Jak se z tenisty, který byl na odpis a bez peněz, stal šampion a showman, trenér Djokoviče i Kordy juniora a také podnikatel, který se může zeptat na radu Křetínského. „Nezajímá mě samotný úspěch, ale cesta k němu,“ říká unikát Radek Štěpánek v rozhovoru o tom, proč jsou vztahy nejlepší investice na světě.

Scénáře se neustále opakují bez ohledu na prostředí – pohled obsluhy či kolemjdoucích, aby se rychle ujistili, že je to skutečně on, pak pozdrav, žádost o fotku, o podpis. Je jedno, zda s Radkem Štěpánkem sedíte v kavárně na Vinohradech nebo u kurtů v pražských Košířích, kde si připadáte jako na vesnici, jeho tvář je natolik známá, že si ji okamžitě k jeho jménu přiřadí většina Čechů.

Proto už dnes rozhodně není možné, aby se ocitl uprostřed Václavského náměstí a nikdo si ho nevšímal, aby kolem něj proudili lidé a on u toho přemýšlel, co má vlastně udělat a co všechno ještě riskovat pro svůj sen. Přesně tak to vypadalo 23. prosince 2000: „Okradli mě o poslední peníze, stál jsem na Václaváku a neměl jsem ani na lístek na vlak domů do Prostějova.“

Bylo ještě hůř, protože pak si půjčil od kamaráda a stačilo špatně trefit jediný míček, aby se jeho slovy celá kniha zavřela. A hleďme, jak je nakonec dlouhá, napínavá a barevná! Kapitola sportovních úspěchů: osmý nejlepší tenista světa, dvojnásobný šampion Davis Cupu, olympijský medailista, vítěz grandslamových čtyřher.

Kapitola finanční: přes jedenáct milionů dolarů jen na prize money čili přes čtvrt miliardy korun plus další sponzorské příjmy a bonusy. Ale to pořád zní jen jako katalog a život a dílo všeuměla Štěpánka vydá na román, proto ho daleko lépe vystihují vztahy s lidmi.

Společně s absolutní legendou Andrem Agassim trénovali nejúspěšnějšího tenistu dějin Novaka Djokoviče. Málokdo má tak blízko ke Kordovým, patrně nejúspěšnější sportovní rodině světa – Petr Korda kdysi vytáhl Štěpánka mezi elitu a on teď na oplátku předává jako kouč zkušenosti jeho synovi Sebastianovi.

Když Štěpánek velkolepě uzavíral kariéru, na jeho exhibici přišly nejen sportovní ikony Petr Čech a Jaromír Jágr, ale také profesor Pavel Kolář a Daniel Křetínský, Pavel Tykač či Marek Dospiva. Hodně slušný výčet titulních stran Forbesu. Spojuje je právě tenhle výřečný, zábavný a inspirativní muž.

„Všichni, které jste vyjmenoval, měli a mají vášeň pro to, co dělají. Dělali to s láskou a nadšením a dali tomu všechno, co měli. Jako Tomáš Chrenek: bez jeho vášně pro tenis a podpory bychom nikdy Davis Cupy nevyhráli,“ říká Štěpánek.

Týká se to i jeho samotného. Jen díky tomu se mohl z kluka z Karviné stát člověk, který má v Česku otevřenou většinu dveří, jenž se učí od nejlepších, investuje do virtuální reality, fotovoltaických technologií i zelených aditiv, ale nejvíc energie dál vkládá do vztahů.

Do jeho životní knihy patří fakt, že se rozvedl a poté znovu oženil se stejnou ženou, někdejší hvězdnou tenistkou Nicole Vaidišovou, jejich dvě dcery jsou pro něj všechno. Hlavní poselství tohoto rozhovoru tak spojuje byznys, sport i čistě osobní záležitosti.

