po celou dobu zanedbávala investice do nových zdrojů. Probíhaly pouze dílčí renovace jednotlivých zařízení, nikoli celých bloků.
Už v devadesátých letech se na opravách kubánské elektrárny Feton podílely české firmy jako Strojexport, před deseti lety pak rovněž výrobce řídicích elektrárenských systémů ZAT nebo plzeňská Doosan Škoda Power.
Dílčí opravy však jen udržovaly ropné bloky při životě, poruchy na dalších elektrárenských zařízeních pak jejich celkový zapojený výkon snižuje na třetinu.
„Elektrárny byly navrženy na provozní životnost zhruba sto tisíc hodin. Většina z nich tuto hranici daleko překročila,“ uvádí server ElectricChoice, který na jaře detailně mapoval kubánskou energetiku.
„Elektrárna Antonio Maceo pracuje pouze na zhruba 65 procent svého instalovaného výkonu kvůli mechanickým poruchám v hlavních parovodech. V celém systému pracují kubánské tepelné elektrárny v průměru na pouhých 34 procent svého výkonu,“ vypočítává server.
Kubánskou energetiku proto čeká nutný restart, který si jen na straně elektráren podle odhadů vyžádá až deset miliard dolarů.
Další miliardy dolarů pak spolkne zvětšení přenosové sítě, jež už v současnosti nezvládá přenášet elektřinu z výkonově omezených elektráren. Do toho v zemi pozvolna rostou fotovoltaické elektrárny, které nápor na síť během dne zvyšují.
Pokud se Kuba nadechne k této obnově, bude to opět šance pro české firmy, jež tamní elektrárenské systémy dobře znají a Kubánci zase v tomto ohledu znají Čechy a i po pádu železné opony o nich mluví jako o přátelích. Energetika přitom není jedinou příležitostí, v podobném stavu je též kubánské zemědělství.
