Národní someliérka Klára Kollárová si je jistá tím, že Češi umějí světová vína (i červená!) a že to se změnami klimatu může být ještě lepší. K vínu došla od kulturologie přes michelinskou La Degustation, vše nejprve muselo dozrát, jako archivní burgundské. Tím ostatně všechno začalo.
Pokud vás také tíží vzpomínka na drahé víno, které jste si koupili pro speciální příležitost a ono pak doma omylem skončilo ve svařáku, nejste v tom sami. Ve víně je pravda a pravdou je to, že se podobné příběhy nevyhnou ani nejpovolanějším.
Ale ve víně je také krása, proto podobné příběhy nenutí nutně k pláči, ani ten následující ne. Vypadá to jako scéna z Godardova filmu: na prosluněných vinicích Côte de Nuits, jednoho z nejprestižnějších terroirů Burgundska, se loučí mladá Češka, jíž právě skončila brigáda.
Pracovat jako au pair u rodiny Jayer-Gilles se jí líbilo, rozhodně nejen kvůli vínu, ale i kvůli němu. „Tohle totiž bylo moje první setkání s vínem, tam jsem ho poprvé pila – takové náhody vážně neovlivníte,“ vrací se Klára Kollárová k teenagerovským vzpomínkám.
Vyzvedávají ji rodiče, pan Gilles se s nimi zdraví a oni, úplní laici v degustaci tekutých hroznů, mu s uznáním povídají, jak moc jim jeho produkce chutná. „Tak já vám lahev dám,“ praví pan Gilles. „Když jsem přijela domů, hned jsme ji otevřeli, hned jsme ji vypili. Úplně fantastické, výjimečné víno, a to jsme o víně nevěděli nic,“ dodává někdejší brigádnice.
Dnes ví o víně mnoho, i o darované lahvi: „Vždyť já až po letech zjistila, že jsem brigádničila u jedné z nejlepších vinařských rodin Burgundska! Grand Cru Echezeaux v tom ročníku, který jsme dostali, by dneska stálo nesmysl. Klidně sto tisíc korun.“
Co v článku ještě zazní:
- Jak se národní someliérka dostala k vínu?
- Proč podle ní umí Češi i to červené?
- Jaké výzvy čekají na české vinaře kvůli probíhající klimatické změně?