Vášeň a láska, práce a disciplína, to je, oč v životě podle něj běží. Obětovat se pro kariéru, pro rodinu? Špatný přístup. Takhle to být nemá. „Abychom si rozuměli, já se neobětovávám, když jdu s dětmi na hřiště. Jdu tam, protože chci,“ říká Štěpánek. A platí to podle něj i všude jinde.

Vidíte jako táta dvou malých dcer nějakou výhodu v tom, že jste se narodil a vyrůstal za komunismu?

Pojďme si říct na rovinu, za minulého režimu toho kolem nás moc nebylo: já měl školu, tenis a dál nic. Neznamená to, že jsem hrál do setmění tenis, hodinu byl tenis, hodinu fotbal, hodinu šipky, cokoli, co nás bavilo.

Blbli jsme a samozřejmě přišly i úrazy: na kolech jsme kolem fotbalového stadionu v Karviné jezdili soutěž o nejdelší smyk, prdnul mi řetěz a drát se mi zapíchnul kousek od oka, ale radši jsem ani nebrečel, jinak bych koupil ještě jednu.

Jak říkal táta: Už jenom takový nápad je trestný. Hodili jsme školní tašku za dveře a mazali před barák, když jsem dostal první hokejku artisku, spal jsem s ní pod dekou. Dneska je jiná doba, nemá cenu si nic nalhávat. Přesto si myslím, že by některé trendy měly přetrvat. Třeba to, že mě naši vychovávali s láskou, pozorností, ale i s disciplínou.

Rozhodně jste nevyrůstal v přebytku, že?

Rodiče nikdy nevlastnili auto. Táta kvůli špatným očím a máma kvůli strachu z řízení, takže na turnaje nás buď někdo vzal, nebo jsme častěji byli odkázaní na autobusy a hlavně na vlaky. Táta v kupé vždycky rozbalil tvarůžky, aby tam nikdo nezůstal a já se mohl natáhnout a vyspat.

Později jsem se známými jezdil v klasické dvanáctsettrojce, vzadu matrace, ráno jsme vstali a rodiče na vařáku udělali čaj a párky. Ne jako dnes, kdy měříme snídaně na kalorie, žili jsme na vlašáku, na rohlících se šunkou, šrotovali jsme to od rána do večera a hráli čtyři zápasy denně.

Kdy jste věděl, že se chcete živit tenisem?

Pokaždé, když jsme jeli vlakem přes Přerov, jsem tátovi povídal: Tady jednou skončíme. V tu dobu to bylo největší středisko u nás a po prvním tréninku na zkoušku pan Machovský, svérázný pán s neskutečným, až geniálním čichem na talenty, k tátovi pronesl: No, řeknu ti to takhle, když mu to bude lítat zprava tak jako zleva, můžeš za pár let otevřít banku. Smáli jsme se tomu celý život.

Přitom to, fakticky vzato, pro rodinu žádná legrace nebyla.

Díky tomu mě vzali do Přerova, takže rodiče museli opustit svá zaměstnání a známé, brácha zase školu a kamarády – pokaždé říkám, že to, co se mi povedlo v tenisu, je jejich práce a patří jim za to obrovský dík. Spousta lidí vidí jen výhry, trofeje, úspěchy a slávu, ne to, kde se všechno tvořilo. Ale dělali to s láskou a protože to dělat chtěli. Nikdy v životě mi nic nepředhazovali, ani brácha mi nikdy nedal najevo, že můj tenis byl prioritou, kolem které se rodina točila.

Když mi bylo šestnáct, táta povídal: Už jsem ti dal všechno, teď musí jiní.

A tenis byl, je a bude drahý sport.

Tak to je. Když mi bylo šestnáct, táta povídal: Už jsem ti dal všechno, teď musí jiní. Rodiče už neměli peníze, přechod do mužského tenisu je extrémně finančně náročný. V roce 1998 den před Vánoci přijeli pan Černošek s panem Navrátilem k nám domů do Přerova, abych odešel do Prostějova.

Měl jsem svoje zázemí a kamarády, a protože jsem člověk, který si hrozně váží vztahů, nechtěl jsem pryč, brečel jsem, ale v podstatě jsem neměl jinou možnost. Kdybych zůstal, přestal bych hrát, neměl bych na to peníze.

Jenže zkoušky osudu pokračovaly.

Pokazilo se to s blížícím se koncem finanční podpory od klubu. Sponzor mi nedoplatil peníze, spoustu měsíců jsem nehrál kvůli zranění, a přitom dál platil tým. Takže přišly Vánoce roku 2000 a já skončil s pár tisíci korunami v peněžence. Na Příkopech jsme šli s bratránkem na večeři a já si říkal: Jestli mít pár tisíc, nebo nic, to už je jedno, zaplatím to.

Jenže jsem sáhl do kapsy u kabátu a v té se mi zlomila ruka, nic tam nebylo, okradli mě. Zůstal jsem stát na Václaváku a neměl ani na lístek na vlak. Bratránek mi půjčil deset tisíc a já řešil, co dál.

Mám byt, mám auto, tím můžu ručit, tak jsem si šel od kamaráda půjčit deset tisíc dolarů, což byla přibližně hodnota mého majetku – a všechno jsem dal do cestování a do turnajů. Tlak byl obrovský, ne že ne. Nedařilo se mi. Peníze docházely. Až přišel turnaj, kde se sešly všechny hvězdy dohromady.

Snad jen s Radkem Štěpánkem se může stát, že přesně v této pasáži začnou v kavárně ladit piano, do jeho slov tedy zazní vysoké dramatické tóny a on jen zvedne oči a pronese: „Vida, ještě tu máme zadarmo kulturu za pět set.“

Jeho vypravěčské nadání a smysl pro humor jsou jedna věc, vyprávěné příběhy ale šlechtí to, že se skutečně staly, což ostatně na jiném místě tohoto Forbesu potvrzuje fotbalová ikona Petr Čech. Půvabná shoda náhod, že se spolu tihle dva velcí kamarádi sešli na stránkách stejného časopisu.

Ovšem pořád je to nic oproti příznivé konstelaci na turnaji v portugalském Estorilu, kam Štěpánek odjel v nejtěžších časech, v dubnu 2001. Na účtu 500 eur, v hlavě mraveniště pochyb. Kvůli nízkému postavení na žebříčku směl naskočit jen do čtyřhry, ale ani do ní neměl s kým.

„Člověče, bolí mě rameno, musím se šetřit, sorry,“ opáčil mu kumpán Michal Tabara. Jako ve filmu: čas na zápis byl přesně do poledne, Štěpánek se v gestu zoufalství připsal ke Španělovi, jehož jméno ani neznal.

„No, dám si poslední zápas a tím to celé skončí,“ vzpomíná dnes. „Najednou v 11:55 přichází rozespalej Michal a říká: Cože? Tohle jméno? To hraju líp já s bolavým ramenem i bolavou nohou! Víš co, já si to s tebou teda zahraju. Takže jsem se v 11:59 od Španěla škrtnul.“

A tím se všechno zlomilo?

Na úvod jsem předvedl nejhorší zápas v životě, hráli jsme katastrofálně, Španělé proti nám měli tři mečboly a já servíroval: No, poslední bod a zavíráme knížku. Nevím, co by se dělo pak. Nicméně dlouhý příběh zkrátím. Vyhráli jsme dvanáct balonů v řadě, vyhráli jsme pak celý turnaj. Dostal jsem šek na dvacet tisíc dolarů. Uf! No a co teď?

Knížka se otevřela.

Peníze přišly na účet a já ráno mlátil na dveře banky, abych to, co jsem si půjčil, mohl vybrat a během vteřiny vrátit kamarádovi, bytostně nesnáším cokoli dlužit. Koupil jsem si letenku do Ameriky, ale přiletěl jsem tam a vůbec se nedostal na turnaj. Další peníze fuč. Tak jsem zariskoval, vrátil se do Evropy a zkusil turnaj v Mnichově.

Stejný příběh v bleděmodrém! Z odvrácených mečbolů jsme s Petrem Luxou zase ve čtyřhře vyhráli titul. Další šek. Další klid do vlastních řad. Když to vyprávím, kamarádi se smějí: To musí jít na Netflix, já mám nervy, jenom tě poslouchám. Tam jsem asi dostal nějakou pomoc shůry.

Věříte na osud?

Věcí, které se musely sejít, aby to celé neskončilo, přišlo neuvěřitelně moc. Asi jsem byl odměněný za to, že jsem vydržel a věřil. Když jsem si myslel, že to horší být nemůže, tak se pode mnou ještě otevřely dveře, ale držel jsem se za nehty.

A chtěl jste dokázat víc.

Byl jsem na tom dobře ve čtyřhře, ale pořád jsem trénoval jako singlista a nedařilo se mi, i když jsem makal každý den. V žebříčku jsem byl někde v osmé stovce. Den před Vánoci jsem si řekl, že zavolám Petru Kordovi.

Zase ty Vánoce.

Zase! U vytáčení na pevné lince se mi klepala a potila ruka – s Petrem jsme o sobě věděli, ale on byl ikona, poslední český vítěz grandslamu (z Australian Open 1998). Tak jsem se osmělil a říkám: Dělám, co můžu, ale už nevím, co mám dělat jinak. Petr povídá: Hele, já ti pomůžu, protože mám rád outsidery a ty hraješ jiný tenis než všichni ostatní. Když mě budeš poslouchat, v září hraješ hlavní soutěž na US Open a budeš do sedmdesátého místa na světě.

To jste se musel smát.

To jsem se nesmál, já se řehtal. Ale až jsem se dořehtal, on pokračuje: Začneš tím, že 25. prosince odletíš do Dauhá, napíšeš se do kvalifikace singlu a nikdo o naší spolupráci nebude vědět. Počkej, Petře, vždyť jsou Vánoce, to jako fakt?

Co vám Korda odvětil?

Jen se zeptal, jestli má rovnou položit telefon: Pokud se mnou chceš být, říkám ti, že za dva dny letíš do Kataru. No, tak hopla do letadla. Kluci v Prostějově mi říkali, ty vole, neblbni, počkej, máme vánoční fotbálek – a já ani nemohl říct, proč to dělám. Shodou okolností jsem v Dauhá uhrál čtvrtfinále hlavní soutěže čili výsledek, jaký jsem do té doby nezažil. A tak jsem každý den poslouchal.

V čem vás Korda změnil?

Dlouho jsme se například vůbec nebavili o technice, ale poznal jsem, co je profesionalita. Mělo to pramálo společného s hraním tenisu, cvičením a běháním. Od té doby vždycky říkám, že člověk trénuje čtyři až šest hodin denně, ale den má 24 hodin, takže jich zbývá osmnáct až dvacet. Už vím, že tam se vytvářejí rozdíly mezi nejlepšími a zbytkem. Každý trénuje, každý dává rány, každý chodí běhat. Ale taky každý něco jí a pije, každý spí a tráví nějak volno.

Dokázal jste si odříct i svoji milovanou svíčkovou a smažák?

To víte, že jsem si je i pak dal – ale ve správný moment. Všechno bylo o timingu, tak jako je o něm tenisový úder. Odpočinek ve správný čas, tvrdá dřina ve správný čas, osobní život i zábava ve správný čas. To všechno jsem se od Petra začal učit. Psalo se září, já hrál US Open a žebříček hlásil číslo 63.

Co jste mu řekl?

No, už jsem se nesmál. Obrovsky změnil mé myšlení a vidění tenisu jako celku. Hráči většinou při prvním neúspěchu ukazují prstem ven a vyhazují trenéry – místo toho, aby ten prst nasměrovali dovnitř. To jsem se taky naučil. Než začneš řvát ven, prvně si zameť před vlastním prahem.